Jižní Koreji narostl hřebínek

Možná si vzpomeneme na 90. léta, kdy jsme s posměchem porovnávali korejská auta s japonskými nebo evropskými vozy. Dnes je Jižní Korea pátým největším producentem aut na světě a její vlajková loď Hyundai drží s přehledem čtvrtou pozici mezi všemi výrobci na planetě. Ve stejném období jsme s nedůvěrou sledovali snažení korejských výrobců elektroniky, oprávněně jsme pochybovali nad kvalitou a světová jednička Sony předhazovala svůj inovační potenciál. V současnosti je Samsung Electronics z pohledu tržní hodnoty na 18. místě napříč všemi světovými korporacemi a odvětvími, zatímco Sony Corporation chybí dokonce i v první pětistovce.

Elektronický gigant LG se podobně jako Samsung bez mrknutí šikmého oka pouští do nevídaných právních bitev se společností Apple. Před patnácti lety nemyslitelný počin. Svědčí to o tom, že korejské korporace jsou silné a sebevědomé. Mezinárodní úspěch několika klíčových firem, které tvoří výkladní skříň korejské ekonomiky, je třeba ale trvale vyvažovat celou řadou hrozeb. Vzhledem k tamnímu systému fungování velkých společností se jedná o zemi velmi citlivou na ekonomické zvraty, nevyváženou z pohledu podnikového klimatu a zemi s nevyzpytatelnými státními intervencemi ve všech možných podobách.

Ekonomická vyspělost

Třináctá největší ekonomika světa je dnes největším asijským pronásledovatelem Japonska. Růst HDP mezi třemi až čtyřmi procenty, míra nezaměstnanosti ve výši necelých čtyř procent a pátá příčka v prestižním žebříčku Světové obchodní banky Doing Business činí z Jižní Koreje respektovaného ekonomického hráče. To, že je Korejská republika pátý světový exportér, nepřekvapí tolik jako skutečnost, že je současně sedmou největší importní velmocí. Dokresluje to i fakt, že hlavní korejský přístav Pusan je z pohledu odbavených kontejnerů pátým největším na světě.

Korejské společnosti si uvědomují svoji pozici, jejich sebevědomí roste a rády ukazují marketingovou sílu. Jestliže v devadesátých letech spočívala hlavní konkurenční výhoda korejských výrobců v cenové marketingové strategii, dnes jsou to bezesporu koncepce produktové a komunikační. Společnosti masivně investují do vývoje, inovací a kvality, agresivní jsou rovněž v komunikačních kampaních. Přidáme-li k tomu solidní cenovou úroveň a zlepšující se systémy obsluhy trhu, začínají tradiční američtí, evropští a japonští producenti bubnovat na poplach.

Nesmírná pracovitost

Jednou z hlavních příčin korejského úspěchu je mimořádné pracovní nasazení na všech úrovních. Podobně jako se podivovali světoví producenti nad zvláštnostmi japonského systému v osmdesátých letech, dnes se stává workoholickou zemí Jižní Korea. Do jaké míry to je či není správné a dlouhodobě účelné, ponechme jiným úvahám, z pohledu výsledků mikro i makro sektoru je to v tuto chvíli zřejmě správná cesta a jedna z hlavních příčin ekonomické prosperity.

Je velkým omylem domnívat se, že hlavní výhodou jsou nízké mzdové náklady. Příjmy tamních pracovníků jsou relativně vysoké, blížící se mzdám vyspělých evropských zemí. Průměrná mzda je přibližně na dvojnásobné úrovni vůči České republice.

Neuvěřitelný se zdá počet skutečně odpracovaných hodin, kde Korejci s 2200 průměrně odpracovanými hodinami za rok suverénně kralují světovým žebříčkům. Pro zajímavost: je to o více než třetinu než v Německu. Známé je například pracovní nasazení zaměstnanců více než tisícovky malých internetových firem, situovaných na Tehran Street v Soulu (tzv. Silicon Valley of Soeul). Jejich pracovníci běžně pracují od 7 hodin ráno do 2 hodin v noci, kanceláře jsou vybaveny postelemi, pračkami a podobně, přičemž většina zaměstnanců vůbec nejezdí přespávat domů. Asi nám nepřísluší hodnotit, do jaké míry je jejich snažení dobrovolné.

