Irsko je jako bájný fénix

Představitelům většiny evropských vlád nedává spát problém s nevyrovnaným rozpočtem, ty tuzemské nevyjímaje. Irští představitelé si lámou hlavu, jak správně využít rozpočtový přebytek, a to nejen současný, neboť tento trend rozpočtu je predikován i pro další roky. Do svého rozhodování otevřeně promítají zkušenosti, i ty negativní, z uplynulých desetiletí. Proto vás zvu na procházku irskou historií.

Stopy prvních lovců a sběračů jsou z období mezolitu. Koncem 5. tisíciletí se zde rozšiřuje zemědělství. Mění se společenská forma, vznikají zemědělské usedlosti, dochází k rozvoji řemesel a zdokonalují se zbraně i ostatní nástroje. A staví se megalitické objekty ke kultovním i snad časoměrným účelům.

První export? Měď a zlato

Teprve následující perioda odhaluje, že je zde nejen půda, ale pod ní také dostatek pokladů. Je doba bronzová, která potřebuje měď, a jsou zde i naleziště zlata. Obě komodity se stávají důležitým „exportním“ artiklem do kontinentální Evropy. Z ní naopak přicházejí Keltové s rozvinutými řemeslnými dovednostmi; především ovládali umění zpracování železné rudy, což jim umožnilo vyrábět efektivnější nástroje i zbraně. A přinesli s sebou i svůj jazyk, který v podobě irské gaelštiny je i dnes národním a vyučovaným jazykem.

Zásadní význam pro další vývoj znamenal příchod křesťanství, které sem pronikalo z římské provincie Británie. Šířili jej misionáři, ale jejich aktivita nepřinášela výraznější efekt, neboť starší kulty byly ve společenstvích hluboce zakořeněny. Christianizace probíhala pokojnou formou, tedy křížem, nikoliv mečem. Prvním papežem vyslaným duchovním otcem byl Palladius v roce 431, ale symbolickou postavou křesťanského díla v Irsku se stal biskup a patron ostrova sv. Patrik, který se stal legendou a pevným poutem Irů s římskou církví.

Od Vikingů pod svrchovanost anglického krále

Kulturní a společenské poměry byly rozrušeny na konci 8. století nájezdy Vikingů. Ti nejen drancovali, ale také zakládali přístavy a města. Jejich moc byla zlomena počátkem 11. století, které však bylo dále vyplněno lokálními konflikty místních mocipánů. Ukončeny byly ve 12. století vyloděním Normanů a země se jako Lordship of Ireland dostala pod svrchovanost anglického krále. Správní systém byl sjednocen s anglickým a jeho oporou se stala přicházející anglická šlechta.

Od 13. století se však nová zeměpanská vrstva sžívala s irskou tradicí, přejímala zdejší jazyk a díky tomu i literatura zažívala v následujících dvou stoletích nebývalý rozkvět.

Za vlády Jindřicha VIII. došlo k církevnímu rozkolu, král odmítl autoritu římského papeže a vyhlásil se hlavou nové anglikánské církve. Tím došlo k porušení dosud panující hierarchie v zemích západního křesťanství a nejen církevní hodnostáři v Irsku nebyli ochotni nový řád akceptovat, přestože si panovník, do té doby vládnoucí jako pán nad Irskem, nechal dublinským parlamentem udělit titul irského krále. A tak počínaje rokem 1541 až do roku 1800 bylo Irské království v personální unii s Anglií, resp. s Velkou Británií.

Následující období dávají podobný obraz konfesní, mocenský i národní, jaký známe i z našich dějin shodného období. Jen s obrácenou polaritou, v níž síla byla na straně anglikánů a za kratší konec tahali katolíci. To, co u nás vyvrcholilo Obnoveným zřízením zemským, v Irsku vyvrcholilo v roce 1695 tzv. trestními zákony, což znamenalo majetkové konfiskace, politická i pracovní omezení a faktické znemožnění činnosti katolické církve. Stoupenci anglikánské konfese, kteří se stali vládnoucí třídou, však neměli problém jen s katolíky, ale také s vyznavači jiných protestantských konfesí, které tento tlak sehnal do jednoho šiku k odporu. Ten se projevil snahou o změnu zákonů a po neúspěchu i pokusem využít revoluční hnutí ve Francii ke svému prospěchu. Následovaly tvrdé represe a irský parlament byl donucen v roce 1800 přijmout zákon o připojení k Velké Británii. Vyvrcholením porážky autonomistických ambicí byly Zákony o unii z téhož roku, které daly vzniknout Spojenému království Velké Británie a Irska.

Ani tím však nebyla pohřbena touha většiny obyvatel po získání suverenity nad svým územím. I vzhledem k náboženskému vyznání dynamicky rostla populace a před polovinou století dosáhla více než osmi milionů.

Hladomor a radikální nacionalismus

V té době se však objevila „černá labuť“ v podobě plísně bramborové, která od roku 1845 následujících šest let decimovala nejen pole této plodiny, ale především obyvatelstvo, neboť výživa se zvláště v chudších oblastech opírala právě o brambory. Bramborová katastrofa měla na svědomí více než milion mrtvých a dva miliony obyvatel ostrov opustily. Jejich cesta vedla nejčastěji do Anglie, Kanady a Austrálie a především do USA. Úbytek populace se v mateřské zemi nepodařilo kompenzovat ani do současnosti, avšak ve Spojených státech se k irským kořenům hlásí třicet šest milionů obyvatel.

