Cesta (č)i cíl: Kdo zasíťuje svět, vyhrává. Komu se to podaří napříště?

Svět musí do infrastruktury zainvestovat ročně 3,5 bilionu dolarů, tedy ekvivalent hospodářského výkonu Německa. Většina rozvíjejících se i rozvinutých zemí přitom v tomto smyslu selhává, vyplývá z aktuální analýzy Global Infrastructure Hub. Pobídkou by jim napříště měl být strategický rozměr dálnic všeho druhu, právě ten ale může být také zdrojem konfliktů, jak ukazují stávající „5G války“. Podrobnosti na platformě Alter Eko diskutovali globální stratég z poradenské společnosti Save & Capital Roman Chlupatý a politický geograf vyučující na Karlově univerzitě Michael Romancov.

Všechny cesty vedou do Říma

RCH: Dopravní komunikace a koridory reflektují zájmy mocných, kteří je postavili či prosadili. V Evropě tak například většina cest stále vede do Říma, a to 1500 let poté, co jako říše kontrolující (takřka) vše známé padl. V celosvětovém měřítku pak dnes většina globálních dálnic všeho druhu koresponduje se zájmy Spojených států. Jejich dominantní pozice nicméně eroduje a společně s tím se objevují alternativní mocenské komunikace a křižovatky. Tou nejznámější je čínský projekt nové Hedvábné stezky, ale je jich pochopitelně víc. Jak zajímavé podobné projekty v kontextu dalšího vývoje jsou?

MR: Myslím si, že je docela dobře možné navázat na ten Řím, protože, jak jsi připomněl, navzdory tomu, že padl už před strašně dávnou dobou, do něj stále vedou všechny cesty. Obecněji: svět, ve kterém žijeme a který se díky Evropanům, potažmo Západu, stal globálním, s největší pravděpodobností globálním zůstane i napříště. To znamená, že bude i nadále tou nejdůležitější komunikační cestou oceán. V něm pak existuje několik velmi dobře známých „škrticích bodů“, což jsou buď člověkem nebo přírodou vytvořené průchody skrz kontinentální masu či souostroví. V následujících letech se přitom nejspíš staneme svědky toho, že se bude měnit intenzita plavby v těchto uzlech. A možná budeme svědky i toho, že ještě někde vznikne nějaký další významný průplav, typicky ve Střední Americe alternativa k Panamě.

Hedvábná stezka má pokrýt celou planetu

RCH: V této souvislosti má určitě smysl připomenout, že zmíněná nová Hedvábná stezka není tradiční cestou, tedy komunikací z bodu A do bodu B, ale že jde o síť, která má pokrýt celou planetu. A také, že má svoji suchozemskou a námořní část. Moře je přitom pro Čínu nesmírně důležité, drtivá většina surovin, které potřebuje pro vlastní spotřebu, přichází po něm. A stejně tak většina exportu (významného pohonu čínské ekonomiky) odchází po moři – a tam dlouho vládly a stále do značné míry vládnou Spojené státy. Čína se to snaží v posledních letech změnit, což bylo a je nejvíce patrné v Jihočínském moři. Vzhledem k tomu, že Čína dále expanduje, staví nové přístavy v Barmě, Pákistánu či na pobřeží Afriky, a stejně tak kvůli tomu, že se bude napříště nejspíš snažit některé klíčové cesty a průplavy vzdálené od pobřeží mít pod svým nebo děleným dozorem, se dá čekat, že konfliktů podobným těm v Jihočínském moři bude přibývat. Souhlasíš?

MR: Já dnes vidím paralely s tím, jak svého času komunikovalo britské impérium s tehdy se rodícími Spojenými státy. Na konci 19. století mnozí odborníci mluvili o nevyhnutelnosti americko-britského fyzického konfliktu; mimo jiné kvůli sporům o výstavbu Panamského průplavu, ale těch třecích ploch tam bylo víc. Nakonec obě mocnosti dokázaly najít modus vivendi, který v principu platí dodnes. Bylo to samozřejmě komplikované a podstatně těžší pro Británii, která opouštěla pozici mocnosti číslo jedna, ale povedlo se. Pokud se něco takového podaří mezi USA a Čínou, ani k jejich střetu nemusí nakonec dojít. To nicméně neznamená, že v určitých koutech světa neuvidíme problémy. V tomto kontextu bych připomněl, že soupeření Británie a Spojených států způsobilo ještě v roce 1956 Suezskou krizi. K té přitom došlo navzdory tomu, že už tehdy měly obě země největšího protivníka v Sovětském svazu.

Pozor, piráti!

RCH: Kde se tedy domníváš, že by ke střetům o infrastrukturální uzly a koridory mohlo dojít? Dodal bych, že nemusí jít jen o spory mezi Spojenými státy a Čínou, protože ta má teritoriální tahanice v podstatě se všemi svými sousedy. Velké územní nároky a s tím spojené projekty je přitom možné sledovat i v Africe, Latinské Americe, v podstatě všude.

MR: Myslím si, že na všech frekventovaných námořních cestách bude přibývat komplikací, které lze shrnout pod termín pirátství. To dávno není výsada často diskutovaného somálského pobřeží, pirátských útoků je obrovské množství i v Jihočínském moři, u afrického pobřeží a u pobřeží Latinské Ameriky. Počet podobných útoků přitom podle mě bude v dalších letech růst, a to proto, že se globalizovaná ekonomika bez pohybu po světovém oceánu prostě neobejde. Otázkou je, kdy dojde k nějaké konfrontaci mezi státními aktéry. Pravděpodobnost podobného scénáře přitom bezpochyby navyšuje problematické situace na pevnině, kde je nemálo států, které mají šanci „mořskou dimenzi“ místa ovlivnit. V této souvislosti se jako možný rýsuje konflikt v Perském zálivu, v oblasti Rudého moře a ve východní části Středozemního moře. Jihočínské moře, které jsi zmínil, je pak určitě dalším z adeptů na místo, kde by se něco mohlo stát.

