Stanislav Štýs se narodil pod Krušnými horami v rodině horníka. Když šel počátkem padesátých let 20. století na studia, žil v krajině, kde se otevíral jeden povrchový důl za druhým. Před očima mu rostla těžební pustina. Není divu, že šel studovat Lesnickou fakultu ČVUT. Stal se lesním inženýrem a celý život se věnoval rekultivacím. Jako mladý inženýr vytvořil vizi záchrany krajiny. Vycházel z toho, že co člověk zničil, musí napravit. A ten, kdo dnes navštíví Podkrušnohoří, musí uznat, že se Štýsova vize naplňuje. Jaké jsou jeho další plány? Nejen o rekultivacích s ním hovoříme pro TRADE NEWS.
O rekultivacích jste napsal několik knih a skript, které se používají v praxi i na vysokých školách, kde jste také vyučoval. Jste ovšem hlavně praktik. Stal jste se odborníkem na životní prostředí a úzce spolupracoval s naším nejerudovanějším ekologem Josefem Vavrouškem a dalšími environmentalisty hlavně z Terplánu a Výzkumného ústavu meliorací. Řekněte, co bylo na rekultivacích nejtěžší?
Nejtěžší bylo vůbec najít koncepci, jakou krajinu chceme vytvořit a jak to dělat. O tom v padesátých letech minulého století neměl nikdo žádnou představu. Ani v zahraničí nebylo možné najít dostatečné vzory a cesty. Od začátku jsme tušili, že musíme vytvořit krajinu, která odpovídá původním ekosystémům: tedy dubohabrovým hájům. Současně jsme věděli, že tato krajina musí mít určitý podíl zemědělské půdy. Aby fungovala, neobejde se bez vody. A museli jsme vzít v potaz, že je určená i pro lidi. Lidé v ní budou žít jenom tehdy, když bude krásná, s velkým rekreačním potenciálem, ale bude i produkčně efektivní. Stanovili jsme podíl lesní zeleně, zemědělské půdy a vody.
Největší komplikací na začátku bylo to, že zde působili (naštěstí krátce) sovětští poradci, kteří nechápali, proč chceme krajinu obnovovat. Podle jejich názoru jsme se tím zabývali zbytečně. Nebylo vůbec jednoduché prosadit myšlenku, že to, co člověk zničil, by měl napravit. Naštěstí tady žili rozumní lidé, kteří umožnili takový rekultivační proces nastartovat. Někdy od roku 1953 jsme začali provádět aktivní práce – obnovu krajiny na vybraných výsypkách, která trvá do dnešních dnů… A to znamená, že letos uběhlo 70 let od začátku rekultivačních prací.
Řešili jsme, jak a kam přesouvat vytěžené horniny, i otázky, zda je máme vracet zpět na původní místo po těžbě, nebo je nechat na haldách. Jaký sklon haldy musí mít, aby „neujížděly“. Nejdůležitější ale byla otázka, jak pracovat s ornicí, se životodárnou vrstvou. Věděli jsme, že jeden její centimetr se tvoří stovky až tisíce let. Ornice je tedy nesmírně cenná a nenahraditelná. Přesto vznikly dva směry. Jeden zastával kolega Patejdl a ten nechtěl zachraňovat ornici a vracet ji do krajiny jako závěrečnou vrstvu. Bylo to celkově levnější a organizačně jednodušší. Já jsem ji naopak chtěl ukládat a pak ji vracet do krajiny. Když jsme po letech vyhodnocovali oba přístupy, tak se jasně ukázala jako efektivnější snaha ornici zachraňovat. Tam, kde se nenavezla, prakticky nic nerostlo. A naopak naše řešení přinášelo velmi rychle dobré výsledky.
Jeden centimetr ornice se tvoří stovky až tisíce let.
Jak se podařilo vrátit do krajiny lesy?
Věděli jsme, že pro obnovu krajiny je nejdůležitější lesní zeleň. Ale nebylo jasné, jak ty sazeničky přesně sázet, taková banální otázka. Sázet je cikcak, nebo v řadách? Rozhodli jsme se pro ty řady, protože se sázelo takové množství stromků, že to nebylo možné zvládnout bez techniky, bez malotraktůrků. A pak se musely několik let sazeničky okopávat a ošetřovat. Ty řady stromků nám do dnešních dnů vyčítají někteří přírodovědci, ale ono se to časem rozvolní. A brzy nikdo nepozná, že ten les byl vysázen v řadách. Koneckonců dneska si mnoho lidí – a mezi nimi i někteří kritičtí přírodovědci – neuvědomuje, že lesy na Teplicku nebo tady na Mostecku byly uměle vysázené. A v tomhle kraji bylo vysázeno do dnešních dnů přes 117 milionů stromků! Dnes jsou z nich listnaté lesy, které vytvářejí ekologickou kostru stability v krajině. Tyto stromy ve svých tělech ukládají ohromné množství uhlíku, který odebraly z ovzduší, a napomáhají tak snižovat globální oteplování.