Touha po vzdělání

Snaha vzdělávat se je typickým znakem rozvíjejících se asijských ekonomik. Indie, Čína i Jižní Korea si v návaznosti na tamní filozofie a náboženství uvědomují, že investice do vzdělání je nejlepší investicí, kterou může jakýkoliv jedinec udělat, a že se mu mnohokrát vrátí. Rodiny, podniky i místní vlády vysílají studenty, manažery nebo státní zaměstnance na evropské a americké univerzity. Staré korejské rčení dokonce říká, že „člověk bez vzdělání je jako divoké zvíře v obleku“.

Mít dnes pouze jednu univerzitu je považováno v Koreji za nedostatečné, lidé na řídících funkcích mají běžně diplomy ze dvou až tří univerzit, pokud možno alespoň jeden z nich ze zámořské vysoké školy. Studenti jsou velmi pilní, studují až 14 hodin denně.

Rodiny jsou doslova posedlé po zajištění univerzitního vzdělání pro své potomky a již od útlého věku je připravují na vyhlášené korejské přijímací pohovory, které znamenají vstupenku do světa úspěšných.

Megapole Soul

Vše podstatné v Jižní Koreji se odehrává v Soulu. V jednom z nejvýznamnějších asijských velkoměst se koncentruje obchod, politika i vzdělávání. Oficiálně tu žije 11 milionů obyvatel, se započtením spádových oblastí se ale jedná již o téměř dvacetimilionovou aglomeraci, což činí 40% korejské populace. V Soulu je situováno na čtyřicet univerzit, všechny významné korejské korporace, banky, obchodní společnosti zde mají svá honosná sídla v podobě mrakodrapů. Na první pohled se neliší zásadně například od Tokia. Soul ovšem není nijak mimořádně příjemné místo pro pobyt, typický je jeho smog, nicméně z pohledu životního stylu má velký vnitřní náboj a je ideálním místem pro byznys. Jediná cesta za úspěchem v současné Jižní Koreji vede přes Soul.

Chaeboly

O tzv. chaebolech (někdy též jaebolech) kolují nejrůznější historky, ne vždy ovšem odpovídající realitě. Jedná se o obrovské korporace ovládané rodinnými klany a velmi silně podporované vládními institucemi. Chaeboly (v korejštině sdružení podniků) vznikaly ve druhé polovině 20. století po vzoru japonských zaibacu. Základní rozdíl byl ovšem ve způsobu financování. Zatímco zaibacu byly obvykle napojeny na banky, chaeboly jsou silně podporovány státními institucemi.

Korejské vlády znárodnily bankovní sektor a rizikový kapitál do chaebolů tak plynul ze státních, nikoliv privátních zdrojů. Jejich úspěch byl v očích mezinárodních organizací vnímán s určitou skepsí, neboť korejské vlády tak podporovaly i neprofitabilní společnosti. Celý systém je navíc úzce svázán s ekonomickým růstem země jako celku, a tím i růstem celého regionu. V době regionální ekonomické krize v druhé polovině devadesátých let se tak čtvrtina korejských výrobců dostala do neschopnosti splácet úvěry.

Chaebol obvykle zaměstnává desítky tisíc zaměstnanců a vytváří obrat v desítkách miliard dolarů. Struktura vlastnických účastí je velmi spletitá, typický chaebol zahrnuje pojišťovny, telekomunikační firmy, logistické společnosti, výrobu automobilů, elektroniky, lodí, stavební, realitní a developerské společnosti nebo obchodní centra.

