Mezinárodní sankce a kontrola obchodních vztahůJaké pokuty hrozí?

Od začátku konfliktu na Ukrajině se Rusko stalo zemí, na kterou bylo uvaleno nejvíce mezinárodních sankcí na světě. V jejich počtu předstihlo i Írán a Severní Koreu.1 Mezinárodní sankce nabývají na významu a namístě je tak obezřetnost v jejich dodržování i zvýšená kontrola obchodních vztahů. Porušení sankcí se může dopustit nejen stát, ale i soukromé osoby z podnikatelské i nepodnikatelské sféry, a pokuty, které za to hrozí, nejsou rozhodně zanedbatelné.

Mezinárodní sankce představují souhrn omezujících opatření, jež mezinárodní společenství používá jako nástroj k udržení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti, k ochraně základních lidských práv a k boji proti terorismu. Sankce mohou spočívat např. v omezení obchodu a služeb, dopravy, infrastruktury, vědecké spolupráce nebo i v omezení cestování či zmrazení majetku konkrétních subjektů.² Obvykle ukládají povinnosti „všem“, případně takovou povinnost ukládají obecně státům a ty pak musí rozhodnout, vůči komu je uplatní.

Sankce jsou přijímány příslušnými orgány (Rada bezpečnosti OSN, Rada EU či Evropská komise) v podobě rezolucí či rozhodnutí a nařízení.

V případě konfliktu, který probíhá na Ukrajině, jsou sankce zatím přijímány pouze ze strany Evropské unie (EU), ale i jednotlivých států.

EU přijímá sankce v rámci své společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) v zájmu prosazování cílů SZBP za účelem dosažení změny v politice nebo chování dotčených subjektů. Přijatá nařízení stanovují přesný rozsah sankcí (opatření) a podrobnosti týkající se jejich provádění. Nařízení je jakožto právní akt s obecnou působností závazné pro všechny osoby a subjekty (hospodářské subjekty, veřejné orgány atd.) v EU a má přednost před právními předpisy členských států.

Sankce mohou být namířeny proti

• vládám zemí, které nejsou členy EU, z důvodu jejich politik;

• subjektům (společnostem), které poskytují prostředky k provádění dotčených politik;

• skupinám nebo organizacím, například proti teroristickým skupinám;

• osobám, které podporují dotčené politiky, podílejí se na teroristické činnosti atd.

Mezinárodní sankce stanovené jen na úrovni EU, které nevycházejí z rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jsou závazné a vynutitelné jen:

• na území EU; • na palubě letadla nebo plavidla členských států EU (ČS) a

• pro fyzické osoby, které jsou státními příslušníky některého ČS;

• pro právnické osoby a jiné subjekty založené nebo zřízené podle práva některého ČS a

• na jakoukoli obchodní činnost vykonávanou zcela nebo částečně v rámci EU.

V případě unilaterálních opatření přijímaných jednotlivými státy jako „národní sankce“ nejsou tyto v ČR právně závazné ani vynutitelné. I přesto lze raději doporučit je sledovat a být informován o jejich obsahu, byť i jen z pohledu případného posouzení rizikovosti obchodu a obchodního partnera.

1. https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/rusko-v-sankcich-predstihlo-iran-syrii-i-severni-koreu/2173852
2. https://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/bezpecnostni_politika/restriktivni_opatreni/index.html

Mezinárodní sankce v českém právu

Pro Českou republiku jakožto členský stát OSN i EU jsou mezinárodní sankce jimi přijímané právně závazné a vynutitelné. Tam, kde podrobnosti provádění mezinárodních sankcí neupravuje přímo použitelný předpis (rozhodnutí, nařízení Rady EU či Komise), uplatní se vnitrostátní úprava, v ČR stanovená v zákoně č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, v platném znění (SZ).

SZ definuje, co se rozumí mezinárodními sankcemi a v jakých oblastech mohou být uplatňovány. V oblasti a) obchodu a služeb, b) peněžních převodů, používání jiných platebních prostředků, nákupu a prodeje cenných papírů a investičních nástrojů, c) dopravy, d) spojů, e) technické infrastruktury, f) vědeckotechnických styků, g) kulturních styků, nebo h) sportovních styků.

SZ stanovuje povinnosti ve vztahu k majetku, na který se vztahují mezinárodní sankce. Zcela zásadní je oznamovací povinnost (§ 10 odst. 1), podle níž každý, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se u něj nachází majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, je povinen učinit o tom bez zbytečného odkladu oznámení Finančnímu analytickému úřadu (Úřad). Oznamovací povinnost platí i pro případy, kdy při přípravě či uzavírání smlouvy vznikne podezření, že se na jednu z jejích stran vztahují mezinárodní sankce, nebo že předmětem smlouvy je či má být majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, a toto podezření není možné před nebo při uzavírání smlouvy hodnověrně ověřit (§ 10 odst. 2). SZ sice umožňuje takovou smlouvu uzavřít, ale bezprostředně po jejím uzavření vzniká oznamovací povinnost vůči Úřadu podle § 10 odst. 1 SZ. Podrobnosti o způsobu plnění oznamovací povinnosti stanoví vyhláška č. 281/2006 Sb.

Se vznikem oznamovací povinnosti ohledně majetku, na který se vztahují mezinárodní sankce, je spojen i zákaz nakládat s tímto majetkem jinak než za účelem jeho ochrany před ztrátou, znehodnocením, zničením nebo jiným poškozením, pokud není v SZ uvedeno jinak. Od okamžiku splnění oznamovací povinnosti vůči Úřadu podle § 10 SZ má ten, u koho se předmětný majetek nachází, nárok uplatňovat vůči státu náhradu nezbytně nutných nákladů souvisejících s jeho správou a ochranou. Nárok na náhradu nákladů však nemá subjekt nebo osoba, na něž se vztahují mezinárodní sankce, ani osoby s nimi spolupracující, jim blízké či s nimi podnikatelsky nebo jiným způsobem spojené.

Po splnění oznamovací povinnosti závisí další postup, jak bude s majetkem dále naloženo (zda bude ponechán u osoby, u které se do oznámení nacházel, nebo zda bude převzat do správy státu), na rozhodnutí Úřadu.

SZ postihuje porušování oznamovací povinnosti, jakož i porušování mezinárodních sankcí ze strany fyzických i právnických osob pokutou (§ 18), a to ve výši do 4 mil. Kč, a v případě, že právnická nebo podnikající fyzická osoba získala pro sebe nebo pro jiného prospěch přesahující 5 mil. Kč, anebo způsobila škodu přesahující 5 mil. Kč nebo jiný zvlášť závažný následek, pokutou až do 50 mil. Kč.

Porušení mezinárodních sankcí může být v případech daných § 410 trestního zákoníku klasifikováno jako spáchání trestného činu, kterého se může dopustit nejen fyzická, ale i právnická osoba.

V současné době lze proto více než kdy dříve doporučit zvýšenou obezřetnost při navazování obchodních či jiných styků s osobami z aktuálně rizikových oblastí a vždy pečlivě ověřovat, zda tyto osoby nejsou osobami, se kterými jsou obchodní vztahy omezeny či zakázány, nebo zda nejsou omezeny či zakázány předměty obchodů.

Text: Lenka Kvapilová Hofmanová