Ačkoliv jsme řešili tisíc problémů, nakonec jsme to všechno zvládli. Ale abych se nechlubil cizím peřím. Nebyli jsme na to sami. Spolupracovali jsme s celou řadou výzkumných ústavů. My jsme jim zadávali dílčí výzkumné úkoly, oni je zpracovali a jejich výsledky jsme zaváděli do praxe. To se osvědčilo. Na rekultivacích pracovaly a dodnes pracují desetitisíce lidí.
Důl Vrbenský v roce 1965
Na stejném území jezero Matylda – rok 2011
Těch problémů kolem rekultivací pochopitelně nebylo málo. Co dalšího jste museli řešit?
Jedním z velkých problémů bylo například to, že se přemnožili divocí králíci. Oplocenky ani speciální nátěry nepomáhaly a vystřílet se nedali. Králíci oplocenky podhrabali a sazeničky sežrali. Ale tady nám pomohla příroda. Seslala na ně myxomatózu, což je virové onemocnění králíků. Ta je tak zdecimovala, že tady dodneška nejsou.
V praxi jsme potkávali ohromné množství omezených samolibých lidí, kteří nás od naší činnosti odrazovali: „Ale, inženýrku, ona si s tím příroda poradí sama.“ No, neporadila si.
Další, podstatně horší, byla imisní katastrofa. V kraji se od šedesátých let minulého století stavěly velké tepelné elektrárny. Ty vypouštěly do ovzduší oxidy síry. Totéž se dělo na území NDR a Polska, odkud k nám přicházely další zplodiny hoření. Vznikl takzvaný černý trojúhelník, kde bylo jedno z nejhorších životních prostředí na světě.
Do dnešních dnů bylo na Teplicku a Mostecku uměle vysázeno přes 117 milionů stromků!
Především oxidy síry vytvářely v ovzduší molekuly kyseliny sírové. Výsledkem byly kyselé deště. Ty naleptávaly jehličí smrků v horách, a tím se zastavila fotosyntéza, tedy výživa stromů. Stejně to dopadlo s kořenovými systémy stromů. Kyselé deště vyhubily mikrohouby, které umožňují rostlinám čerpat vodu. Výsledkem bylo usychání stromů v Krušných horách. Na dvanácti tisících hektarech stromy vyhynuly, uhynulo tedy 60 procent všech jehličnanů. Ta zkáza byla příšerná. A tehdy příčiny té kalamity nebyly jednoznačně zřejmé. Všichni tápali…
My jsme ale viděli, že listnáče, kterých jsme sázeli 95 procent, to víceméně snášely. To byla naše naděje. Jenom jsme se báli, aby to vydržely, protože expozice kyselých dešťů měly vysoké koncentrace. Měli jsme vysázené menší množství jehličnanů, borovic, a ty nám uhynuly. Bylo to k uzoufání. V té době jsem z toho měl deprese. Do toho všeho vstupovaly legislativní a plánovací nejasnosti. Nedostatek peněz i mechanizace. Zachránily nás listnáče. Zaplať pánbůh! Ty imisní kalamitu přežily.
Jestliže umíraly stromy, jaký dopad měla imisní katastrofa na zdravotní stav obyvatelstva severních Čech?
To je otázka na MUDr. Šráma, který se celý život profesně věnoval tomuto tématu, ale bohužel už není mezi námi. Mohu tedy pouze interpretovat jeho solidní měření a skvělé závěry z naměřených hodnot. Navíc některé výzkumy prováděl na konci 90. let spolu s Američany ze zdravotnické agentury. Výsledky jsme se však dověděli až po roce 1989. Do té doby byly všechny tyto údaje tajné. Ale z dopadů imisní kalamity na lesy jsme věděli, že to není dobré pro lidi. Jen jsme neznali skutečnou míru škody. Nicméně je jasné, že důsledkem znečištění ovzduší v 70. a 80. letech byl dvojnásobný výskyt vrozených vývojových vad u dětí, dvojnásobný počet novorozenců s nízkou porodní hmotností oproti celorepublikovému průměru. Šestinásobně byl vyšší výskyt onemocnění horních cest dýchacích u dětí předškolního věku. U dalších nemocí dětí a dospělých je to podobné. V dospělé populaci byla zkrácena střední délka života přibližně o dva roky.
Situace se naštěstí radikálně změnila k lepšímu v 90. letech minulého století, kdy ČEZ odsířil všechny tepelné elektrárny v Podkrušnohoří a výrazně snížil vypouštění popílku a dalších jedovatých látek. Životní prostředí v Mostě je dnes například srovnatelné s Českými Budějovicemi a je výrazně lepší než třeba v Praze nebo na Ostravsku.
Lom Benedikt (1968)
Stejné území po rekultivaci (2010)
Co je česká rekultivační škola a proč si tuhle cestu vybrala Čína?
Česká rekultivační škola je orientovaná na obnovu kulturní krajiny v jednotě s přírodními a sociálními prvky. Nechce se mi věřit, že by v dnešní demokratické společnosti chtěl někdo tuto koncepci zrušit.
