Ljirim Kazimi: Makedonie je podnikatelsky hodně zajímaváInvestory si hýčká

S Ljirimem Kazimim, viceprezidentem Česko-makedonské obchodní a průmyslové komory, jsme se setkali poprvé na pražské Plzeňské ulici v roce 2004. Tehdy tam připravoval k otevření svou první vlastní pizzerii a jeho kamarád architekt mu slíbil poslat grafika, který udělá vše potřebné, aby „to vypadalo“. Ten grafik jsem byl já. A od té doby nás pojí pevné přátelství.

V Česku jsi od roku 1994. Ve třicátých letech minulého století se dostal do tehdejší Republiky československé z Jugoslávie můj tchán. Za vzděláním. Jeho volba destinace měla jasnou logiku. Pocházel ze slovenské menšiny ve Vojvodině, chtěl studovat silnoproudou elektrotechniku, a tak šel cestou, kterou před ním vyšlapal Nikola Tesla, protože nejen v generaci jeho, ale i v generaci mého tchána chyběla v Jugoslávii možnost kvalitního vzdělání v oboru. Ty jsi přišel z tehdejší jugoslávské republiky Makedonie do České republiky za prací. Většina tvých „malých krajanů“ z Makedonie i „velkých krajanů“ z bývalé Jugoslávie považovala za zemi zaslíbenou Německo. Je třeba podotknout, že jsi etnický Albánec, takže slovanská vzájemnost tvé rozhodování asi neovlivnila. Tak proč právě do Čech?

Můj známý z Chorvatska chtěl otevírat pizzerii v Praze na Žižkově a poprosil mne, zda bych mu mohl na měsíc přijet pomoct. Tak jsem jel a v Čechách se mi líbilo, líbila se mi i vstřícnost a upřímnost lidí, a proto jsem se rozhodl zůstat.

Za Osmanské říše, za krále i za Tita byla v Makedonii špatná ekonomická situace, málo se investovalo, málo se vzdělávalo. Takže hospodářská situace nového státu byla špatná a možnost pracovat v České republice mi poskytovala dobré vyhlídky do budoucnosti. Je třeba si uvědomit, že v Makedonii byla a stále je vysoká nezaměstnanost, a to v procentech, která v Česku vůbec neznáte.

Pocházíš z Piroku. O svém rodišti hovoříš jako o „vesnici“. Vzhledem k počtu obyvatel je však z našeho pohledu spíš na úrovni okresního města. Takže jak to je?

U nás nemáme kraje a okresy, výkon státní správy po její reorganizaci přešel na vesnice a města. Opština je úřad, kde lze vyřešit veškeré záležitosti, civilní i úřední.

Hrdost na svůj původ a rodinu

Podle mého soudu pečeš nejlepší pizzu v Praze a jejím širokém okolí. Je to rodinná tradice?

Není to naše rodinná tradice, pocházím ze čtyř generací učitelů a profesorů. Ale v době, kdy jsem vstupoval do praktického života, nebyla jiná možnost a příležitost než pracovat rukama a pizza byla tehdy něco nového, moderního a žádaného. A tak jsem se rozhodl provozovat pizzerii.

Na svou rodinu a předky jsem moc pyšný, protože si jí všichni v širokém okolí vážili a měli ji v úctě. Proto se celý život snažím, abych jim nedělal ostudu a špatné jméno. Když v listopadu zemřel v Makedonii můj otec, země byla uzavřená v důsledku pandemie, byly zakázány pohřby, setkávání lidí, různá omezení, a přesto přišlo na jeho pohřeb hodně lidí, protože to byl profesor požívající nesmírné úcty. A to jsem cítil obrovskou hrdost a věděl jsem, že všechno stálo za to. Mnozí z tatínkových bývalých žáků se po jeho smrti přihlásili z různých částí světa, kde žijí, a děkovali za všechno, co je můj otec naučil, neboť to jim umožnilo vydat se do světa, obstát tam a stát se úspěšnými.

Česká republika má co nabídnout a přispět k tomu, aby i Makedonie byla finančně a ekonomicky zajímavou.

Absence investic do infrastruktury a technologií

Severní Makedonie získala nezávislost v roce 1991. Pomineme-li případ Černé Hory, která v těch přelomových časech zůstávala součástí zbytkové Jugoslávie, tak makedonský odchod byl jediný, který proběhl pokojnou cestou. Máš pro to vysvětlení?

Bylo to tak, že jugoslávské vojsko a komunistická vláda neměly o Makedonii zájem a myslely si, že ji mají jistou, tudíž není třeba bojovat. Následně přišla embarga z řecké strany a ekonomická krize, která trvala pětadvacet let, než jsme změnili jméno na Severní Makedonie. Díky prvnímu prezidentovi, kterým byl Kiro Gligorov, se Makedonie nezúčastňovala válek a měla čas si budovat vlastní zem.

Po získání samostatnosti se Makedonie řadu let potýkala nejen s odporem Řecka vůči názvu nového státu, což bylo nakonec vyřešeno na dvě desetiletí provizoriem v krkolomném tvaru Bývalá jugoslávská republika Makedonie, ale také s nezáviděníhodnou ekonomickou situací. Jak se současná vláda vyrovnává s těmito problémy?

