Tchaj-wan: Úsměv, prosím

Tchajwanci jsou samozřejmě mentalitou Číňané, ale v obchodě, jeho profesionalizaci i v technických oborech se podle mých zkušeností posunuli o dvacet mílových kroků dál. Jakkoli Česká republika není pro Tchaj-wan klíčovým teritoriem, reálných tchajwanských investic u nás najdeme celou řadu. Ty jsou konzistentní (technicky zaměřené) a nezřídka se vážou na sebe, což je u malých zemí velice prozíravé. A oni to vědí.

Rychlá komunikace a dodržování dohod

Industriální tradici na Tchaj-wanu sice počítají teprve na několik dekád, ale profesionální přístup jim nechybí. Bezesporu je to i tím, že ve firmách vybudovaných rodiči začali být funkční jejich potomci třicátníci, kteří měli šanci studovat v zahraničí, nejčastěji v Austrálii, USA a Velké Británii. Přivážejí si nejen dobrou znalost angličtiny, ale zejména skvělé porozumění, jak „západní“ svět uvažuje, na co klade důraz a jak obchoduje. Standardem je tak poměrně rychlá komunikace a dodržování dohod.

Dalším rozdílem vůči kontinentální Číně, jak ji sami nazývají, je ochota řešit reklamace a následovat mezinárodní kvalitativní standardy (v základu zejména ISO normy, díky nimž jsme schopni sladit postupy a víme, co od sebe vlastně chceme). Častěji než v Číně se zde setkáte se snahou budovat dlouhodobý byznys a obchodní vztah a ještě větší kontrast byste našli například ve Vietnamu, kde je objednávkou a inkasem často byznys zcela uzavřen a začínáte znovu od nuly. Velmi příjemným zjištěním je, že na Tchaj-wanu nemusíte v obchodě opakovaně ověřovat vzájemné porozumění i jen dílčím ujednáním. To je například v Číně více než doporučovanou praxí.

Obchodně tam rozhodně nevnímáte jakoukoli rivalitu s kontinentální Čínou, ostatně je to jejich nejdůležitější obchodní partner, a ani politicky prostředí nepůsobí nijak třaskavě, jak si mnohdy tady v Evropě i kvůli mediálním předsudkům představujeme.

Technologicky jsou před námi

Prakticky všude na Tchaj-wanu je velmi rychlá wi-fi naprostou samozřejmostí, najdete tam třeba i dotykové panely pro samoobslužné kavárny či fast food. Závidět můžeme i organizaci přepravní logistiky a infrastrukturu. Z hlavního města Tchaj-pej do největšího námořního přístavu na jihu země je to 300 kilometrů, přičemž rychlovlakem (HSR – high speed rail) se tam dostanete přibližně za hodinu. Vzdálenost mezi Prahou a Brnem, kterou osobně jezdím velmi často, by se tak dala zvládnout za necelých 40 minut!

Technologicky mají „ošetřeno“ třeba i zemětřesení, které v této části světa nebývá výjimečné. Osobně jsem tam zažila zemětřesení na čtvrtém stupni Richterovy stupnice, naštěstí bylo relativně vzdálené, přesto poměrně silné. Všichni však mají v mobilu aplikaci, která hlásí, jak silné to je a kde je epicentrum. Navíc se soustředí zejména na to, zda jde o pohyby horizontální či vertikální. V prvním případě si v klidu dojídají oběd, v případě vertikálního zemětřesení je pak prý důvod k útěku.

Bezpečnost a zelený čaj

V řadě výrobních provozů Evropana překvapí, že vás při vstupu do kanceláře zouvají. Po návštěvě čtvrté páté firmy to však již považujete za automatické. Má to pragmatický důvod. Jakkoli tam najdete většinu výrobních prostor opravdu čistých, přece jen při výrobě vznikají výpary či olejnatý rozprach. Vzhledem k tomu, že budovy na Tchaj-wanu jsou stavěny velmi účelově a úsporně, často jsou kanceláře integrované uvnitř výrobní haly. Nechtějí si tak nosit při pohybu mezi těmito dvěma odlišnými prostředími vše na botách dovnitř.

V této souvislosti musím zmínit, že heslo „Safety first“, tedy bezpečnost na prvním místě, zde není planým pojmem. Tchajwanci skutečně nesmírně dbají na bezpečnost práce a bez vesty, často helmy či ochranných brýlí vás vůbec do provozu nepustí. A to přestože se nám to často jeví jako naddimenzované vzhledem k charakteru výroby.

Ostatně na prvky zvýšené bezpečnosti narazíte snadno i jako turista, třeba v metru. Jakmile se na stanici z metra vyvalí zástup lidí, na nástupišti stojí několik mužů-směrovčíků v reflexních vestách se světelným zařízením v ruce a ihned ukazují, kudy jít, kde začínají schody apod. Také při čekání na metro je nutno stát na peróně v přesně vyznačených zónách, tedy rozhodně ne kdekoli tak jako u nás. Vlak je navíc ještě za skleněnou či plexisklovou zástěnou, jež se otevře jen při otevření dveří metra, tedy spadnout do kolejiště je prakticky vyloučené.

Milým překvapením při jednání je podávání silného zeleného čaje včetně zcela samozřejmého rituálu přelévání konvičky a dřevěného podnosu s drážkami. S tím se v Evropě setkáváme spíše jen ve skutečně lepších a tradičnějších čajovnách. Ale pozor, přestože se Tchaj-wan (respektive jeho průmyslové západní pobřeží) zvenčí jeví jako téměř jednolitá aglomerace, kdy jedno město přímo navazuje na druhé, existují značné rozdíly. Firmy v hlavním městě Tchaj-pej stejně jako instituce působí mezinárodněji a méně tradicionalisticky, přestože například zmíněný čaj servírují také. Jenom jej už lijí z termosky či konvice. To se vám v průmyslovém srdci Tchaj-wanu, oblasti kolem Tchaj-čung, zpravidla nestane a i v nejmenších firmách na vás čeká plnohodnotný rituál.

