Vladimír Nodžák: Hodně peněz není všechnoKambodža mi dává smysl

Toulavé boty odložil v Kambodži. O tom, co softwarového konzultanta z prosperující středoevropské technologické společnosti přimělo obrátit svůj život vzhůru nohama a jak se vyrovnal s podmínkami podnikání v zemi zdevastované vládou Rudých Khmerů, jsme si povídali s Vladimírem Nodžákem a jeho ženou Neang. Jsou spoluvlastníky a spoluzakladateli kambodžské obchodní platformy Kokopon, toho času v lockdownu na ostrově Koh Rong.

Z korporátu do jedné z nejchudších zemí na světě? A proč právě do Kambodže?

Během studií na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové (UHK) mě okouzlily informační technologie. Kvůli vysoké pořizovací ceně tenkrát nebyly v domácnostech počítače ještě tak běžné jako nyní, a tak mi jako studentovi přispěla na můj první stolní počítač babička.

Na UHK jsem si na studia přivydělával jako programátor a ve volném čase dobrovolničil v neziskovkách, kde jsem pomáhal s aklimatizací zahraničním studentům. Zájem o digitální technologie mě přivedl do mezinárodní komunity studentů Fakulty informatiky a managementu, mezi nimiž byli dva Kambodžané, s kterými jsem se spřátelil. Po absolutoriu jsem nastoupil do softwarové firmy GMC Software Technology, nyní Quadient, zaměřené na management zákaznické komunikace, a většinu roku jsem trávil na služebních cestách po světě. V roce 2013 jsem to při návratu z Nového Zélandu vzal přes Phnompenh, kam se po bakalářských studiích v Hradci Králové vrátili moji kamarádi. Kambodža mě okouzlila a její obyvatelé si mě získali svou přátelskostí a vstřícností.

Mladí vidí svět jinak než rodiče

Ne každý se přestěhuje do země jen proto, že se mu tam jako turistovi zalíbí. Co vás přivedlo k tak zásadní životní změně?

Láska. Jeden z kamarádů učil po návratu domů informační technologie a v době, kdy jsem přiletěl, právě se svými studenty zakládal technologický start-up. Jenže zpočátku jim chyběl jakýkoli vstupní kapitál, takže nepracovali za mzdu, ale jen za notebooky, aby měli na čem.

V té době jsem měl již docela dost zkušeností z technologického consultingu, a tak jsem mu nabídl pomoc s marketingem a proškolováním týmu. V příštích čtyřech letech proběhlo ještě několik návštěv. Hned při první návštěvě Kambodže v roce 2013 jsem se seznámil s Neang, tehdy ještě studentkou oboru IT, a zůstali jsme výbornými přáteli. Když jsem se rozhodl kvůli podpoře své firmy do Kambodže v roce 2016 přestěhovat, sblížili jsme se, začali spolu podnikat a napřesrok jsme se vzali.

Takže jste se vydal budovat startupovou komunitu v Kambodži?

To je silné vyjádření. Spíš posílit. Do firmy, již založili mí přátelé, kteří se rozhodli udělat něco pro svůj osobní rozvoj a digitální transformaci kambodžské společnosti, jsem vstoupil jako spoluvlastník a do projektu vložil jak své znalosti a zkušenosti s podnikáním v IT technologiích a prací se zákazníky, tak své úspory z dob, kdy jsem ještě pracoval v korporátu.

Jak jste svůj majetkový podíl smluvně ošetřil?

V tomto případě jsme si sepsali základní smlouvu online bez razítek a ověřování spíše proto, abychom si ujasnili, co od sebe vzájemně očekáváme. Znali jsme se a věřili jsme si. Ale představujeme spíš výjimku, a to nejen v Kambodži, kde panuje slabá vymahatelnost práva. Ostatně ještě před třemi lety podnikatelské subjekty vznikaly živelně a i dnes jich ještě spousta, především mikro a malé firmy, působí bez oficiální registrace.

Když jsme se v roce 2017 s partnerem snažili založit tam vlastní firmu Codingate, bylo to velmi komplikované a zdlouhavé. Po neblahých zkušenostech s některými zahraničními neziskovkami přistupovali Kambodžané k podnikatelům ze zahraničí velmi obezřetně. Jsem rád, že to neplatí o českých neziskových organizacích. Například Člověk v tísni má v Kambodži výbornou pověst. Ale respekt a důvěru si tady získaly i české firmy. Tuhle jsme se na ostrově setkali se zástupci společnosti Pepperfield, která v Kambodži pomáhá farmářům s exportem kampotského pepře.

Nejednomu českému podnikateli by se jistě zamlouvalo řídit svou firmu z exotického ostrova jako teď vy. Jaké to je?

Všechno má své mouchy. Kromě nedobrovolného lockdownu jsme poněkud limitováni nestabilitou v dodávkách elektrické energie. V Phnompenhu, kde máme sídlo, problémy nejsou, ale na venkově nebo zde na ostrově jsou lidé odkázáni na někdy nepravidelné dodávky z generátorů, případně ze solárních panelů. Stává se, že se místní úředníci rozhodnou pro odstávku i mimo předem stanovené hodiny.

