Do Silicon Valley jako můra za světlemDavid Miklas a Ondřej Homola radí, jak se neztratit ve startupovém světě

Před osmi lety využili Ondřej Homola (Corinth) a později David Miklas (DO-IT, be3D) tříměsíční program CzechInvestu CzechAccelerator. Odjeli do Silicon Valley, aby si ověřili svůj byznys. Byli jedni z prvních českých podnikatelů, které agentura CzechInvest svým novým programem podpořila. Jak přiznávají, na expanzi se příliš nepřipravili, ale chtěli mluvit s těmi nejlepšími v oboru. S pomocí mentorů a lokálních expertů si postupně nastavili strategii a cíl. Podle všeho se jim ho podařilo dosáhnout – dnes stojí za řadou úspěšných projektů například v oblasti IT a 3D tisku. Navíc se sami stali mentory CzechInvestu a své zkušenosti předávají další startupové generaci v programu CzechStarter. V rozhovoru jsme si povídali o inspiraci, chybách v podnikání i o tom, kdy se vyplatí jet do Silicon Valley.

Davide, v přihlášce do CzechAcceleratoru jsi uvedl, že tvým cílem je získat kontakty na americkém trhu, zkušenosti od místních firem, rozvoj zahraničních aktivit v dané destinaci a analýza trhu. O pár let později, když jsi měl rozhovor Na vlně podnikání, jsi prohlásil: „Ani jsem nevěděl, proč tam jedu, prostě nás vybrali, vůbec jsme se nepřipravili a po pár týdnech jsme zjistili, že jen utrácíme peníze a čas. A bylo potřeba si nastavit strategii a cíl.“ Jak to tedy zpětně hodnotíš?

David: Platí spíš to, co jsem řekl v rozhovoru Na vlně podnikání. Po pár týdnech v Americe jsem si řekl, že bych si nafackoval za to, s jakou přípravou jsme tam přijeli. Až po příjezdu do Silicon Valley jsem si začal uvědomovat hodnotu toho pobytu. Pustil jsem se do stavění struktury, která mi potom pomohla dosáhnout daných cílů. Těch, které jsme si vytyčili v přihlášce a napsali je jen proto, aby to bylo hezké. Původně jsme vůbec neměli v Americe ambice něco dokázat.

Ondro, ty jsi prohlásil, že jste moc nesledovali konkurenci a spíš jste se soustředili na vizi a cíl své firmy Corinth. Jak to tedy bylo na začátku, když jste se přihlásili do CzechAcceleratoru, čeho jste chtěli dosáhnout?

Ondra: Hráli jsme si s použitím interaktivních 3D technologií mimo herní byznys a dívali se na různé pivoty a vertikály. Mimo jiné třeba i na architekturu. Měli jsme nějaká dema, která jsme ukazovali architektům, a většina z nich říkala: „Chlapi, je to super, ale drahé. To nikdo nebude v životě potřebovat.“ A potom jsem se náhodou dostal k Evě Jiřičné, která když to viděla, tak řekla: „To je skvělé, už se těším, až to využiji v dalším projektu.“ To se také stalo a já jsem si uvědomil, co je naším problémem. Potřebovali jsme mluvit s těmi nejlepšími v byznysu, abychom si ujasnili, kde je naše místo. A tak jsme jeli do Silicon Valley jako můra za světlem a věděli jsme, že je to perfektní šance ukázat, s čím si umíme poradit.

Zaujali i NASA

Mně se líbilo tvé přirovnání vašich 3D modelů, kterými zobrazujete objekty. Že je to jako Google Earth pro mikrosvět, kde můžete stejně jako Google mapy jet až do buněk a zkoumat zákonitosti. Vy jste dělali projekt i s NASA, kde jste dávali dohromady 3D model vesmírné stanice. Jak jste se k tomu dostali?

Ondra: To všechno byly různé piloty. Byla náhoda, že se nám to propojení povedlo. NASA jsme oslovili my a oni s námi začali komunikovat. Vytvořila se nějaká věc, prototyp, ale až náš pobyt v Silicon Valley tomu začal dávat smysl. Do té doby jsme si hráli jako děti a zkoušeli jsme různé možnosti. Až od toho okamžiku, kdy kolega potkal Steva Ballmera a začala celá komunikace s Microsoftem (Steve Ballmer byl od roku 2000 do roku 2014 výkonným ředitelem Microsoftu – pozn. red.), jsme si uvědomili, že máme opravdu potenciál vytvořit nějaký unikátní produkt.