Evropana jistě zaujme i to, jak velmi tam šetří místem. Není ani divu, Tchaj-wan má dvojnásobnou populaci než ČR, ale na poloviční ploše. Navíc z ní notný kus ukrajují velehory šplhající se do výšky téměř 4000 metrů. V regionech tak uvidíte na sebe nalepené haly či fabričky, jež v těsném sousedství střídají rýžová pole.

Cílevědomost a pracovitost s úsměvem

Standardizované díly tam pořídíte poměrně levně a v dobré kvalitě. Počítat můžete i s jednoduššími výkresovými díly. Co ale někdy chybí, je koumácký inženýrský nebo zkrátka technický přístup. Jistě, i v Číně je možné si kvalitu přísně ohlídat, ale zpravidla za cenu vlastního člověka na místě. Na Tchaj-wanu jde o klasický byznys vztah, kdy dodavatel i odběratel mají každý svou odpovědnost a příliš se nekličkuje. Navíc když už dojde k reklamaci, staví se k ní čelem a řeší ji standardně tak, jak bychom očekávali třeba v Evropě. To je v Asii (pochopitelně vyjma Japonska) nadstandard a obchodně skutečně úlevné.

Menší firmy (kolem 50 zaměstnanců) jsou tam téměř výhradně rodinné a považuje se za samozřejmost, že se například přivdaná žena rovnou zapojí do práce v takové firmě, o dospělých dětech ani nemluvě.

Osobně jsem vždycky znovu překvapená, že i přes to, že mzdy jsou na Tchaj-wanu dnes už dokonce o něco vyšší než u nás, standardní kovovýrobu tam zvládají za konkurenceschopnější ceny než my doma, a to i s dopravou do ČR. Materiál je přitom obchodovaný celosvětově, ceny jsou přibližně stejné, ať jej pořídíte ze slovenských hutí nebo z Číny. Jednoznačné vysvětlení jsem zatím nenašla. Jistěže vás jako první napadne nejspíš vyšší produktivita a i díky rodinnému charakteru firem možná nižší náklady. Rozhodně však nepřehlédnete styl života a extrémní pracovitost, která se zcela vymyká evropskému chápání.

Na ulicích neuvidíte nápadité kavárny, kdy zrelaxujete už jen při pohledu na ně, jako je tomu u nás v Evropě. Zato kávu nebo zelený čaj s sebou do kelímku dostanete téměř všude. Abyste mohli zase rychle běžet za svými povinnostmi a cíli. Pravda, jde o klimatické pásmo, kde máte minimálně od května do září teploty šplhající se často i ke 40 stupňům Celsia, navíc s humiditou kolem 80 %. Ale ani těch klimatizovaných kaváren nenajdete mnoho, navíc tam potkáte spíše cizince.

Po ulicích se nikdo jen tak bezcílně neprochází, téměř nevidíte děti. Porodnost je sice na Tchaj-wanu v současnosti jedna z nejnižších na světě, ale přece jen vás to překvapí. Ještě více ale možná překvapí vysvětlení místních: děti jsou ve školkách a školách. Vstávají v 5.30 ráno, rodiče je vezou do školy, klidně i hodinu či více, jde přece o vzdělání. Tam se učí do cca 16 hodin, pak ovšem nemají družinu, kde si pohrají, nýbrž doučování. Aspoň do 21 hodin, pak si je postupně rodiče vyzvedávají cestou z práce. Spěchají rychle spát, aby mohli zase brzy ráno vstát… À propos, rodiče vstávají ještě dříve, aby zvládli ranní jogging. Běžců jsou nejplnější parky již v 5 hodin ráno.

Většina nás, zhýčkaných Evropanů, by na Tchaj-wanu skutečně takto žít nejen nechtěla, ale možná ani nedokázala. Je tam ohromný tlak na vzdělání a na výkon již od nejútlejšího věku. Tato cílevědomost a pracovitost se přenáší do pracovního procesu. Jsou pilní, jsou na svůj životní styl zvyklí, nestěžují si a usmívají se. Velmi často. A jsou ochotní pomoci, nenechají vás bezradně stát. I když nevládnou anglicky, nevyhýbají se vám. Na mobilu mají vždy po ruce on-line překladač a snaží se porozumět a pomoci. Klidně vám nabídnou svezení na kýžené místo, jak jinak než na skútru. To je ovšem v místní dopravní vřavě jen pro otrlé.

Strávíte-li jako já na Tchaj-wanu nějakou dobu, nutně vás pak po přistání třeba ve Frankfurtu přímo trefí do očí ten kontrast – přistáli jste v nejbohatším koutě světa, ale nikdo se na vás neusmívá, nepomůže, dokud nepožádáte, a dokonce jen s velmi kyselým výrazem nasměruje ke správnému východu. Asi proto, že je časně ráno a on musí být v práci.

Ostatně tamější přístup k životu dokládá i případ nadějného českého inženýra pracujícího v tchajwanské firmě u nás na Moravě. Pracoval v ní něco přes rok, byl šikovný a s výsledky práce byli šéfové spokojeni. Na můj udivený dotaz, proč se s ním tedy nyní v létě rozloučili, když je u nás tak obrovský nedostatek technicky zdatných lidí, se mi dostalo na naše poměry až bizarní odpovědi: on chodil do práce a vůbec se neusmíval, to nedělá dobrotu.