Pod helvétským křížem a jinými znaky

Každý samozřejmě zná švýcarské hodinky, sýry nebo čokoládu, nicméně tato malá alpská země byla dříve proslulá docela jiným vývozním artiklem. Vojáky.

Hrůza s bílým křížem

Dne 15. listopadu 1315 utrpěla Evropa šok. Nedlouho předtím vyslal rakouský vévoda Leopold I. vojsko, aby potlačilo „selskou rebelii“ v tzv. lesních kantonech (nejstarší části Švýcarska). Avšak armáda zkušených feudálních válečníků byla u Morgartenu rozdrcena a pobita „pár sedláky“. Nemálo rakouských pěšáků se prý raději utopilo v jezeře při marném pokusu o únik, než aby Švýcarům čelilo. A to byl teprve začátek.

Ve druhé polovině 15. století ambiciózní burgundský vévoda Karel Smělý vyvolal válku se Švýcarskem, ale všechny velké bitvy prohrál. Nakonec byl u Nancy poražen Francouzi, švýcarskými spojenci, a sám v bitvě padl. Sny o velikosti a burgundském království utnula halapartna švýcarského žoldnéře. Právě do této bitvy pronajala Švýcarská konfederace své vojáky označené bílými kříži poprvé.

Reisläufer

Pověst Švýcarů, umocněná vítězstvím nad Karlem Smělým, vedla téměř všechny evropské státy k najímání švýcarských reisläufer (dobový název švýcarských žoldnéřů), neboť tito vojáci vynikali disciplínou, odvahou a spolehlivostí. Na rozdíl od jiných žoldnéřů neutíkali z boje a nevydávali pevnosti za úplatu. Nicméně jejich konzervatismus postupně vedl ke ztrátě jejich dominantního postavení. Což se naplno projevilo roku 1515 u Marignana, kde byli Švýcaři prostě postříleni arkebuzíry císařské armády. Svou pověst si však udrželi.

Helvétské vojenské podnikání ukončila až ústava z roku 1848 zakazující pronajímání vojáků ostatním státům, s výjimkou Vatikánu.

Strážci mocných

Díky své spolehlivosti a oddanosti si Švýcaři dokázali získat i jinou práci, a to jako osobní stráž nejmocnějších vládců: králů Francie a Španělska, ba i samotného papeže.

Právě s touto službou se pojí i jejich největší legendární události.

První z nich se udála 6. května roku 1527. Do Říma se nahrnula armáda císaře Karla V. složená do značné míry z německých protestantů. Boje byly tvrdé. Mnoho důstojníků zahynulo a divoké žoldnéře už nikdo nedokázal řídit. Ti vtrhli do Vatikánu s jediným cílem – zabít Klementa VII., podle jejich názoru „římského antikrista“. Papež se čtyřiceti gardisty prchá do Andělského hradu. Aby měl čas utéct, zbylých 160 gardistů se postaví mnohonásobné přesile císařských. Všichni jsou pobiti a rozzuření vojáci pak zmasakrují i rodiny gardistů.

Druhá se pak datuje 10. srpna 1792, kdy se poslední věrní krále Ludvíka XVI., jeho švýcarští gardisté, postavili na obranu Tuilerijského paláce před fanatickými revolucionáři. Z devíti set bylo na šest set zmasakrováno a asi 160 zajato. I ti však byli popraveni nebo zemřeli ve vězení.

Text: Vojtěch Hřebík

Foto: Shutterstock

Vojtěch Hřebík je studentem Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci