František Masopust: Na ruském trhu jsme se tak trochu zbytečně zlikvidovali samiBudoucnost však vidím optimisticky

S předsedou představenstva Komory pro hospodářské styky se SNS Františkem Masopustem jsme se sešli po Business dnu Ruské federace na letošním Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Jako ostřílený praktik mluvil přímočaře a bez obalu.

Rusku chyběly peníze na nákupy

Jak velký dopad měly a mají podle vás evropské sankce a ruské protisankce na náš export do Ruska a okolních zemí?

Já bych odpověděl protiotázkou: Proč poklesl český export do Ruska v době, kdy se začaly aplikovat sankce? Sankce samy o sobě neměly extrémně vysoký dopad. Projevily se přímo ve dvou aspektech. V oblasti vysoce technologických produktů, označovaných jako materiál dvojího využití. Tam se to takzvaně zaseklo a některé české firmy své trhy ztratily. To, co však mělo daleko větší dopad, byly sankce uvalené na ruskou finanční sféru. Ruské banky ztratily možnost půjčovat si peníze venku. V tom okamžiku začaly chybět finance pro podniky a financování importu, který potřebovali. Jednoduše řečeno, neměli peníze na to, aby od nás mohli něco koupit. A to umocnilo finančně-ekonomickou krizi, kterou si Rusko prošlo, společně s propadem cen ropy, propadem rublu a neschopností Ruska se v krátké době s tímhle fenoménem srovnat. Řekl bych tedy, že to nebyly sankce jako takové, ale spíš finančně-ekonomická krize, která zasáhla celou ruskou ekonomiku.

Když hovoříme s našimi podnikateli, konstatují, že tam, kde jsme byli úspěšní, zaujala jejich místa Jižní Korea, Čína nebo Japonci, kteří sankce neakceptovali.

Ano, to je skutečnost. Sankce jsou věcí EU, USA a několika dalších zemí. Z toho důvodu by se dalo říct, že evropské sankce Rusové významně nepocítili. Ruská ekonomika ale doplácela na to, že „zlenivěla“. Dřív měla dostatek prostředků, nemusela se vyvíjet. A my jsme byli přesvědčení, že náš každoroční růst exportu téměř o dvacet procent máme jistý navěky. Na věčné časy a nikdy jinak. A najednou to bouchlo. Vývoz se po dvakrát propadl o víc než třicet procent. Ruské firmy najednou neměly peníze a někteří naši exportéři měli plné sklady nebo zůstali bez výrobního programu, protože se nevyrábělo. Ministerští úředníci nám radili, abychom našli nové trhy, ale to je teorie. Posílali nás do Jižní Ameriky, ale tam propad ruského trhu s podílem více než 3 % nenahradíte. Byly tu desítky tisíc pracovních míst pod hrozbou likvidace.

Je známo, že u nás v té době existovaly firmy, které měly 60 až 70 % výrobního programu směrovaného na Rusko a Východ. Závislosti jsou nebezpečné, a to jakékoliv. Podobným strašákem může být náš dnešní export do EU v objemu 87 % celkového vývozu. Jistě, namítnete, že EU nemůže „kleknout“ jako Rusko. Ale riziko vždycky existuje. Naše firmy musely v případě propadu ruského trhu narychlo předělávat svůj výrobní program, hledat odbytiště, snižovat výrobu. To, o čem mluvím já jako o exportu, představuje historicky strojařinu, technologické celky. Dnes už je to spíše „kusovka“, když se tam v tomto segmentu podaří něco dodat.

Od slov k činům

Ruské vládě nezbylo nic jiného, než aby základním způsobem přehodnotila svoji ekonomickou politiku a začala realizovat to, o čem patnáct let jenom mluvila.

