Orna Berry: Česko se musí zaměřit na efektivitu výzkumu a vývoje

„V oblasti financování výzkumu a vývoje má nejvyšší prioritu efektivní řízení vědecko-výzkumných organizací a účelné využití veřejných zdrojů,“ říká Orna Berry, která je v tomto směru jednou z největších světových autorit. V Pozici vedoucí průmyslového výzkumu a vývoje stála v Izraeli u zrodu startupového systému. Nyní je kromě jiného členkou Mezinárodního poradního orgánu Rady vlády ČR pro výzkum, vývoj a inovace a v exkluzivním rozhovoru pro TRADE NEWS se podělila o své zkušenosti a tipy, jak Česko může zefektivnit svůj aplikovaný výzkum a jeho transfer do praxe.

Zájemců o vaše myšlenky a zkušenosti není po světě málo. Proč jste se rozhodla pomoci s budováním systému podpory inovací právě České republice?

Celé to vzniklo z iniciativy Česko-izraelské smíšené obchodní komory. Nejprve jsme absolvovali schůzku v Tel Avivu, po níž jsem byla pozvána na další jednání do Prahy. Tam jsem strávila tři velmi intenzivní dny, z nichž významnou část tvořila setkání s výzkumnými institucemi a univerzitami, další část schůzky s představiteli vlády a do určité míry i jednání s konkrétními firmami. Když jsem se pak vrátila do Izraele, sešla jsem se například s vedoucími představiteli Škody Auto. Spolupráce s českou vládou mi přijde smysluplná a k Česku mám osobně blízko.

Připravit se na změnu pravidel po roce 2020

Stála jste u zrodu velmi efektivního startupového systému v Izraeli. Co myslíte, lze tyto zkušenosti přenést do české praxe?

Ano, v Izraeli jsem pracovala čtyři roky pro vládu v roli chief scientist, tedy vedoucí průmyslového výzkumu a vývoje. Vedle toho jsem ale působila i v různých rolích ve výzkumu a vývoji a jeho plánování v Evropské unii i v USA. Ze své práce pro BIRD Foundation i jiných působišť mám také přímé zkušenosti s trhy, jako je Jižní Korea nebo Singapur, které jsou dlouhodobými lídry v oblasti výzkumu, vývoje a inovací, ale také třeba s Británií či Kanadou nebo USA. Čerpám tedy nejen z izraelských zkušeností.

Jaký z modelů financování výzkumu a vývoje byste doporučila aplikovat u nás?

Začnu trochu zeširoka. Když sestavujete jakýkoli program v oblasti výzkumu a vývoje, musíte mít na paměti několik věcí: jednak musíte správně alokovat rozpočet, jednak tento program musí být správně definován a zároveň musí být celý proces zadávání výzkumných projektů ze strany firem co nejjednodušší. Dále je potřeba mít co nejprofesionálnější hodnocení a co nejlépe definovanou reakční dobu.

A potom budeme v tomto směru konkurenceschopní?

Menší ekonomiky jako ta vaše nepředstavují třeba pro Čínu žádnou konkurenci. Mohou být k těmto velkým hráčům spíše komplementární a stavět na vyšší atraktivitě. Musíte být lepší v konkrétních, specifických oblastech. A v těch oblastech, v nichž jste dobří, si musíte budovat dobrou pověst hlavně na poli vědy, výzkumu a vývoje. Všechno to spolu souvisí.

A co financování?

V oblasti financování výzkumu a vývoje má samozřejmě nejvyšší prioritu efektivní řízení vědecko-výzkumných organizací a účelné využití veřejných zdrojů. Z rozhovorů, které jsem zatím vedla s českými zástupci, jsem pochopila, že Česká republika je do roku 2020 stále v pozici, kdy může čerpat akcelerační fondy EU, aby se dostala ekonomicky na podobnou úroveň jako západní státy. Ale po roce 2020 se pravidla hry budou měnit a vaše země se tomu musí přizpůsobit.

