Libanon: Země cedrů (a plynu?)

Libanon je maličký kousek země zmítaný dějinnými událostmi, je to jedno políčko na šachovnici notně ošoupané manévry malých i velkých figur her mezinárodní politiky, a to déle než jen po nějaké to století.

Pestrá historie a všudypřítomný cedr

Území dnešního Libanonu bylo součástí Levanty, dost amorfně ohraničované oblasti na jihovýchod od Říma. První osídlení je doloženo již v 7. století př. n. l. V letech 3200 až 539 př. n. l. bylo domovem Féničanů, kteří vládli Středomoří obchodem a námořní dopravou, byli civilizací rozvinutých řemesel a těžby surovin. Důležitou komoditou jejich obchodu i lodních konstrukcí bylo cedrové dřevo.

Jeho stále žijící připomínkou je pohled na svahy libanonského pohoří, vypínajícího se až do úrovně přesahující 3000 metrů, s chráněnými cedrovými lokalitami. Cedr má své místo na vlajce i státním znaku Libanonské republiky a stal se oblíbencem tvůrců okrasných zahrad i ve vzdálených lokalitách se zcela rozdílnými klimatickými podmínkami.

Cedrové dřevo posloužilo Římanům, kteří oblast získali pod svoji nadvládu v roce 64 př. n. l., ke konstrukcím krovů četných staveb, jimiž zanechali v místě nesmazatelnou stopu. Před Římany oblast se strategickou polohou přilákala Asyřany, Babyloňany, Peršany i Alexandra Makedonského.

Za římské nadvlády se do dnešního Libanonu rozšířilo křesťanství, které přes všechny další historické peripetie přežilo až do současnosti a je nejrozšířenější konfesí v zemi. A to i přesto, že po pádu Římské říše přišel s Araby islám, který byl náboženstvím i dalších zeměpánů, ať už to byli seldžučtí Turci, egyptská mamlúcká dynastie nebo čtyřsetletá podřízenost Osmanské říši. Dominance islámské vrchnosti byla přerušena na jedno století od konce roku 1098, kdy se území Libanonu stalo součástí křižáckých států, vzniklých v důsledku křížových výprav do Svaté země.

Na počátku druhé poloviny 19. století, po řadě útoků šíitských muslimů, požádali maronitští křesťané o ochranu Francii a Británii, které donutily slábnoucí Osmanskou říši k ustavení křesťanské vlády v provincii.

Když vypukla Velká válka, bylo po prvním roce zřejmé, že konflikt bude dlouhý a některé zúčastněné strany jej nepřežijí. Prvním adeptem na rozpad byla právě Osmanská říše, která ztrácela soudržnost už několik desetiletí před válkou, v níž se přidala na stranu centrálních mocností. Proto začaly rozhodující síly západního bojiště, Francie a Británie, v roce 1915 jednat o budoucnosti osmanských držav v oblastech svých zájmů. Jednání vyvrcholila uzavřením tajné Sykes-Picotovy smlouvy, která rozdělila Blízký východ do britské a francouzské sféry zájmů.

Pohled na mapu smluvního řešení vypadá, že pánové měli k dispozici pouze pravítko a neřešili drobné nuance, jako například etnické a náboženské souvislosti. Se smlouvou následně souhlasili i zbývající dohodoví spojenci, Itálie a Rusko.

Po skončení Velké války doznala dohoda ještě dílčích korekcí, než byla ve finální podobě schválena v roce 1920 v San Remu. Na jejím základě získala Británie mandát v Iráku a Palestině, Francie v Libanonu a Sýrii.

Velký Libanon

Prvního září 1920 generál Henri Gouraud vyhlásil Velký Libanon, který byl jako součást francouzských mandátních území autonomním státem s hlavním městem Bejrútem. V roce 1943 mu francouzská vláda přiznala samostatnost, které se však faktického naplnění dostalo až v roce 1946, kdy odešly poslední francouzské jednotky.

V roce získání nezávislosti je představiteli dominantních konfesních skupin uzavřen tzv. Národní pakt, nepsaná dohoda, která řeší rozdělení moci podle náboženského klíče. Na první pohled by se zdálo, že to nebude složité, neboť křesťané s necelými čtyřiceti procenty v populaci jsou jasnou minoritou. Ale skutečný obraz z nich dělá majoritu, neboť islámská populace je rozdělena do nesmiřitelných táborů sunnitů a šíitů. Dělba moci, která přežívá do dnešních dnů, je tedy taková, že prezidentem je křesťan, premiérem sunnita, předsedou parlamentu šíita. Systém fungoval a dopřál zemi velikostí menší než Středočeský kraj dvě desetiletí rozkvětu a prosperity ve velmi neklidném prostoru.

