Milan Zelený: Chybí nám vlastní, nezávislá vrstva národních kapitalistů

V současném období transformace a cyklické krize dopřávají představitelé firem, finančního sektoru i veřejnost stále víc sluchu alternativním názorům. O tom, jaké je postavení České republiky v provázané globální ekonomice, kde udělala v minulosti chyby a jak je lze napravit, jsme hovořili s jedním z nejcitovanějších českých ekonomů, profesorem Milanem Zeleným.

Žijeme v dluhové epoše. Na čem by měl český stát šetřit a kde by měl být naopak štědrý?

Na to nelze odpovědět bez dlouhodobé strategie českého hospodářství. Tzv. plošná škrtforma jako předpoklad reforem je čirý nesmysl. Například „0 = 0“ je také vyrovnaný rozpočet. Žádnou reformu nelze zodpovědně realizovat bez dlouhodobé strategie. „Škrtformy“ i tzv. „reformy“ jsou de facto   nezodpovědné protirůstové tahy politických stran vypracované nezávislými odborníky, kteří by je měli zaštítit svým profesním renomé.

Pokračující politická „slibotechna“ patří minulosti a mohou jí naslouchat jen lidé, kteří se v  poblematice vůbec neorientují nebo se z chaotických vírů „české politiky“ ještě nepoučili. A politické víry rotují jen jedním směrem, a to dolů.

Česká ekonomika je podle vás odvozená, neautonomní a nezdravě závislá na ekonomice německé. Ale ta má na rozdíl od nás silné značky. Jak bychom se mohli emancipovat?

Především, německá ekonomika je silně závislá na čínské, a tudíž spíše křehká v souvislosti s potenciálním čínským obratem k vlastnímu velkému trhu. Blížící se pokles německé ekonomiky už není jen předmětem diskuze. Pokud budou Češi muset dodávat součástky a komponenty pro německé výrobky do Číny, tak se emancipovat nemohou. A až časem opadne dočasné čínské „očarování“ zahraničním zbožím, nebude pro Čínu problém nahradit německý import vlastní produkcí. Česká ekonomika si kvůli nedomyšleným politickým intervencím nevytvořila svou vlastní, autonomní existenci. Již nerozhoduje o vlastním osudu. Styk s konečným zákazníkem či klientem nemá totiž přímý, ale pouze zprostředkovaný. Příležitost emancipovat se jsme měli v roce 1990.

Je závislost na Německu skutečně tak nezdravá? Stáváme se tak subdodavateli pro německé zakázky směřující do zemí BRICS a na další vzdálené trhy…  Máme šanci se na těchto trzích prosadit sami? 

Jak jsem již řekl, samozřejmě, že nemáme. Kromě součástek a komponentů pro německé podniky, o nichž si navíc Němci rozhodují sami, nemáme co nabídnout. Ale takhle jsme to přece v roce 1990 chtěli, odprodej svých majetků do cizích rukou jsme volili. „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří.“ Pamatujete? Prodali jsme svůj základní kapitál a dostali za něj pouhé peníze: ty jsme již dávno projedli a navíc se zadlužili v (ne)blahé víře, že bude fungovat ekonomika „na sekyru“.

Abychom se mohli prosadit sami, museli bychom vzdělávat své podnikatele, inovovat vlastní produkty a navazovat přímé vztahy s konečnými zákazníky.  Jinak jsme odsouzeni k ekonomice nízké přidané hodnoty, kterou u nás globální producenti úspěšně praktikují: tj. nízká přidaná hodnota pro nás a velká přidaná hodnota pro ně. Chybí nám vlastní, nezávislá vrstva národních kapitalistů. Pokud se na ni zaměříme již dnes, při troše štěstí a dobrém podnikatelském vzdělávání se můžeme stát autonomní „baťovskou“ ekonomikou během jedné či dvou generací.

„Abychom se mohli prosadit sami, museli bychom vzdělávat své podnikatele, inovovat vlastní produkty a navazovat přímé vztahy s konečnými zákazníky.“

V posledních letech si firmy často stěžují, že stále obohacují svůj sortiment, a přesto jen velmi obtížně vzdorují konkurenci. Je tento směr v inovativním podnikání správný? 

Firmy si nikdy nemají co stěžovat. Mnohé české firmy nerozumějí inovacím a stále „obohacují“ sortimenty, které nikdo nechce. Nechápou inovace podnikatelského modelu, nevědí, že o inovaci rozhoduje zákazník, ne podnikatel. Jestliže zákazník něco nechce, pak to tím spíše nechce „obohacené“; ale rozdíl mezi inovací a invencí by již měl být zřejmý. Jestliže nemáme přímý, ale jen zprostředkovaný vztah k zákazníkovi, tak lze o inovacích mluvit jen těžko. Zarámované státně-byrokratické ocenění „inovačního procesu“ nemůže suplovat zákazníka. Inovace nevznikají na ministerstvu. Inovace musí přidávat hodnotu zákazníkovi – jinak jde jen o prosté „obohacování“ sortimentu, ne zákazníka. Navíc, moderní zákazník nehledá „bohatší“ sortiment, ale na míru šité, specifické uspokojování individuálních potřeb. Kustomizace proniká i do masové spotřeby a právě zde se také skrývá strategická slabost německé ekonomiky, jíž je přílišná závislost na masové výrobě industriální éry. A jaký máme na tento problém vliv my? Nulový.