Mluvilo se o tom, že se bude a že se musí, ale nebyli k tomu nuceni, protože si koupili, co potřebovali. Protože náhle neměli za co kupovat, a dejme tomu, že neměli částečně od koho, začali sami vyvíjet a hledat způsob, jak ekonomiku oživit a udělat konkurenceschopnou. Předtím se o tom mluvilo, dnes to skutečně realizují. Jsou tu tlaky na lokalizaci, na společné podniky. To dává smysl, to je to, co měli dělat v době, kdy byli bohatým zákazníkem, takovou bohatou nevěstou. Pak by se tam ženiši cpali, stáli by ve frontě a čekali, až na ně dojde řada. V okamžiku krize těch ženichů zase tolik není.

Ruská ekonomika doplatila na to, že „zlenivěla“.

A jak se tedy našim firmám daří v Rusku lokalizovat?

Všechna opatření s tím spojená jsou finančně nákladná, proto také české firmy, které lokalizují v Rusku, spočítáte na prstech. Protože není jednoduché postavit tam fabriku tak, aby byla konkurenceschopná. Dostanete halu, dobré podmínky. Ale musíte přijít s vynikající technologií. Tu potřebují, tu chtějí. Mají dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu, dodají stavební část. Potom už to je na schopnosti firmy, aby v ruském prostředí fungovala, protože její produkt, to už je ruský výrobek.

Třeba Němci už tohle dělali ještě předtím, než Rusové začali mluvit o lokalizaci. Jednou jsem se byl podívat v Samaře, kde mají Němci fabriku na zemědělské stroje Claas. Jsou to stroje vyrobené v Rusku, tak se tam na ně pohlíží. Místní farmáři dostávají dotace. Když si koupí v Rusku vyrobený kombajn, dostanou od státu 50 % dotace, když si ale koupí kombajn z dovozu, platí 30 % clo. To je sakramentský rozdíl. Němci tam vybavili několik učeben na vysoké škole, kde studují agronomové. Studenti se učí na německých strojích, po škole jdou do praxe na farmu. A co budou prosazovat, aby se kupovalo? No samozřejmě ty „mašiny“, se kterými umí pracovat. Je to chytrá politika, ale může si ji dovolit ten kdo na to má. Proto jsme dost v útlumu, protože těch solventních firem u nás není tolik jako třeba v Německu. Přesto máme pár firem, které dokazují, že tudy vede cesta.

Opustili jsme některé segmenty trhu a oni, protože je potřebovali, si prostě pozvali někoho jiného.

Naše pozice zaujali jiní

Jak vidíte budoucnost českého obchodu do Ruské federace?

Optimisticky, když letos po dlouhé době narostl o dvacet procent? Optimisticky ho budu vidět, až když se bude zvyšovat další tři čtyři roky. Nezapomeňme, z jaké úrovně se zvyšuje. Když nám v roce 2012 rostl export o 20 %, exportovali jsme skutečně obrovské objemy. Teď jsme již po letech, kdy se export výrazně propadal. Poslední dva roky o 30 % dolů. Takže jsme „slítli“ zhruba o dvě třetiny bývalých objemů. Proto vstáváme z úrovně, kdy je 20 % opravdu symbolických a zdaleka to není těch 20 %, které jsme mívali před ruským defaultem, před sankcemi. Pevně věřím, že se export bude už jenom zvyšovat, ale určitě nedosáhne toho objemu jako před krizí. Už proto, že ruská strana změnila svou hospodářskou politiku. A taky proto, že nás z pozic vytlačila konkurence. Nebo přesněji řečeno jsme se tak trochu zbytečně zlikvidovali sami. Opustili jsme některé segmenty trhu a oni, protože je potřebovali, si prostě pozvali někoho jiného. Kdyby se někdy stalo, že se zruší sankce a Rusové začnou víc kupovat, nebudou přepřahat znovu na českou firmu, když čtyři roky spolupracují třeba s korejskou, technologicky dostatečně kvalitní. Nebo s čínskou.

Čína nám v Rusku výrazně konkuruje, je to tak?

