Václav Štěpánek: Předválečná životní úroveň Jugoslávců je zatím v nedohlednu

Jak se podařilo Jugoslávii spojit centrální plánování s „iniciativou zdola“? Co byla houpačková politika a kde nejen tímto regionem, ale i dalšími balkánskými zeměmi v minulosti procházely „české stopy“, na něž můžeme i dnes navázat? O tom jsme si povídali s historikem a balkanologem Václavem Štěpánkem.

Sovětsko-jugoslávská roztržka a inspirace pro Oto Šika

Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ) se mezi státy Balkánu vydala po druhé světové válce nejliberálnější cestou. Vzpomínám si na doby, kdy jsme tam jezdili „jako na Západ“. Jak se jejím národům podařilo dostat ze sovětského vlivu?

Sebevědomé jugoslávské národy, které spojil úspěšný protifašistický odboj, odmítly snahy Kremlu prosadit vlastní vedoucí roli v balkánských a dunajských zemích. Vztahy s Moskvou se tak postupně dostaly do slepé uličky. Při roztržce s Informační kanceláří evropských komunistických stran, která navazovala na nechvalně proslulou Kominternu, k níž došlo v roce 1948, byla posléze Jugoslávie ostrakizována a exkomunikována z „rodiny evropských komunistických stran“, na sklonku roku 1949 pak přerušil Sovětský svaz a jeho satelity se SFRJ diplomatické styky a uvalil na ni hospodářskou blokádu.

Bělehradské vedení v čele s maršálem Josipem Brozem-Titem, jenž byl od roku 1939 předsedou Komunistické strany Jugoslávie a později i vrchním velitelem Národněosvobozenecké armády Jugoslávie, která se během odboje proti nacistickým a fašistickým okupantům vyprofilovala v sebevědomou vojenskou sílu, si mocenský monopol chránilo v bolševickém stylu. Nicméně muselo řešit nejen akutní hrozbu možného „bratrského“ ozbrojeného vpádu, ale i hrozící ekonomický rozvrat a dopady sucha. Proto prosadilo cestu takzvaného samosprávného socialismu, jakousi třetí cestu mezi tržním a dirigistickým systémem, jímž se u nás v druhé polovině šedesátých let inspiroval ekonom Ota Šik.

Co konkrétně se jim tehdy podařilo?

Přes nepropracovanost ekonomického modelu se Jugoslávcům alespoň zčásti podařilo spojit centrální plánování s „iniciativou zdola“. I když si na citelné zvýšení životní úrovně museli ještě počkat, padaly již od začátku padesátých let bariéry bránící obnově tržních vztahů, objevili se soukromí podnikatelé hlavně ve službách a v maloobchodní síti bylo k dostání západní zboží. Od konce 50. let mohli Jugoslávci svobodně cestovat po celém světě a také pracovat v zahraničí, čehož využily desítky tisíc tzv. jugoslávských gastarbeiterů po celé Evropě, jejichž příjmy pomáhaly saturovat jugoslávský devizový rozpočet. Mezi lety 1955 (po uklidnění vztahů se Sovětským svazem) až do konce svých dní prosazovala Jugoslávie tzv. houpačkovou politiku, kdy se střídavě přikláněla na stranu Východu a Západu. Patřila společně s Indií a Egyptem k zakladatelům Hnutí nezúčastněných, které sdružovalo země, jež se vymanily z koloniálního područí. Hnutí tvořilo jakési morální svědomí lidstva v bipolárně rozděleném světě a jugoslávský prezident Tito byl považován za hlavu tohoto „třetího bloku“.

A pak přišla válka 1991 až 2001, která přinesla nejen rozpad mnohonárodnostního celku a oživila staré národnostní a etnické nesváry, ale také ekonomický rozvrat. Jak se nástupnickým státům bývalé Jugoslávie daří v oblasti obnovy hospodářských a společenských struktur?

Žádnému postjugoslávskému státu, dokonce ani průmyslově nejvyspělejšímu Slovinsku, se dosud nepodařilo dosáhnout předválečné životní úrovně. Vzpomínám si, že můj kolega z Univerzity Karlovy, který v letech 1990 až 1991 působil v Bělehradě jako hostující profesor, měl tenkrát plat 2500 německých marek, zatímco u nás dosahoval na stejné pozici sice stejné výše, ale v korunách. Z hlediska investičních a obchodních příležitostí však pro české podnikatele toto teritorium skýtá velký potenciál, determinovaný současnou globální ekonomikou i tradičními historickými vazbami.

Češi na Balkáně: Asimilace i kulturní invaze

Vazby mezi námi a obyvateli balkánských zemí mají na čem stavět. Kdy a kde se objevily „české stopy“ na Balkáně?

Čeští kolonisté směřovali ve dvacátých letech 19. století nejdřív do jihovýchodní, řídce osídlené oblasti jižního Banátu, který byl tehdy již součástí Rakousko-Uherska, tedy jen do jiné části téhož státu. V polovině předminulého století tam žila poměrně silná česká menšina, usazená v řadě obcí, z nichž sedm zůstává etnicky čistě českých dosud. České osídlení však bylo trianonskou smlouvou z roku 1920 spolu s Banátem rozděleno mezi dva nástupnické státy rakousko-uherské monarchie – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávii) a Rumunsko. Životaschopnost menšiny v rumunské části Banátu ohrozilo vystěhovalectví do „staré vlasti“ hned ve dvou vlnách. První směřovala po skončení druhé světové války do vylidněných sudetských oblastí a druhou představovali po roce 1989 Češi, kteří odjeli před důsledky zbídačení země za Ceauşescovy diktatury.