Největší inovační potenciál se skrývá v malých a středních firmách, mají ale slabší finanční zázemí. Za jakých podmínek mohou konkurovat nadnárodním společnostem?

K čemu je vám finanční zázemí? Zdroj krizových ukazatelů? Firmy přece mohou spolupracovat, propojovat se a vytvářet synergické efekty. Malá izolovaná firma je malá izolovaná firma, ale kooperující sítě malých firem vytvářejí velký strategický a inovační efekt. Ke spolupráci je však třeba sebevědomí, diferenciace a doplňování.

Vzpomeňme na Baťovu monumentální knihu Spolupráce. Kdo se dnes tomuto systému třeba jen přiblížil? Vydělat peníze bez výrazných produktů a služeb není podnikání, ale pouhá podnikavost. Dělají-li všichni totéž, pak je ke spolupráci nic nemotivuje. Učí-li se všichni totéž, pak vzniká monokultura znalostí a chybějí potřebná řešení. Nadnárodní společnosti jsou již delší dobu v poklesu, protože jim chybí flexibilita a bortí se jim globální řetězce. I tuto šanci jsme propásli. To, že české podniky jejich slabosti neumí využít, je důsledkem již zmíněné odvozené a neautonomní pozice derivátní ekonomiky. Na to všechno se pilně zadělávalo již v letech 1990–1992. Nyní již není z čeho brát a půjčovat si od vlastních občanů je ostuda.

Jste známým obdivovatelem Tomáše Bati. Které jeho principy zůstávají dodnes platné?

Samozřejmě, že všechny; jde přece o principy, ne o operativní detaily. Snažil jsem se to ukázat v knize Cesty k úspěchu. Nemohu za to, že bez úspěchu. Nevím ale, jaké moderní „principy“ stavějí dnešní manažeři namísto Baťových principů?  Možná, že žádné. Ostatně řetězení neúspěchů tomu napovídá. Daří se hlavně zahraničním firmám na našem území, ne českým firmám na území globálního (ale i domácího) zákazníka. Proto chudneme.

„O inovaci rozhoduje zákazník, ne podnikatel.“

V podnikatelském prostředí stále přetrvávají „manažerské mýty“, jako je například účinnost optimální organizační struktury nebo že „dobré výkonnosti podniku dosáhneme procesním řízením“. Které manažerské mýty považujete za nejškodlivější? 

Všechny. Manažerské „mýty“ jsou definičně mýty, a tudíž se skrývají v kořenech české nevýkonnosti a neschopnosti pronikat na významné zahraniční trhy. Vše okopírované a přejaté je z definice nekonkurenční. Tzv. „nejlepší praktiky“ vedou jen ke snížení celkové konkurenceschopnosti. Vedou totiž ke „glajchšaltaci“ německého typu a ke ztrátě podnikatelské diferencovanosti.

Jedině vlastní soustava řízení podniku, jak jsem popsal v Hledání vlastní cesty, originální, jednoduchá a neopsaná, může vést k obnově Baťova myšlenkového i akčního odkazu. Vlastní soustava řízení je hlavní, nekopírovatelnou  konkurenční výhodou moderní doby. Dělat jen to, co dělají druzí, již není pouhá monokultura, ale intelektuální incest.

Našel byste v dnešním českém podnikatelském prostředí podobný vzor?

V Česku i na Slovensku existuje rostoucí plejáda firem, které bezpečně vyvážejí do zahraničí (ne „do Německa“), mají konkrétní originální výrobky a služby, přímý styk se zákazníky a vlastní soustavu řízení. Nemají nic společného se státem a tak jako Baťa touží po nezávislosti na státních intervencích. Podřizují se státním regulacím, aby si udržely svou autonomii. Nebudu je jmenovat, ale vyznačují se vlastními podnikovými univerzitami, a jsou tak nezávislé i na státních vzdělávacích systémech, které nabízejí akcelerující masovost, prostřednost a stejnost. Naše „nejlepší“ univerzita je až na 267. místě na světě, protože u nás neurčuje kvalitu zákazník, ale politický byrokrat – špatným nastavením kritérií pro rozdělování státních peněz.

„Dělat jen to, co dělají druzí, již není pouhá monokultura, ale intelektuální incest.“

Časopis Economist nedávno napsal, že mnohé problémy vyspělých zemí vyřeší zavedení digitální výroby blíž k zákazníkům. Je to podle vás správný směr vývoje světa a jak by tento proces mohl probíhat? Mají se české firmy inspirovat?

České firmy nemohou čekat, až něco napíše The Economist. Právě naopak: tento magazín by měl psát o inovacích českých firem. Problémy vyspělých zemí vyřeší užší vztah k zákazníkovi a relokalizovaná výroba přímo na místě spotřeby: kde, kým a kdy třeba. Tento proces deglobalizace a relokalizace považuji za převládající trend ve vyspělých ekonomikách, navzdory všem překážkám a intervencím politických stran, které vidí v posílení regionální autonomie oslabení své vlastní moci.

České firmy by se neměly jen „inspirovat“, ale stát se hlavním proponentem a nositelem relokalizace v zemědělství, výrobě, službách a místní hospodářské i politické soběstačnosti podle hesla „Mysli globálně, jednej lokálně“ a hlavně „Uděláme si to sami!“. Stát dnes do místní a regionální ekonomiky a politiky prostě nepatří.