Vy jste, pánové, oba poměrně akční typy a obě vaše firmy už jsou někde inkorporované a žijí si vlastním životem. Ty, Ondro, jsi měl po spolupráci s Microsoftem další projekty, například Lifeliqe, kterou jsi založil v Americe. Ty, Davide, jsi se vrhnul do dalších forem podnikání, ať už je to letecký simulátor, elektrolodě nebo teď v době koronaviru i Covmasky. Kde hledáte inspiraci a nápady pokračovat? Co by mohlo inspirovat ostatní k tomu, aby se nebáli to zkusit? Protože nejtěžší je začít, je to tak?

David: Přesně tak. Když si vzpomenu, jak jsem zakládal své firmy a vymýšlel nápady, tak u IT to bylo čistě tím, že jsem ho studoval a už během vysoké školy pracoval jako ajťák. Po škole mi pak připadalo, že založit firmu je rozumný nápad. 3D tisk přišel tak, že se v mé IT firmě objevil zákazník, který po nás chtěl vyvinout nějaký hardwarový díl, a my jsme nenašli efektivnější metodu než 3D tisk. Tak jsme si koupili 3D tiskárnu, začali jsme si s ní hrát a objevili její potenciál. S loděmi a s letectvím to bylo tak, že jsem k nim měl od malička blízko a chtěl se jim věnovat. Můj táta je kapitán a já jsem částečně vyrůstal na moři, proto lodě. Od letectví mě rodiče odrazovali a říkali, že lítat budu maximálně jako pasažér. V momentě, kdy se naskytla možnost, jsem si udělal průkaz a přidal se k partě lidí, kteří začali budovat náš úžasný simulátor.

Řešíme dosud nevyřešené

Takže netradiční vzdor vůči rodičům?

David: Dá se říct, že to tak bylo. Vzniklo to z mé vnitřní potřeby, ani ne tak z potřeby trhu. U těch luxusních lodí, dřevěných a elektrických, jsem viděl určitou skulinku a uvědomoval jsem si, že tento typ lodí na trhu není. Nicméně teď je kvůli koronaviru pro firmu hodně těžké období. Covmasky pak vznikly z aktuální potřeby trhu, protože mě nebavilo jen sedět doma a poslouchat, jak si všichni na nastalou situaci stěžují. Hledal jsem příležitosti a přidal jsem se do COVID-19. cz, uskupení, které se snažilo tyto věci měnit. Měl jsem na starosti hardwarovou větev a ve skupině asi čtyř lidí se zrodila myšlenka předělat šnorchlovačku na improvizovanou ochrannou pomůcku.

Ondřeji, bylo tvým snem vyvíjet aplikace pro vzdělávání?

Ondra: To ani ne, ale měl jsem vždycky vztah k počítačovým hrám. Kamarád, který vyvíjel hry od devadesátých let a podílel se například na Mafii, mi začal ukazovat technologii, co podle něj mohla zobrazovat věci, které nejsou vidět standardně okem. Mě to natolik fascinovalo, že jsem začal vyvíjet Lifeliqe, aplikaci pro vzdělávání. Měli jsme učebnice, ale chyběla nám nakladatelská platforma, která tyto učebnice umí vzít a nahrát je na jakýkoliv telefon a zařízení s virtuální realitou. Takže, jak David popisuje, vždycky ty nejzajímavější věci přicházejí s životem, s tím, co nám skočí do cesty. Nějaký problém, který dosud nikdo nevyřešil, a nám se to povede. To je většinou příležitost pro to, aby z toho vznikl byznys.

Ty nejzajímavější věci přicházejí s životem, s tím, co nám skočí do cesty.

Mentoři šetří čas a peníze

Oba jste poslední dobou mentoři, rozhodli jste se své zkušenosti předávat dalším firmám, které začínají. Vnímáte u nich posun oproti době, kdy jste před osmi, devíti lety začínali vy?