Takovýchto gigantů stále existuje několik desítek, nejznámějšími jsou Samsung, Hyundai, LG nebo například Hanwha. I přes snahu doplnit tyto subjekty zejména menšími a středními firmami je jejich vliv na celkovou ekonomiku země stále velký. Deset největších chaebolů generuje stále 60 procent celkového HDP země, a činí tak korejskou ekonomiku velmi zranitelnou. Pozitivum chaebolů z pohledu našich dodavatelů je relativní bezpečnost v rámci platebního styku, neboť banky na ně bezproblémově vystavují akreditivy. Na druhou stranu jsou si tyto typy podniků vědomy své síly a vyjednávací pozice, což se projevuje zejména v tvrdém cenovém smlouvání.

Absence malých a středních podniků

V rozvinutých ekonomikách generují malé a střední podniky polovinu celkového HDP a minimálně stejnou měrou se podílejí na celkové zaměstnanosti, čímž vytvářejí zdravou hospodářskou rovnováhu. V důsledku vzniku chaebolů se v podstatě v Jižní Koreji rozvoj malého a středního podnikání zastavil. To mělo velmi neblahý vliv na celkové podnikatelské klima, zvyšovala se míra rizika bank, pojišťoven a přirozeně i země jako celku.

I náhodný návštěvník Soulu zaregistroval fakt, že se setkává buď s přepychovými mrakodrapy chaebolů, nebo s tržnicemi se stánky s plátěnou střechou. Chyběl malý a střední kultivovaný obchod a kvalitní služby na světové úrovni. Teprve v posledních letech se situace postupně mění, malé a střední firmy začínají být silně podporovány, vznikají pružné střední podniky mimo struktury chaebolů a tržní prostředí se začíná postupně vyrovnávat. Typické je to například v odvětví mobilních operátorů nebo internetových služeb.

Protekcionismus

Vysoká míra vzájemné závislosti mezi chaeboly a státními organizacemi znamenala vytvoření silné ochranářské politiky vládních institucí směrem k privátnímu sektoru. Tento jev, který mimochodem není v asijských ekonomikách nijak ojedinělý, dospěl v Jižní Koreji do nejabsurdnějších situací. Nejenže se tím silně podporovala korupce, ale míra ochrany velkých firem přerostla v mnoha případech ještě obhajitelnou podporu ve formě finančních zdrojů nebo legislativních výhod.

Začal se narušovat právní systém a například boj proti ekonomické kriminalitě byl naprosto neúčinný. Exemplární tresty vyspělých zemí za ekonomicko-manažerské delikty byly a stále jsou nesrovnatelné s postihy v Jižní Koreji. Tresty pro vrcholové korejské manažery nebo vlastníky jsou spíše symbolické, odůvodnění, že by to narušilo hospodářství celé země, jsou ve světě neakceptovatelná. Celý systém tak v důsledku vytvořil síť nepostižitelných elit. Situace se ale postupně vylepšuje, s rozvojem malého a středního podnikání vzniká větší konkurenční prostředí, státní instituce se stávají na klanových chaebolech méně závislými.

Nevyzpytatelný soused

Tvářit se, že si neuvědomujeme, že severokorejská armáda je několik desítek kilometrů severně od Soulu, a že necítíme trvalé napětí z obtížně čitelného souseda, disponujícího atomovou zbraní, není možné. Korejský poloostrov a zejména jeho demilitarizovaná zóna, nacházející se pouhých 55 km od Soulu, patří k nejkomplikovanějším místům na světě. Znovusjednocení, jakkoliv to zní z pohledu bezpečnosti logicky, je pro Jihokorejce velmi vzdálené a mnozí si ho nedovedou představit. Ekonomické, technologické, politické a sociální rozdíly jsou natolik propastné, že se o něm případně hovoří v řádu generací. Jižní Korea bude podle všeho prosazovat postupnou cestu k obnově velkého korejského státu. V prvním kroku počítá se zastavením vojenských provokací v demilitarizované zóně, poté se očekává oživení turistického ruchu, posléze ekonomická spolupráce a teprve následně bude možné hovořit o jedné zemi. Jihokorejci poměrně radikálně odmítají tzv. německý model sjednocení, který považují kvůli hlubokým rozdílům v dohledné době za nerealizovatelný.