Bezprostředním důsledkem jak diskriminačních politických opatření, tak hladomoru byla eskalace radikálního nacionalismu, jehož představitelé se uchylovali i k teroristickým metodám boje. Souběžně se formovala i umírněná nacionalistická fronta, která podnikala kroky k pokojnému obnovení irské autonomie. Podmínky pro takové řešení byly i na britské straně, kde představitelé liberálů byli k takovému řešení vstřícní.

Naději na řešení však zhatil vstup Británie do Velké války, přičemž nacionalisté zpočátku byli loajální k vládě. Postupně však vzrůstal pacifismus ve společnosti a odpor k odvodům mladých mužů na frontu. Situace gradovala v roce 1916 Velikonočním povstáním, pacifismus se proměnil v požadavek nezávislosti a do čela hnutí se postavilo Irské republikánské bratrstvo s oporou v Irských dobrovolnících, Irské občanské armádě a Ženské radě. Hnutí nezávislosti obsadilo rozhodující pozice v Dublinu a vyhlásilo nezávislou Irskou republiku. Po šesti dnech bylo povstání potlačeno, válečný soud konal dle válečného práva, ale cesta k nezávislosti už byla otevřena.

Katedrála svatého Colmána z roku 1868 se pyšní nejvyšší věží v Irsku (94,1 m) a shlíží na významný přístav Cobh, kterým v letech 1848–1950 prošlo dva a půl milionu Irů při exodu do Spojených států.

Boj o republiku

Ve všeobecných volbách v roce 1918 získali republikáni většinu a v lednu následovalo vyhlášení nezávislého parlamentu a republiky. Centrální vláda odpověděla využitím mocenských nástrojů, zákazy, posilováním ozbrojených sil, represemi, destrukcí a stanným právem. Násilí ukončilo v roce 1921 příměří a následná britsko-irská smlouva, na jejímž základě vznikl v roce 1922 Irský svobodný stát coby britské dominium. Avšak den po jeho vyhlášení požádal parlament Severního Irska o opětovné připojení k Británii. Uspořádání však neuspokojilo všechny stoupence nezávislosti a důsledkem byla občanská válka. Pro mnoho následujících desetiletí se konflikt usídlil v Severním Irsku a jevil se nadále jako náboženský boj mezi proirskými katolíky a probritskými protestanty. K uklidnění situace byly vytvořeny podmínky v roce 1973 vstupem Velké Británie a Irska do Evropského společenství, respektive Evropské unie. Ke konsolidaci vztahů mezi všemi zúčastněnými, tedy Irskem, Severním Irskem a Velkou Británií, vedla Velkopáteční dohoda z roku 1998.

Odluka Irska od Velké Británie probíhala po získání samostatnosti v několika krocích od suspendování královské autority ve třicátých letech až po vystoupení ze Společenství národů v roce 1949. Získání plné samostatnosti s sebou přinášelo problémy v nedostatku odborného vzdělávání, kapitálu i obchodních vazeb zvláště na zahraniční trhy. S neutěšenou hospodářskou situací pokračovala i emigrace. Pozitivní trend začal podpisem obchodní dohody s Velkou Británií v polovině šedesátých let, díky níž se otevřel prostor pro uplatnění zahraničního kapitálu a dynamiku získal po vstupu do Evropského společenství.

První desetiletí po vstupu bylo provázeno nesystémovým využíváním evropských fondů, což však bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že v uplynulých desetiletích nebyl dostatek prostředků pro realizaci projektů „veřejného blaha“. Ještě osmdesátá léta byla v zemi provázena vysokou nezaměstnaností, trvající emigrací mladých, vysokou inflací a nízkým hospodářským růstem, což provázel růst deficitu.

Náraz a nastartování ekonomiky

Koncem osmdesátých let se k moci dostala strana Fianna Fáil, která změnila směr své dřívější politiky a nasměrovala hospodářství směrem k nižšímu zdanění, nižším úrokovým mírám, otevření globálním trhům a investicím do vzdělání, což spolu se škrty ve vládních výdajích a rozpočtovou disciplínou vytvořilo podmínky k dynamickému hospodářskému růstu se strmou trajektorií v následujících letech. Výsledkem byla rostoucí zaměstnanost, pokles emigrace a zvyšující se životní standard obyvatel. K ekonomickému růstu také přispělo přijetí eura v roce 1999.

Rok 2008 a finanční krize znamenala pro rozběhnutou ekonomiku náraz do zdi a téměř zhroucení bankovního systému. Stejně jako v USA byl rozbuškou hypoteční trh. V rámci záchrany bankovního sektoru byl nucen do finančních ústavů vstoupit stát, což způsobilo strmý růst státního dluhu, který vzrostl ze 45 % v roce 2008 na 130 % v roce 2013. V roce 2010 vláda požádala o pomoc Evropskou unii a Mezinárodní měnový fond. Příslušnost k eurozóně poskytla Irsku nezbytnou podporu ke zvládnutí krize a opětovnému nastartování hospodářství, přičemž HDP od roku 2014 zaznamenává opět výrazný růst a v minulém roce přesáhl 13 %.

Prubířskými kameny pro irskou ekonomiku byly covidová epidemie, brexit i válka na Ukrajině. Všechny tyto vlivy přestála, byť s krátkodobě zvýšenou inflací, která je však pod kontrolou a pro příští rok se předpokládá zhruba na dvouprocentní úrovni. Irsko vstalo z popela jako bájný fénix. Přejme mu dlouhý let. 

Text: Martin F. Fabík

Foto: Shutterstock

Zdroje: OECD, CIA Factbook, Country statistical profile Ireland 2009, Wikipedia, BBC, MU Brno