Rozjet podnikání je náročné i pro domácí

Vraťme se k byznysu. Podle posledního hodnocení Světové banky o podmínkách podnikání (Doing Business 2020) se Kambodža umístila na 144. místě ze 190 hodnocených zemí, ale Česká republika přece také léta nepatřila zrovna mezi premianty?

To se nedá srovnávat. Než jsem sehnal potřebná úřední potvrzení z ministerstva obchodu, ministerstva práce, daňového úřadu a dalších institucí, trval povolovací proces asi tři měsíce. Až v posledních dvou letech začala místní vláda celý proces digitalizovat. Pro místní je navíc založení firmy náročné i finančně. Pro mnohé jsou dva tisíce dolarů veliké peníze.

Vaše žena a vy jste tvářemi společnosti Kokopon. Můžete nám projekt trochu přiblížit?

Kokopon je rodinná e-commerce platforma, kterou jsme spolu s manželkou založili v roce 2018. Naším cílem je prostřednictvím této marketplace pomoci místním farmářům dostat své produkty na trh. Vzhledem k tomu, že je jejich digitální gramotnost zatím nízká, pomáháme jim také s obsahem. Natáčíme pro ně například videa, která umisťujeme na webových stránkách Kokoponu, prezentujeme je v médiích a na sociálních sítích.

V Quadientu jste se pohyboval v nejrůznějších zákaznických strukturách a musel přihlédnout ke spotřebitelským specifikům v různých regionech světa. Čím jsou zdejší klienti jiní?

Na co nejsou zákazníci a obchodní partneři zvyklí, to přijímají jen velmi neochotně nebo vůbec. Jako všude. Například jsme chtěli nasadit chatboty či různé vychytávky, ale neuspěli jsme.

Kdo pro vaši prodejní platformu zajišťuje logistiku a distribuci zboží k zákazníkům?

Máme nasmlouvané drobné dopravce, a pokud nejsou po ruce a potřebujeme dopravit urgentní dodávku, sedneme na motocykl a odvezeme ji sami.

Hlavním cílem podnikání je zisk. Ale na mě to dělá dojem, že vaší vizí je spíš služba veřejnosti. To je nový podnikatelský model?

Nejsme žádní nováčci a věděli jsme, do čeho jdeme. Na místním trhu působíme teprve tři roky a budeme rádi, když letos pokryjeme aspoň provozní náklady. Své poslání nespatřujeme jen ve vydělávání peněz. Třeba moje žena učí bez nároku na odměnu Kambodžanky v různých kurzech digitálním a obchodním dovednostem. Někteří Kambodžané měli velké oči a mysleli si, že podnikání je snadné a přinese jim rychlé zbohatnutí. Jenže se dostavilo zklamání a mnozí to brzy vzdali. Nám vytrvalost nechybí.

Babičce se nikdy neodmlouvá. Aspoň v Kambodži ne

Jak se dostala k informačním technologiím vaše žena?

Za vším vězí její 86letá babička, která má jako většina Kambodžanů za sebou velmi pohnutý osud. Po pobytu v internačním táboře a pádu režimu Rudých Khmerů se její rodina usadila na venkově, a aby se uživili, začali pěstovat zemědělské produkty, zejména rýži. Její vnučka Neang však projevila velkou zarputilost a zájem o vzdělání a babička, pocházející z kdysi zámožné rodiny a vdova po řediteli školy, jehož junta těsně před pádem režimu popravila, využila své autority v rodinné hierarchii a podpořila její touhu po vzdělání. Na studia si ale musela manželka sama vydělat. Když jsme se seznámili, již dokončovala studia oboru IT Královské univerzity v Phnompenhu a specializaci počítačové programování na Korea Software HRD Center a měla zkušenosti z práce ve dvou technologických společnostech. Neang je mou velkou inspirací a skvělým parťákem v podnikání. Asi je po své babičce.

Jak přijaly vaše rozhodnutí vydat se společně životem vaše rodiny?

Moji rodiče byli zvyklí, že se doma moc nezdržím, a mé rozhodnutí respektovali. Maminka byla z Neang nadšená. V Kambodži rozptýlila váhání širokou rodinou respektovaná babička, která byla v našich představách o budoucnosti na naší straně.

A co všudypřítomná byrokracie?

Papírování a razítek jsem si užil až až, ale přístup našich úřadů se naštěstí za posledních třicet let změnil k lepšímu. Velmi oceňuji vstřícnost a pomoc pracovníků našeho zastupitelského úřadu v thajském Bangkoku.

Traduje se, že svatby v tomto koutu světa trvají tři dny a tři noci za účasti stovek hostů. Měl jste k tak heroickému výkonu dost odvahy?

Copak odvahy, ale pár dní před obřadem zasáhl osud. Onemocněl jsem horečkou denge a byl týden hospitalizován v phnompenhské nemocnici.

Takže jste vklouzl z pyžama rovnou do slavnostního svatebního oděvu?

Skoro doslova. Když jsem si představil, že bychom svatbu odložili a musel jsem shánět další potvrzení, řekl jsem si: Tak to nikdy. A svatba proběhla tak, jak říkáte, tři dny a s několika sty hosty.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv V. Nodžáka