David: Mentoring je hlavně o předávání těch tvrdě vydřených znalostí z praxe. Já jsem ze začátku žádné mentory neměl a u prvního produktu jsme propálili asi rok a půl času a přibližně deset milionů korun jenom proto, že jsme nevěděli, jak dělat byznys. Neuměli jsme ten produkt navrhnout ani se bavit se zákazníkem. Takže mentoring beru jako příležitost, jak své zkušenosti vrátit zpátky do té komunity, jak odhalit úskalí hardwarového vývoje, certifikací, byznys developmentu a všeho, co začínající podnikatelé nemají šanci znát.

Ondra: Ten největší rozdíl, který já vidím, je celý systém. Nevím, kolik se v době, když jsme začínali, hlásilo do programů CzechInvestu start-upů, ale věřím, že se to dá spočítat na prstech jedné ruky, možná dvou. Dnes už tady máme fungující ekosystém, kdy je mezi start-upy skoro každý měsíc nějaký exit v řádu milionů dolarů. Když jsme se hlásili do CzechAcceleratoru my, byli jsme rádi, že máme vůbec možnost se účastnit. Neexistoval žádný prementoring, nějaká příprava. Nyní už programy CzechInvestu, které můžu vnímat z druhé strany jako mentor, opravdu pomohou naladit očekávání i díky tomu, že jsou tam lidé, kteří mají praktické zkušenosti a upozorní na případné problémy a úskalí.

Neopakujme staré chyby

A napadá vás něco, co se stále opakuje a v čem se chybuje dodnes?

Ondra: Určitě ano. Buď se startupisté chtějí učit a nechat si poradit, nebo naopak dělají pořád ty samé chyby a chodí za námi jako mentory s tím, že potřebují propojit s viceprezidentem Microsoftu nebo chtějí kontakt na viceprezidenta Intelu. Tohle ale většinou nepotřebují. Potřebují nastavit cíle a strategii. Ty firmy často nemají připravený marketing, cenotvorbu a hodnotová nabídka nefunguje.

A jak zpětně vnímáte svoji zkušenost? Šli byste do toho znovu a doporučili byste i dalším firmám zkusit takový ten americký sen? Máte pro ně nějaké tipy na závěr, pokud se pro zahraniční expanzi rozhodnou?

Ondra: Nebylo to jednoduché, ale absolvoval bych to znovu. Myslím si, že je to o ambicích. Vydáte spoustu energie, oddělíte se od osobního života a přátel. Američané, kteří žijí v Silicon Valley, byli vždycky lidé, kteří to dělají kvůli práci. Říká se jim highly passionate about what they do (velmi vášniví pro to, co dělají) a to je rozdíl mezi špičkovými podnikateli a mezi těmi, kteří pracují třeba jen kvůli penězům. Tamní prostředí vás samo o sobě drží jako magnet, protože lidé, které v Silicon Valley potkáváte, jsou opravdu fascinováni tím, co dělají, a jsou neskutečně inspirativní. Máte příležitost se hodně věcí naučit. Know-how, které tam získáte, vnímám jako to nejcennější, co potom můžete využít pro další podnikání. Na druhou stranu to není místo, kde se daří lidem dlouhodobě kombinovat práci s osobním životem. Jak říkal David, je důležité přesně vědět, proč tam jdu, co od toho očekávám, a mít na to peníze. A rozhodně není špatné využívat všechny možnosti typu poradenství od CzechInvestu a s mentory se na fungování zahraničního trhu připravit.

David: Já bych tam jel určitě znovu, ale pouze v případě, že bych si byl stoprocentně jistý, že je to pro můj byznys přínosem. Dnes bych to určitě neudělal, protože nevím, co bych si tam počal s elektrickými loděmi – to bych spíš zvolil Kanadu a ne Silicon Valley. A s leteckými simulátory a výcvikovou technikou mi to taky smysl nedává. Takže určitě bych si udělal pořádnou přípravu a jel bych tam až v momentě, kdy bych důkladně znal lokální trh, nejen český, ale také evropský. Byl bych připravený z hlediska certifikací, věděl, čeho s daným byznysem chci dosáhnout, měl bych strategii a lidi, kteří jsou schopni mi pomoct ji realizovat, a zároveň finanční zázemí. Nemyslím si, že je dobrý nápad tam jet jen proto, že ta možnost existuje. Dává to smysl v případě, že je pro firmu ten správný čas.

Text: Markéta Přenosilová a Sabina Šrámková

Foto: archiv O. Homoly a D. Miklase