Občas byla křehká rovnováha narušena, zvláště vznikem Sjednocené arabské republiky, která chtěla s přispěním libanonských muslimů absorbovat i toto území, čemuž zabránila angažovanost jednotek Spojených států.

Příchod palestinských uprchlíků

Krátce po vyhlášení Státu Izrael a jeho napadení arabskými státy, jejichž intervence neuspěla, přicházejí do Libanonu první palestinští uprchlíci a další následují po šestidenní válce v roce 1967. Tyto první vlny ještě neměly destruktivní sílu. Na problém však bylo zaděláno v blízkém sousedství. Hášimovské království v Jordánsku poskytlo po prohrané šestidenní válce útočiště militantním palestinským skupinám, včetně OOP. Palestinci však nehodlali respektovat autoritu svrchovaného panovníka a vytvářeli alternativní mocenské struktury, v podstatě budovali stát ve státě, až se v září 1970 rozhodli si hostitelský stát podmanit.

Dát jejich akci větší váhu se rozhodla vojenskou silou Sýrie. Tlak velmocí na vládu v Damašku a především žádost jordánského krále Husajna izraelské premiérce Goldě Meirové, s níž jej pojil vztah vzájemné důvěry, byť mezi zeměmi vlastně panoval válečný stav, která uvedla do pohotovosti armádu a letectvo židovského státu, to vše vedlo k porážce povstání v roce 1971 a k vyhnání palestinských militantních skupin včetně OOP ze země. Po bratrovražedném boji zůstalo podle různých zdrojů pět až deset tisíc obětí.

Novým hostitelem Palestinců se stal, ke své smůle, Libanon. Malá země nebyla nastavena na příjem takového množství uprchlíků svou infrastrukturou a už vůbec nebyla připravena na to, že stejně jako v Jordánsku i u nového hostitele si budou palestinské organizace počínat stejně a pokusí se rozvrátit další stát. Dochází ke konfliktům mezi domácím, především křesťanským, obyvatelstvem a hosty. Napětí vrcholí v roce 1975 řadou atentátů z obou stran a libanonská vláda žádá o pomoc Sýrii, jejíž jednotky tentokrát spolupracují s křesťanskými milicemi a Palestinci jsou vytlačeni na jih země. Následuje příměří s jepičím životem a v roce 1978 propuknou další boje, v nichž syrská armáda již opět podporuje Palestince. Po celou dobu podnikají Palestinci útoky na sever Izraele, což vede k zapojení izraelské armády do bojů. Ta překračuje libanonskou hranici a obsazuje jih země. Na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN se izraelské síly stáhly, ale to nic nezměnilo na faktickém rozdělení země na mezi Sýrií ovládaný východ, jižní Libanon a východní Bejrút pod mocí muslimů a západ hlavního města, který zůstal v rukách křesťanů.

V letech 1981 až 1982 jsou na místě mezinárodní jednotky, což vede k uklidnění situace, ale po jejich odchodu pokračuje palestinské ostřelování Izraele. Důsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Izraelská armáda v rámci operace Mír pro Galileu překračuje libanonské hranice, obsazuje třetinu země a obklíčí Bejrút. Vedení OOP se rozhoduje opustit tuto hostitelskou zemi a přesouvá hlavní stan do Tunisu. Nicméně v Libanonu zůstávají statisíce palestinských uprchlíků v táborech a s nimi i množství zbraní, militantů a frustrace. Napětí vrcholí atentátem na vůdce křesťanské milice Bašíra Džamáíla, po němž následovala odveta v podobě masakru v táborech Šabra a Šatíla.

I přes tuto tragickou katarzi muselo uplynout ještě sedm let, než byl občanské válce učiněn konec Taífskou dohodou. Na jejím základě byla přijata Charta národního usmíření, což byla ústavní a správní reforma, kromě jiného omezující privilegia maronitů a legalizující pobyt syrských jednotek na území státu. Jih Libanonu zůstává obsazen izraelskými jednotkami. Byl to sanitární kordon, mocenský vliv na vnitřní politiku si udržela Sýrie s jistinou přítomnosti 40 tisíc vojáků.

Snahy o obnovu země

V posledním desetiletí minulého století začínají snahy o obnovu země, které jsou však provázeny masivním zadlužováním a sociálními nepokoji i snahou křesťanské minority o stažení syrských jednotek a omezení syrského vlivu na vnitřní záležitosti státu.

K uvolnění napětí a znovuzískání suverenity vlády nad územím státu vedlo stažení izraelských vojsk a postupné stahování syrských sil, které bylo ukončeno v roce 2005.

