Steve Lichtag připravuje natáčení v australských hlubinách

Text Luboš Y. Koláček Foto Archiv S. Lichtaga Publikováno

Poetický dobrodruh, který se jako jeden z prvních lidí na světě začal potápět bez ochrany železné klece mezi vražedná mořská monstra, obávané bílé žraloky, jimž s nadsázkou téměř strkal svou odvážnou hlavu do mohutné tlamy, vyzbrojené hned několika řadami fatálně ostrých zubů. Filmař a potápěč, fotograf, kameraman, režisér, producent, majitel a ředitel filmařské společnosti Twin Star Film – to vše a mnohem víc je Steve Lichtag. Aktuálně americký občan bytem v Praze, původem z Moravy. Muž mnoha profesí a tváří, nabitý nepřehlédnutelnou energií stejně jako osobitým humorem. Ďábelská kombinace!

Pověz mi, Steve, co aktuálně chystáš v Austrálii?

Austrálie je pro mne nová oblast, protože ve svých předchozích projektech jsem se většinou zaměřoval na Jižní Afriku a Indonésii. Lokalita vždy přichází s projektem. Vzhledem k tomu, že se posledních zhruba pět let věnuju 3D technologiím, vybral jsem si australská moře, kde jsou k tomu ty nejlepší podmínky. Právě jsem dodělal film Aldabra, který se ve 3D točil u Madagaskaru a do celosvětové distribuce jde letos v květnu. Je to takový hraný film z divoké přírody. Jde o soubor minipříběhů a všechny se dějí na jednom z největších atolů světa.

To ale není právě typický film pro tvoji produkci...

Pravdou je, že lidé mne mají většinou zaškatulkovaného u žraloků. Udělal jsem hodně filmů o žralocích, dva s velkými bílými. V uplynulých letech jsem ale také natočil film Poslední lovci o lovcích vorvaňů v daleké Indonésii, kteří loví původním primitivním způsobem: mají bambusové harpuny a prostě se tam s vorvani mydlej v otevřené vodě. A to jenom proto, aby přežili, zachránili život ve své vesnici. Tam jsme strávili tři léta. Pak jsem dělal čtyři roky na filmu Aldabra. No, a teď bych rád udělal Shark Odyssey, tedy Žraločí odyseu, a to opět ve 3D. A protože 3D technologie podléhá zásadním podmínkám, bez kterých nelze 3D točit, a to především viditelnosti, čistotě vody, musel jsem tentokrát úplně změnit oblast.

Jak probíhá komunikace s Australany?

Australani jsou velice příjemní a přátelští. Na druhou stranu má Austrálie jako velmi civilizovaná země úplně jiné finanční nároky, než je tomu třeba v Africe. V Austrálii je draho, lidé tam stojí daleko víc peněz, servis je drahý. To je nejtemnější část projektu Shark Odyssey: že bude stát mnohem víc peněz než předchozí.

Ale to jednání je úplně fantastické! Konkrétně s koproducenty ze společnosti Numa. Pete West, velice slavný pán, který natočil na dvě stovky snímků pro BBC a National Geographic, je australská špička, co se týče podmořského natáčení. Součástí našeho týmu by měl být i Australan David Hannan, jeden z nejslavnějších kameramanů světa, kromě jiného též dvojnásobný držitel EMI za kameru. A tak si myslím, že až se tenhleten filmový projekt spustí, mohlo by to být týmově dobře obsazené. Navíc si vždycky beru s sebou i český tým, ale ti Australané jsou absolutně zásadní.

Proč český tým – do moře?

Tak především proto, že jsem Čech jak poleno, narodil jsem se tady a holt se celý ten můj životní příběh odehrál, jak se odehrál: v sedmdesátém devátém jsem odešel do Ameriky, žil jsem tam dvanáct let, pak jsem se vrátil a pořád je mi to tady tak nějak nejbližší.

Jasně, ale v čem mají pro tebe Češi to kouzlo? Jsou nějak spolehlivější, odvážnější?

Myslím si, že Češi jsou určitě odvážnější, alespoň tedy můj tým, to jsou odvážní kluci. Když si vezmu Američany, první, co je zajímá: jaká je pojistka. Amerika je země tvrdého kapitalismu, kde je všechno o penězích, kdežto my Češi jsme ještě takoví pitomci, že to neřešíme, jsme dobrodruzi. Proti Američanům relativně chudí, ale na druhou stranu jsme zase bohatí tím, že si dovolíme mnohem víc.

Co představuje takový tým?

Především je to parta lidí, kde každý umí něco. Australani přinášejí lokální vědomosti. Mám výborného technika, který je navíc podmořský biolog. Co se týče vody, zná úplně všechno. Především slané agresivní vody – a to nám tady v Česku pořád chybí. Mám tu šikovné kameramany, stereografy, střihače, mám zde všechno, co tu standardně a historicky vždycky bylo v rámci filmových profesí. Sedím v Praze, kde mají tradici filmové školy, což je také fenomén, dokonce celosvětový. Ale nemáme zkušenosti se slanou vodou. Nemáme ty machry, kteří ví úplně všechno o proudech, o práci v moři. Tak jako my tady máme filmová studia, oni tam mají přírodní ateliér – moře. Cokoliv já si vymyslím do filmového příběhu, jakoukoliv situaci z podmořského světa, o tom oni okamžitě ví: „Ano, to je tady sto padesát mil na sever, je tam útes XY a tam – třeba – budou hejna žraloků takových a makových.“ V Austrálii navíc mají i Velký bariérový útes, který mi hraje ve scénáři. Nádhera!