Inspirativní příklady ovšem netřeba hledat pouze v Izraeli. Například Technické univerzitě v Delftu v Nizozemsku se pro její program QuTech, který je zaměřen na kvantové technologie, podařilo uzavřít smlouvy o spolupráci na průmyslovém výzkumu a vývoji s velkými podniky typu Intel či Cisco. Dokázali sestavit takový program, který je dostatečně atraktivní na to, aby splnil pravidla financování EU, zároveň nesmírně atraktivní pro vládu jejich vlastní země a také pro novou generaci vědců. A v neposlední řadě hlavně pro velké nadnárodní korporace, které do nich zainvestují nebo rovnou přemístí část svých kapacit v oblasti výzkumu a vývoje. A těžit z výsledků jejich práce mohou i menší a středně velké výrobní podniky.

Nebát se neúspěchu

Toto číslo TRADE NEWS je věnováno z větší části Izraeli, zůstaňme tedy u něj. V čem konkrétně by se Česko mohlo v této oblasti inspirovat?

V Izraeli je cítit výrazný podnikatelský duch – nastavení mysli na to, že když něco jde udělat, pojďme to udělat a pojďme to vymyslet společně. To máte myslím taky. Pro inovativní myšlení a jeho aplikaci do konkrétní byznysové praxe je dále zásadní určitá schopnost improvizace a připravenosti na neustále se měnící prostředí a také syntézy a multidisciplinárního přístupu.

Pak je tu ale pozitivní vztah k riziku a tam si nejsem u Čechů úplně jistá. Je potřeba riskovat bez ohledu na negativa spojená s možným selháním a přistupovat k němu tak, že vývoj, budování a testování přelomových technologií nikdy není stoprocentně jisté, a tím pádem s sebou nese určité riziko a možnost neúspěchu.

Akcelerace výzkumu a vývoje do byznysu v Izraeli úzce souvisí s vynikající úrovní tamní akademické sféry a se zkušenostmi z obranného průmyslu. Inkubaci výzkumu a vývoje do byznysové praxe pak do velké míry pomohla masivní vlna imigrace z bývalého Sovětského svazu, zejména z řad vědců, výzkumníků a dalších akademických pracovníků. Tito lidé ale nebyli zaměstnatelní v akademické sféře, jelikož nemluvili hebrejsky a nebyli schopni v tomto jazyce učit. Nemohli pracovat ve firmách, jelikož neměli ani odpovídající úroveň angličtiny. Tak jsme jim dali příležitost demonstrovat své know-how a technologie v rámci programu, který jsme po dva roky dotovali. Oni své nápady rozpracovali do fáze ověření koncepce a následného uplatnění ve výzkumu a vývoji a v byznysu. I v dnešní době se podobným způsobem dá pracovat s migrací vědců z méně rozvinutých zemí k vám.

Více jasných pravidel a méně byrokracie

V čem spatřujete silné stránky a kde slabá místa kooperace akademické a komerční sféry v ČR?

Co teď řeknu, neplatí pouze pro spolupráci mezi akademickou sférou a firmami, kterou je potřeba zintenzivnit, aby přinášela více výsledků využitelných v praxi. V první řadě si myslím, že musíte zeštíhlit správu těchto institucí. Je jich příliš mnoho, je to nepřehledné, různé vládní programy nejsou jasně definované a jejich role splývají. Navíc v celém systému schází determinismus: výzkumné instituce musejí dopředu vědět, s jakými požadavky ze strany firem nebo vlády můžou přibližně počítat. Čím více organizovaně a méně nahodile se tyto věci dějí, tím méně dochází ke zpožděním a neefektivitám a tím spíše dosáhnete těch nejlepších výsledků. Možná by pomohlo i lepší nastavení pravidel a předpisů.

Zkrátka: vidím u vás příliš mnoho kanálů, programů, málo organizovanosti a složitou byrokracii. A to je špatná kombinace. Je potřeba to seškrtat, zeštíhlit, zjednodušit. Totéž platí i o různých kontrolních institucích – máte jich opravdu hodně a je správně, že veřejné finance mají být dobře řízeny a kontrolovány, ale možná by to chtělo mít méně obecných kontrolních institucí a speciálních kontrolorů. No a když budete mít méně různých programů, bude i méně co kontrolovat! Všechno to spolu souvisí a není to tak složité.