Ta situace byla dána absencí investic do infrastruktury i do technologií v dobách socialistické Jugoslávie. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jedinou významnou investiční akcí byla obnova hlavního města Skopje po ničivém zemětřesení v roce 1963. Hlavním architektem obnovy byl známý japonský architekt a urbanista Kenzo Tange, který obnovil také výbuchem zničenou Hirošimu. Tato akce však byla dílem především mezinárodní solidarity. Od roku 2001 vlády reformovaly státní správu, instituce a finanční toky tak, aby se země stala důvěryhodnou pro zahraniční partnery, jejichž investice jsou potřeba k dalšímu rozvoji.

Založit firmu jde rychle a snadno

Váš stát zjevně potřebuje množství investic do všech oblastí. Každého potenciálního investora či exportéra bude zajímat, jaké je tamní podnikatelské prostředí.

V současné době je Makedonie v podobné situaci, jako byla Česká republika v počátečních stadiích transformace, a myslím, že pro budoucí investory je vhodnou destinací. ČR je už vyspělá země, a tudíž má co nabídnout a přispět k tomu, aby i Makedonie byla finančně a ekonomicky zajímavou. Založit firmu lze rychle a jednoduše, bankovní sektor je stabilní a na vládě nezávislý, k dispozici máme volnou pracovní sílu.

Magazín TRADE NEWS čtou hlavně představitelé středních a menších firem. Jak se žije majitelům těchto podniků v Severní Makedonii?

Poslední léta se jim daří a jsou více sebevědomí, ale je stále se co učit a zlepšovat. Hodně rodinných firem podniká v zemědělství nebo vyrábí prvky pro stavebnictví. Například ALU Metal od nás z Piroku, který produkuje plastová a hliníková okna, dveře a ostatní výplně otvorů ve stavebnictví, zaměstnává pouze rodinné příslušníky, používá plně automatizovanou linku a realizuje dodávky na Slovensko, do SRN, Slovinska i Turecka. Jsou to firmy, jejichž zakladatelé zpravidla pracovali v západních zemích, vydělávali dobré peníze a osvojovali si nové technologie a standardy. To všechno pak doma zúročili.

ČMOP může hodně pomoct

Jsi spoluzakladatelem a viceprezidentem Česko-makedonské obchodní a průmyslové komory (ČMOP). Kdy vznikla, co bylo bezprostředním podnětem k jejímu založení a co je schopná poskytnout zájemcům o uplatnění se na severomakedonském teritoriu?

Komoru jsme založili v roce 2008. Záměrem bylo předat do Makedonie transformační zkušenosti z Česka a pokusit se nalézt cestu pro české investory a výrobce na makedonský trh. Dlouhodobě jsme například jednali o spolupráci na výstavbě tramvajové tratě ve Skopje, o dodávkách fotovoltaických celků, spaloven odpadu a o dalších projektech, ale vždycky jsme narazili na problém – Makedonie nebyla ještě připravena.

ČMOP je schopna zařídit veškeré přímé kontakty ve vládě a s ministerstvy, které pomohou obchodní spolupráci, aby nevznikala zdlouhavá jednání a komplikace. Umíme také zprostředkovat kontakty se soukromými subjekty.

Sám jsi zmínil, že Severní Makedonie za desetiletí své samostatnosti urazila velký kus cesty. Naplňuje tě to hrdostí?

Ano. Reorganizací státní správy, včetně finančních toků, zvládla problémy vyplývající z různé etnicity regionů. Dohodou s Řeckem, která vyřešila vleklý spor o definitivní název státu, se jí otevřela cesta do NATO. Je takříkajíc v předpokoji EU, a ač není členem, významně se podílí na ochraně vnějších hranic unie. A i v úrovni „obyčejného člověčenství“ jsem hrdý. Je třeba připomenout, že Matka Tereza, anděl milosrdenství, která byla v roce 2003 Janem Pavlem II. prohlášena blahoslavenou a roku 2016 papežem Františkem svatořečena, se narodila jako Albánka Agnesë Gonxhe Bojaxhiu ve Skopje.

Státní příslušností jsi Severomakedonec, národností Albánec, představuješ se rád jako Pepa ze Žižkova. O Českou republiku se před tebou nesmí nikdo „otírat“, neboť jsi znám jako český vlastenec. Jak jsi k tomu češství přišel?

Makedonský Albánec jsem stále, ale Česko mi nabídlo upřímnost, volnost a lepší životní situaci, a proto nerad slyším cokoliv špatného na jeho adresu. Je to můj druhý domov. Pepa ze Žižkova – no to jsem, protože jsem prvních šest let žil a pracoval na Žižkově, dostal jsem tuto přezdívku a to už mi zůstane.

A v kolika jazycích si vlastně umíš říct o chleba?

Albánsky, makedonsky, srbsky, chorvatsky, slovinsky, turecky a bulharsky.

S Ljirimem Kazimim přátelsky rozprávěl Martin Fabík

Text: Martin Fabík

Foto: Dita Slunečková