Jenže není všem problémům konec. O další trvání nestability se stará organizace Hizballáh, která vznikla v roce 1982. Z bojovníků proti Izraeli a jeho okupaci části Libanonu vyrostla významná ozbrojená a politická síla šíitského islámu, materiálně i finančně podporovaná Íránem. Právě ozbrojené akce Hizballáhu vyvolají izraelské letecké údery, které ničí infrastrukturu a zhoršují humanitární situaci.

I přes snahu OSN se nedaří konflikt utišit, do pohybu se dávají statisíce uprchlíků. Celá situace je kromě vnějších vlivů důsledkem toho, že libanonská vláda není schopna ovládat celé území státu. Hizballáh se ve svém programu netajil snahou vytvořit z Libanonu islámský stát podle íránského modelu. Na tento cíl rezignoval, ale další bod programu, zničení Izraele, zůstal. Jeho politické křídlo se etablovalo jako dominantní politická síla, která až do letošních voleb měla podíl na vládě a tím také spoluzodpovědnost za stávající situaci země. Hizballáhu se podařilo rozdělit křesťanskou populaci, takže jedna její část vládní odpovědnost sdílela s ním, avšak ve volbách neuspěla, zatímco druhá, Libanonská síla, podporovaná a financovaná sunnitskou Saúdskou Arábií, v nich slavila úspěch spolu s občanskými kandidáty.

Jestli nové rozložení sil přinese tolik potřebnou změnu vnitřní, především hospodářské politiky, je zatím otázkou. Posledních třicet let od občanské války se jednotliví aktéři nestarali o blaho státu, ale pouze o své skupiny obyvatel a především o blaho svých rodových klanů.

Jestliže stát existuje jako geografický útvar, ještě nutně neznamená, že existuje jako fungující instituce. To je případ Libanonu. Ve dvacetiletí relativního klidu a prosperity nebyla absence funkčního státu patrná. První varovné signály se projevily v sedmdesátých letech, kdy příval Palestinců a jejich militantních složek spolu s intervencí syrských jednotek a izraelské armády podlomil schopnost státních orgánů situaci řešit. Ani pokusy o obnovu rozvráceného hospodářství a infrastruktury, probíhající od devadesátých let, neměly naději na úspěch, neboť všechny prostředky mizely v bezedných dírách korupce a klanových zájmů.

I přes mezinárodní intervenci nedošlo k pokusu o resuscitaci funkcí státu, a bylo tedy možné předpokládat, že jakákoliv hospodářská intervence nemůže splnit svůj cíl. Není od věci porovnat na tomto místě situaci Libanonu se situací v devadesátých letech v Albánii (viz TRADE NEWS 5/22), kde byla mezinárodní intervence, také pod záštitou OSN, po zklidnění situace zaměřena právě na obnovení funkcí státu a pak nastal čas pro realizaci hospodářské pomoci.

Zdálo by se, že ran a utrpení, které Libanon utržil od sedmdesátých let, bylo víc než dost. Nebylo. V roce 2011 vypukla občanská válka v Sýrii a země se stala cílem dalších zástupů uprchlíků. Stát jako takový se do války nezapojil, ale libanonský Hizballáh ano. I pro funkční struktury čtyřmilionového státu by bylo těžko stravitelnou zkouškou vypořádat se s jedním a půl milionem syrských uprchlíků a statisíci palestinských, dalo by se říci „starouprchlíků“. Natož pro stát s nefunkční strukturou.

A aby toho ještě nebylo málo, v roce 2020 otřásl bejrútským přístavem mohutný výbuch, zničil obří obilné silo a zdevastoval velkou část města a inženýrskou infrastrukturu. Už tak dost ve všech směrech oslabená země, respektive její obyvatelé, se stala snadnou kořistí covidové pandemie.

Stane se Libanon atraktivní pro exportní záměry?

Lze si jen přát, aby výsledky květnových voleb poskytly zemi stabilní vládu ochotnou realizovat nezbytné reformní kroky, na něž je vázána pomoc mezinárodních finančních institucí. V takovém případě bude Libanon atraktivní destinací pro exportní záměry ve všech oblastech hospodářství, včetně průzkumu ložisek a těžby plynu z mořského dna, k němuž otevřela cestu říjnová dohoda s izraelskou stranou o námořní hranici. Dohoda zajímavá, neboť ji uzavřel Libanon se státem, který podle něj de iure neexistuje, protože jeho existenci dosud neuznal.

Text: Martin Fabík

Foto: Shutterstock

Zdroje: ČTK, aktualne.cz, businessinfo.cz, Wikipedie, Jakub Szantó: Za oponou války, Elinor Burkettová: Golda