Dnešní Slavonii začali Češi i Moravané osidlovat v druhé polovině 19. století. Jejich počet dosáhl v Charvátsku ve 30. letech 20. století více než třiceti tisíc. Mnoho z nich odešlo rovněž po roce 1945 do českého pohraničí a další přiměl k návratu do původní vlasti rozpad Jugoslávie v první polovině 90. let 20. století. Přesto však v Charvátsku žije dodnes minimálně 15 tisíc Čechů. Jako poslední reagovali čeští kolonisté na výzvu rakousko-uherské správy k osídlení Bosny a Hercegoviny v letech 1894 až 1896.

Mezi historicky nejvýznamnější české podnikatelské aktivity na Balkáně patří založení pivovarů a cukrovarů, hotelnictví a restauratérství.

A co Bulharsko?

To nesmíme zapomenout. Příkladem silného a úspěšného pronikání českého kulturního a ekonomického vlivu na Balkán je obnovený bulharský stát po Berlínském kongresu 1878 a vymanění se z tureckého područí. Chyběli v něm vzdělaní Bulhaři, kteří by mohli zaujmout místa ve státním aparátu, školství, kultuře a v neposlední řadě pozvednout zaostalý průmysl, fungující na bázi řemesel. Přínos Čechů byl natolik významný, že je v bulharské historii označován jako „česká kulturní invaze“. O skutečnou kolonizační vlnu však nešlo, protože mnozí se i po mnohaletém pobytu v Bulharsku vrátili do vlasti.

Čím Češi přispěli rozvoji balkánské ekonomiky?

Jednalo se hlavně o český kapitál a podnikání v oblasti potravinářství a služeb nejprve v jihoslovanských zemích rakousko-uherské monarchie, později i hlouběji na Balkáně. Mezi nejvýznamnější podnikatelské aktivity patří založení pivovarů a cukrovarů, hotelnictví a restauratérství. Například litomyšlský rodák Ignát Bajloni přišel do srbského Bělehradu s rodinou v roce 1855 a tři roky poté si tam otevřel restauraci. V roce 1884 založil největší srbský pivovar, který si udržel věhlas i po jeho smrti v roce 1900. Jméno Bajloni připomíná mimo jiné rovněž hotel Bayloni, vyhledávaný již přes sto let místní i zahraniční klientelou. Nebo pivovar a cukrovar založený v Jagodině v centrálním Srbsku. Kolem podniků se usazovaly komunity českých a moravských pracovníků, které udržují kontakty s mateřskou zemí až do současnosti.

Můžete jmenovat konkrétní jména, která mají vztah k Srbsku a Bulharsku?

V Srbsku je stále velmi uznávaný rodák z Olomouce, generál srbské armády a vojenský teoretik František Alexandr Zach (1807–1892). V roce 1851 zde mimo jiné založil známou zbrojovku v Kragujevaci, byl zakladatelem vojenského školství v Srbsku a také prvním srbským generálem vůbec. Pokračováním strojírenské tradice, jejíž základy položil slavný Moravák, se po druhé světové válce stala automobilka Zastava, nyní součást italského automobilového koncernu Fiat. Na vzhledu Bělehradu se podepsala celá řada českých architektů, doly pomáhali otevírat čeští důlní specialisté…

V Bulharsku patří mezi přední postavy tamějšího veřejného a politického života Konstantin Jireček (1854–1918), vnuk slavisty a jazykovědce Pavla Josefa Šafaříka. Politik, diplomat, historik a zakladatel české balkanologie a byzantologie pomáhal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století organizovat v zemi školství a státní správu. V letech 1881 až 1882 byl bulharským ministrem osvěty. Zakladateli bulharské archeologie jsou bratři Škorpilové, kteří do země přijeli na počátku 80. let 19. století, podobně novodobé bulharské malířství a výtvarnou akademii zakládali čeští malíři Jaroslav Věšín a Jan Mrkvička, českého původu je také vědecké názvosloví celé řady oborů.

A snad ještě jeden příklad: Po připojení Východní Rumélie k Bulharsku v roce 1885 byl prokurátorem u plovdivského apelačního soudu Rudolf kníže Thurn-Taxis.

Jak se rozvíjely další vztahy mezi českými podnikateli a jihoslovanskými státy za takzvané první republiky?

V čele těchto států stáli lidé, kteří se dobře znali již z Rakousko-Uherska. Mezi studenty Tomáše G. Masaryka by se našla řada Srbů, Chorvatů a Slovinců. Navíc slovanská afinita a tradice českého kapitálu v jihoslovanském průmyslu a bankovnictví předurčovala ČSR a jihoslovanské partnery ke spolupráci. Československý kapitál měl zastoupení ve všech odvětvích místního průmyslu a byl na pátém místě po vůdčích evropských mocnostech, Francii, Anglii, Německu a Itálii. V Bulharsku byla přítomnost Československa ještě viditelnější, Československo bylo na čtvrtém místě, pokud jde o jeho kapitálovou přítomnost v této zemi i o investice, pokud jde o vývoz do Bulharska, zejména strojírenských zařízení, dokonce na místě třetím. Obě země tedy byly pro Československo prakticky nejvýznamnějším obchodním partnerem. Další rozvoj vztahů zkomplikovala druhá světová válka a poválečné geopolitické uspořádání. Během poválečné obnovy bylo Československo největším dodavatelem strojírenských výrobků a technologických zařízení do Jugoslávie. Tato situace se ale změnila po zmiňované roztržce Tita se Stalinem v roce 1948, objem průmyslové výměny pak již nikdy nedosáhl původní výše.

K postupnému oživení ekonomických vztahů začalo docházet až po ukončení série válečných konfliktů mezi národy bývalé Jugoslávie. Ty ovšem stále ani zdaleka nedosahují výše průmyslové výměny z meziválečné doby. Naši podnikatelé tak rozhodně mají na co navazovat.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Václava Štěpánka