V českém prostředí se po roce 1989 etablovaly izraelské firmy velmi úspěšně. Jak se to daří našim společnostem u vás?

Jelikož Česko je takovou malou prů­myslovou velmocí a na průmysl stále klade velký důraz, mnoho izraelských firem od vás dováží různé věci - potra­viny, nástroje a strojírenské vybavení, ale také know-how, včetně kybernetic­kých a jiných digitálních řešení. Český export do Izraele je dokonce téměř čty­řikrát větší než ten izraelský do Česka. Celkově je vidět, že mezi oběma ze­měmi je čilá spolupráce a obchodní vý­měna a že její objemy rostou.

Vzdělávání by vedle znalosti mělo předávat hodnoty

V posledních letech se v České repub­lice stále intenzivněji vede společen­ská debata o nízké efektivitě tuzem­ského školství. Jak by měl podle vás vypadat vzdělávací systém středně velké ekonomiky našich parametrů v digitální době?

Musíme vždy vycházet z toho, co je v daných podmínkách reálné a na čem se dá stavět. Ale stanovení priorit ve vzdělávání není tak jednoduché jako v byznysu, kdy vyhodnotíte různé mož­nosti a vyberete tu nejlepší. Z mého pohledu je vedle samotného předávání znalostí velmi důležité stanovit si hod­noty, které má vzdělávací systém mít a předávat. A to je hodně o důležitosti celoživotního vzdělávání, vstřebávání relevance toho, co studujete, propojo­vání vašeho know-how s konkrétními situacemi, kde se dá uplatnit... A taky o otevřené mysli a připravenosti na neustálé změny.

V neposlední řadě by se měl posílit i etický aspekt, protože všechny tyto nové fenomény jsou vždy napřed oproti legislativě a společnost často neví, jak se k nim postavit - stačí se podívat na­příklad na umělou inteligenci, sdíle­nou ekonomiku, ale třeba i sociální sítě nebo problém duševního vlastnictví v době internetu. A to se bude násobit.

Takže na jednu stranu samozřejmě musí vzdělávání účinně učit lidi, jak co dě­lat, ale na druhou je musí taky naučit samostatně myslet a samostatně se rozhodovat. Zároveň je jim třeba ne­ustále připomínat, že život je dlouhý a plný změn, díky nimž je velmi prav­děpodobné, že to, co teď studují, bude za několik let irelevantní, a tím je vést k celoživotnímu učení. A to se pak od­razí i na efektivitě vzdělávacího systému a flexibilitě lidí na pracovním trhu.

Navzdory české skepsi na adresu úrovně absolventů našich škol se řada z nich uplatnila v předních vě­deckých a výzkumných institucích vyspělých zemí. Sama jste před lety studovala a působila v zahraničí, ale vrátila se a pracovala pro svou vlast. Jakými argumenty byste lákala tyto naše krajany k návratu domů?

Vidím tam dva různé faktory - jeden je určitá morální přináležitost k dané zemi, k jejím lidem, rodině, to, co nazý­váme kořeny. Druhý jsou pracovní pří­ležitosti a jejich mezní dopad. Pokud se například Izrael začíná věnovat kvan­tovým technologiím, nemůžu čekat, že budou tamní vědci ochotní přesu­nout se na jiná výzkumná pracoviště s daleko horší infrastrukturou, která je v jejich činnosti zbrzdí a na kterých už nebudou moci pokračovat ve svých experimentech.

Tito lidé musejí být neustále motivo­váni, a nemluvíme o penězích. Je tedy potřeba dát jim jistotu, že u vás budou dělat něco smysluplného a něco, kde jejich činnost bude mít větší mezní do­pad, tj. kde výsledky jejich práce budou více vidět nebo kde dostanou více od­povědnosti, svobody, publicity a po­dobně. Tím je podle mě možné je nalá­kat i k návratu zpět.

Text: Daniel Libertin a Věra Vortelová

Foto: Eyal Itzhar