Prozradíš nějaká jména z českého týmu?

Dlouho jsem pracoval s Matějem Cibulkou. Mám výborné kluky na podvodní kamery: Jindra Soukal je nejen fantastický potápěč a stará se mi o potápěčskou logistiku, ale je také vynikající 3D kameraman pod vodou. Dále Vojta Nedvěd, vynikající stereograf a dneska už i zdatný potápěč. A pomáhá i moje žena Marcela Kordová, která má asi tak šestinásobně větší potápěčskou kvalifikaci než já. Kromě toho, že se mi stará o dvě děti, se takzvaně stará i o mě pod vodou. Dobře fotí a točí podobně jako Míša Vlášková, která je zase partnerkou Jindry Soukala. To je další vynikající fotografka a fantastická potápěčka.

Ženy mají v sobě něco, co my chlapi nemáme. My jsme trochu tvrdší a někdy tlačíme věci hodně na sílu, zatímco ženy, mám pocit, mají větší cit pro práci se zvířaty. Ukázalo se to třeba u filmu Poslední lovci, kdy jsme se snažili dostat k vorvaňům, kteří opravdu nějak zázračně akceptovali spíše Marcelu a Míšu než nás chlapy. Ve vodě se to nějak projeví, voda všechno prozradí. Faktem je, že ty nejlepší obrázky přinesly Marcela s Míšou. Takže naše chlapské ego zcela poníženo, ale nedá se nic dělat.

V souvislosti s australským natáčením už jsi zmínil žraloky. Můžeš prozradit víc o tématu?

V případě Shark Odyssey nejde jen o film o žralocích. Je to také film o konkrétní lokalitě, o prostředí Velkého bariérového útesu, který je stále ještě světovým fenoménem, co se týče korálových útesů. Scénář jsem zatím napsal jenom v hrubých obrysech, protože psát ho do detailů nelze. Příroda si to vždycky nakonec přeskládá sama. Není to hraný film, spíš polohraný, jde o příběh divoké přírody, o příběh žraloků, ale také o daném prostředí korálových útesů, které momentálně procházejí dramatickou změnou. V současné době už je nenávratně ztraceno dobrých třicet procent korálů Velkého bariérového útesu a také už není žádným tajemstvím, že do dvaceti let by měl zmizet úplně. Takže ten příběh bude částečně i o korálech, byť jako dominanta zůstávají herci – žraloci.

Z čeho natáčení financuješ?

To je dobrá otázka. Pokud jsem producentem projektu, mám na krku i shánění peněz. Člověk prostě musí leštit kliky. Mnohokrát jsem dostal příspěvky od ministerstva životního prostředí, někdy je to ministerstvo kultury, a třeba i z jiné země. Hledají se peníze i ze soukromého sektoru, partneři, sponzoři. Jindy je to taky z předprodejů filmu, takže se dostane takzvaná záloha.

Tobě při tom pomáhá celá řada ocenění, která jsi za své filmy dostal...

Máš pravdu. Když začneš dostávat nějaké ceny, velmi to pomáhá v získávání peněz na další projekt. Donátoři už ví, že peníze dají do něčeho, co bude mít nějakou kvalitu, že to splní svůj účel. Já mám těch cen kolem devadesáti z mezinárodních festivalů: z Los Angeles, Berlína, Říma, Antibes, Moskvy, Bělehradu. Mám přes padesát grand prix, tedy hlavních cen festivalů.

Jak dlouho budeš v Austrálii točit?

Zhruba tři roky, což souvisí s tím, že se zaměřuji na točení v 3D, které je třikrát složitější a třikrát dražší. Celý ten postup, technologické zpracování a natáčení je zdlouhavé, složité, náročné. Stejně tak posléze zpracování ve studiu, stříhání. Řekněme tedy, že jsem schopen standardně natočit jeden film za rok, zatímco ve 3D jeden film za tři roky.

Prý jsi navíc přímo v Austrálii získal nabídku natočit nějaký úžasný dokument, je to tak?

Dostal jsem velice lákavou nabídku natočit příběh Steva Irwina, takzvaného lovce krokodýlů, vtipného a po celém světě nesmírně oblíbeného člověka, miláčka všech Australanů. Byl to takový ten bláznivý chlápek, který se mazlil s krokodýly, žraloky, delfíny, s hady a s mnoha dalšími zvířaty. Australský Krokodýl Dundee jménem Steve Irwin, který byl nešťastně zabit rejnokem. Jeho životní příběh je velice zajímavý, miloval děti, dělal strašně moc pro přírodu, byl šéfem nejpopulárnější australské zoologické zahrady. Sám měl rodinu, malé dítě. Zrovna točil film s tygřími žraloky, a když si o přestávce jen tak skočil do vody, rejnok ho šlehnul ocasem a probodl mu srdce.

Tak držíme palce, ať se ti všechno podaří!

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi TRADE NEWS 1 / 2015 na straně 36—38.

Za obsah inzerce zodpovídá inzerent. Žádné části textu nebo fotografie z Trade News nebo www.itradenews.cz nesmí být používány, kopírovány nebo jinak šířeny v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.