Zůstane západ pružnější?

RCH: Jedním z aspektů podobných konfliktů je a bezesporu i bude střet starého a nového, tedy standardní infrastruktury, jak ji většina chápe – železničních koridorů, silnic a tak dále, na což ve velkém sází právě Čína –, a různých nehmatatelných, nehmotných kroků a tahů, jež vedou k vytyčení jakéhosi vlivového perimetru; k tomu směřují například obchodní a další dohody, na které sázejí USA. Když vezmeme v potaz tento nový a starý přístup či strategii, kdo na tom bude v případě střetu Washingtonu a Pekingu lépe?

MR: Největší výhodou Západu byla vždy pružnost, tedy schopnost rychleji než ostatní se přizpůsobit tomu, co se ve světě mění – a využít toho ve svůj prospěch. Tuhle výhodu podle mě zatím pořád máme na své straně, Čína prostě ještě v tuto chvíli není z mnoha důvodů schopná nabídnout totéž co Spojené státy. Na druhou stranu je třeba jedním dechem dodat, že si „starý svět“ bude muset uvědomit, že pokud stávající tlak ustojí, nebo dokonce vyhraje, nepůjde o konečné vítězství. I nadále tak bude zapotřebí si tu zmíněnou pružnost udržet, což bude čím dál tím obtížnější.

RCH: Do jaké míry (z)mění tuto premisu prezidentování Donalda Trumpa založené na konfrontaci, snaze o demontáž přinejmenším některých z pilířů liberálně-demokratických základů globálního řádu a v neposlední řadě na těkavosti, která se obecně v diplomacii příliš nenosí? Z mého pohledu hrozí, zejména pokud Trump obhájí mandát, že bude těžké napříště mluvit o „Západu“, tedy o demokratickém bloku, který navzdory pnutím a neshodám má společný jazyk, respektive ideje a zájmy, za něž se dokáže postavit…

MR: Souhlasím, Donald Trump je velký problém už dnes a bude ještě větší, pokud obhájí mandát. Předpokládejme však, že se tak nestane, a budeme tak svědky jeho působení po dobu čtyř let. To bude podobná délka jako obě světové války – a z nich máme zkušenost, že po destrukci je vysoká poptávka po výstavbě. Pochopitelně se nedomnívám, že by působení stávajícího rtuťovitého amerického prezidenta bylo zcela srovnatelné s první či druhou světovou, ale jako metaforu si to troufám použít. V tomto ohledu jsem tedy mírný optimista, neboť mám za to, že spolupráce Západu bude i nadále většině účastníků přinášet pozitiva, a tím pádem jakmile se vytvoří podmínky pro to, aby byla plnohodnotně obnovena, k jejímu obnovení také dojde.

RCH: Co i proto napříště čekáš v Pacifiku, pomyslné nárazníkové oblasti, kde se zájmy Spojených států a Číny, mocnosti relativně ztrácející a té posilující, přímo střetávají?

MR: Spojené státy, podobně jako předtím Británie, dokázaly pro menší hráče, kteří s Washingtonem sdíleli jím stvořený svět, vytvořit prostředí, v němž se mohli cítit komfortně. Pokud Čína dokáže něco podobného, má obrovskou šanci na úspěch. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Zatím s Čínou sice všichni obchodují, a to z důvodů, které jsou evidentní, ale ruku v ruce s tím vzbuzuje čínský rozmach čím dál tím větší obavy. Bude přitom primárně na Číně, aby tyto obavy začala rozptylovat. Jak moc se jí to daří, to nejsem schopen posoudit z čínské perspektivy; z globální perspektivy, tedy optikou zdrojů, které jsem schopen vnímat a vstřebávat, ale zatím příliš úspěšní nejsou.

RCH: A ještě jednou možný, respektive na některých místech už probíhající, střet západní kultury a technologií s Východem, do značné míry prezentovaným Čínou: v Africe na jednu stranu Čína masivně investuje, buduje a obnovuje zanedbanou infrastrukturu, na stranu druhou tam vznikají převážně západní projekty, které mají části Afriky zasíťovat „shora“. To znamená bezpilotní letouny k dopravování lidí i zboží, záměr nabídnout levný internet s pomocí satelitů či vzducholodě a podobně. Jak tento střet dopadne?

MR: Pokud Čína nezačne dělat úplně to samé, musí to dopadnout dobře pro Západ. Vysvětlení tkví v rozdílu mezi pružnými a pevnými koridory: Čína se soustředí na pevné koridory. Dříve či později se tak navzdory tomu, že vstupovala do Afriky v pozici úplně jiného hráče, dostane do podobné situace, v jaké byli Evropané budující tam své kolonie. Mám tím na mysli nutnost část zisků, které přinášejí, zainvestovat do ochrany a údržby těchto komunikačních tepen (a nebo zvětšit ztráty s tím spojené). Naopak Západ, pokud tedy bude komunikovat ve vzduchu, může stvořit „ostrovy“, které zasíťuje, a o zbytek se nemusí starat. Čína bude muset mít pod kontrolou každý metr čtvereční, což je vyčerpávající, nevděčné a dříve či později to nejspíš způsobí nějaké problémy.

Text: Alter Eko

Foto: Foto: Shutterstock a archiv M. Romancova a R. Chlupatého