Naše rekultivační škola se liší od většiny zahraničních tím, že provádí nápravu krajiny nejen v oblasti přírody, ale vytváří dobré podmínky pro život lidí v ní. Díky tomu jsme mohli vytvořit například v Mostě parky. Vysazovaly se vinice a ovocné sady a tak podobně. Na obnovené zemědělské půdě hospodaří sedláci. A samozřejmě jsme vytvářeli rekreační infrastrukturu. Dneska jsou oblíbená jezera Benedikt a Matylda. I další: Barbora, Mostecké jezero, Milada a Medard na Sokolovsku. Díky tomuto přístupu vznikl mostecký hipodrom, kde dneska nepoznáte, že tu byl kdysi povrchový důl. Stejně tak vznikl i autodrom, kde se pořádají domácí i mezinárodní automobilové závody. A mohl bych uvádět další příklady. Kdybych to měl krátce zhodnotit, tak jde o komplexnost, s jejíž pomocí jsme všude ve světě vyhrávali.
Je to komplexnost, s jejíž pomocí jsme všude ve světě vyhrávali.
A k těm Číňanům. Někdy na začátku 90. let minulého století k nám přijela skupina čínských vědců a hledali nejlepší a nejpropracovanější model rekultivací. Předtím strávili měsíc v USA, měsíc v Německu a nakonec měsíc u nás. Já jsem je provázel. A jim se ten náš přístup tak zalíbil, že mě pozvali do Číny, kde jsem pro ně nějaký čas přednášel a sestavili jsme skripta v čínštině. Oni na náš systém najeli a dodneška podle něj pracují. Já se dnes můžu podívat do map Google Earth a najít ty zrekultivované oblasti.
V souvislosti s válkou na Ukrajině uvažujeme o tom, že nabídneme Ukrajincům výsledky naší rekultivační školy a naše výzkumy a realizační zkušenosti, aby je mohli využít k obnově krajiny po válce.
Přesvědčování odpůrců obnovy krajiny bylo po celá léta součástí vaší práce. Abyste dodal svým slovům váhu, začal jste fotografovat nejdříve zdevastovanou a pak zrekultivovanou krajinu, které vždy dominovaly lesy a jezera. Díky tomu jste dnes uznávaným fotografem a máte na svém kontě přes sto tisíc snímků, jste autorem stovek publikací, uspořádal jste nespočet fotografických výstav doma, ale především v zahraničí. Jak se cítíte v roli fotografa?
To byla z nouze ctnost. Už když jsem psal diplomovou práci o rekultivacích, potřeboval jsem fotky. Tehdy jsem využil bráchův fotoaparát. Když už jsem byl v praxi, zjistil jsem, že jedna fotografie někdy o celém problému řekne víc než sebedelší článek. Tak jsem začal fotografovat. Když jsem publikoval, chtěli po mně profesionální úroveň. Musel jsem se tedy vybavit na špičkové úrovni a potom přejít na digitalizaci. Naštěstí jsem potkal řadu profesionálních fotografů, kteří mě to naučili. A měl jsem kdysi dávno dobrý nápad. Nafotografoval jsem krajinu ze stejného místa při těžbě, tedy během devastace, a pak ze stejného místa po rekultivaci. A tak vznikly takzvané dvojičky. Z těch jsem udělal řadu výstav a s nimi jsem projezdil celý svět. Tam mi nechtěli zpočátku věřit. Zkoumali, jestli to nejsou nějaké triky. No, nejsou. To jsou reálné a nezpochybnitelné výsledky našich rekultivací. Já dneska ty fotky předávám do archivu mosteckého muzea, ale musím je přesně popsat a zařadit do nějakého systému. Je jich přes sto tisíc, takže si dovedete představit, co je to za práci, ale musí se to udělat, aby se v tom příští generace vyznaly.
Jaké je vaše největší přání?
Mám dnes v revíru rekultivační „syny“ a „vnuky“. Dokončení všech rekultivací teď leží na jejich bedrech. A nemají to a nebudou mít jednoduché. Bohužel v naší společnosti se objevují síly, které by chtěly dokončení rekultivací zastavit a peníze z rekultivačních fondů přesměrovat na jiné účely. Ale já doufám, že zvítězí zdravý selský rozum a lidská solidarita a přirozená touha po krásné zdravé funkční přírodě. A že se podaří mým rekultivačním vnukům všechno dokončit!
Ptal se Jiří Pálka
Foto: archiv Stanislava Štýse
Určitě jste si všimli, že u nás ani za čtení celých článků nic neúčtujeme a že vás neobtěžujeme vyskakovacími okny personalizované reklamy.
Velmi bychom ocenili, kdybyste nás na oplátku podpořili peněžitým darem na tento účet:
2021853028/5500
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výše částky je na vás, budeme si vážit všech darovaných plateb.
Děkujeme 😊
Za obsah inzerce zodpovídá inzerent. Žádné části textu nebo fotografie z Trade News nebo www.itradenews.cz nesmí být používány, kopírovány nebo jinak šířeny v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.