Ano, už to není ta plastová Čína, odkud se výrobek rozpadl hned, jak jste ho vybalili. Dnes je jejich produkce kvalitní a konkurenceschopná. Roli tu hraje i politický aspekt. Ten bohužel hraje roli vždy a všude. A v Rusku jsou ekonomika a politika velmi úzce spojené. Tím neříkám, že se Rusko a Čína musí milovat, ale jsou to dvě supermocnosti. Jsou partneři. Před měsícem jsem na vladivostockém ekonomickém fóru viděl, jak si prezident Putin notoval s japonským premiérem a čínský jim přizvukoval. Vážení, dejme si pozor na to, aby nás v budoucnu vůbec potřebovali. Myslím, že se hodně změní struktura našeho exportu. Tak obrovský trh bude mít stálou poptávku po spotřebním zboží, tam můžeme mít šanci.

Rozhlížejme se v regionech

Jaké oblasti jsou tedy pro české podnikatele a exportéry nejperspektivnější a proč?

Historicky jsme uměli hlavně strojírenský průmysl, nyní zkoušíme víc pronikat do dalších oborů. Sverdlovská oblast, Jekatěrinburg, regiony před i za Uralem. Tam fungují fabriky, které jsou pro nás zajímavé a pro které můžeme být zajímaví my. Pak je to Republika Tatarstán, protože má ve své ekonomice velice dobrou kontinuitu. Důležité pro nás jsou podmínky a specifika ekonomik jednotlivých regionů. Ministerstvo průmyslu a obchodu vytipovalo dvacet regionů. Sverdlovská oblast, Tatarstán, Baškortostán, celý severozápadní okruh nebo Petrohrad a okolí, protože tam je i řada automobilek. Regiony mají dost velkou samostatnost. Jenže i když se někde ekonomicky daří, a to teď mluvím o soukromém podnikání, tak vedení sídlí v Moskvě. Takže pokud potřebují cokoli vyřídit, musí za nadřízenými do Moskvy. Rusko drží pohromadě bez ohledu na to, že si prošlo nějakou krizí.

Jakou budoucnost má podle vás český export do dalších zemí Společenství nezávislých států?

Co se týče obchodu, musíme si uvědomit, že jejich trhy jsou nesrovnatelně menší. Rozmanitost tohoto prostoru je obrovská, ekonomická úroveň je poměrně dobrá. Existují komodity, které umíme. Ale určitě nás to nebude v exportu tlačit dopředu jako ruský trh. Vezměte si, že Kazachstán je obrovská země, ale počet obyvatel má o něco málo větší než my. To nejsou trhy, které by nás spasily. Nehledě na to, že komodity, které tvoří hrubý domácí produkt, přísně kontrolují. Těžební průmysl, ropa, plyn, vzácné kovy. Takže tam můžeme dodávat, ale nemůžeme být ti, kteří na tom budou profitovat zásadnějším způsobem. Nedávno jsme s ministryní průmyslu a obchodu Martou Novákovou navštívili Ázerbájdžán. Povídali jsme si o obchodu, jak je situace těžká, jaký je obrat, že by to chtělo víc. Ale bohužel, oni už mají partnery, například právě Čínu, která je blízko. Můžou dál expandovat, do Íránu. A na tom můžeme něco vydělat zase my, když budeme šikovní, najdeme si tam firemní partnery. Přes ně se můžeme dostat do třetích zemí. Ale nebude to zásadní posílení českého exportu. Tyto trhy zatím nejsou připravené na to, že by měly potřebu masivnějším způsobem odebírat naši produkci. Teď nemluvím o specifikách zdravotní techniky a podobně, to je jiná věc. Ale v celkovém exportu je její podíl marginální.

A jaké obory tedy mají na Východě největší budoucnost?

Infrastruktura ve všech těch zemích je mizerná. Kdyby na to měli peníze, byla by tam spousta šancí... Chemický průmysl, energetika, v tom jsme dobří. Vedle toho jsou to nejspíš zemědělské zpracovatelské technologie, ale ještě jsme je masově nevyzkoušeli prodat. Přitom je to zajímavá komodita. Ovšem určitě se podobných komodit najde víc a je potřeba se orientovat podle konkrétní potřeby každé země. Rozhodně máme co nabídnout.

Text: Štěpánka Kotrbová

Foto: archiv F. Masopusta