Strategický význam Sin-ťiangu

Když se mluví o Číně, většina obchodníků a podnikatelů směřuje automaticky svou pozornost k jejímu pobřeží, tedy na Hongkong, Šanghaj, Šen-čen nebo na Peking. Čínská vláda se však snaží rozvíjet i vnitrozemí. Zásadní význam by měla mít tzv. západní periferie, Sin-ťiang.

Sin-ťiang se v posledních 25 letech stává pro Čínu životně důležitou částí z více hledisek. Především figuruje jako nejdůležitější nebo jeden z nejdůležitějších domácích producentů strategických surovin, zejména ropy nebo uhlí. Pokud jde o mezinárodní vztahy a zahraniční politiku, lze mluvit o proměně ze zapadlé periferie na středobod multilaterálních ekonomicko-politicko-bezpečnostních zájmů. Takovou roli celá Střední Asie hrála i po minulá tisíciletí, kdy tudy proudilo několikerými směry zboží, kulturní výměna, náboženské směry i politické zájmy a ideologie.

Obnovení nesmírného strategického významu Sin-ťiangu trvá od rozpadu SSSR a následné stabilizace vztahů se sousedními středoasijskými státy v 90. letech 20. století. Hlavní město Sin-ťiangu Urumči bylo nedávno prohlášeno za tzv. ústřední město rozvoje západních oblastí z vnitřně ekonomického hlediska, a klíčové je i pokud jde o mezinárodní obchod po tzv. nové Hedvábné cestě, při jejímž vzniku hrají silnou roli úzké vztahy Číny s Kazachstánem. V Kašgaru v jižním Sin-ťiangu zase vznikla zvláštní ekonomická zóna přímo podle šenčenského modelu, která je výhodně položená u hranic s Kyrgyzstánem, Tádžikistánem, Afghánistánem a Pákistánem, a je tedy dopravně napojena na Ferganskou kotlinu a v budoucnu asi i na přístav Gwadar na pobřeží Arabského moře. A nejde jen o dopravu a obchod. Všechny státy od Pákistánu po Kazachstán jsou velmi blízkými politickými spojenci až vazaly Číny a veškerá velkoryse budovaná dopravní infrastruktura je samozřejmě využitelná i vojensky.

Kamarádství do deště

Čína zatím úspěšně naplňuje ambici proměnit Pákistán v dopravní koridor, kudy do ní budou putovat suroviny od pobřeží Indického oceánu. Pákistán je od roku 1949 pravděpodobně nejbližším spojencem ČLR, pokud jde o zásadní bezpečnostní otázky, například vztahy s Indií, Tchaj-wanem, tibetský nebo ujgurský problém.

Vztahy obou zemí jsou proto často nazývány kamarádstvím do deště. Výstavbu gwadarského přístavu u brány do Ománského zálivu Čína z větší části financovala a v dubnu 2015 získala na 40 let práva k jeho spravování. Z technologického ani finančního hlediska nejspíš nebude pro Čínu problém ani výstavba ropovodu přes Pákistán a Karákóram do Sin-ťiangu, kde se napojí na již existující ropovod z Kazachstánu a na vznikající ropovod z jižní Sibiře, který povede přes kratičký úsek sinťiangsko-ruské hranice.

Vlastní stavba energetického koridoru z Gwadaru bezpečnostní situaci v Sin-ťiangu nejspíš přímo neovlivní, protože ta je především výsledkem čínské domácí politiky. Podle mého názoru vznik této tepny nijak nezvýší ani možnosti infiltrace radikálního islámu z Pákistánu, které jsou již dnes v Sin-ťiangu velmi omezené. Číně se také zatím daří chránit ropovod i dopravní koridory z Kazachstánu.

Naopak daleko zranitelnější bude tento ropovod na území relativně nestabilního Pákistánu. Je však reálné, že si Čína od Pákistánu koupí nějakou možnost na principu exteritoriality, jak si tyto záležitosti na pákistánském území spravovat sama, třeba i včetně ozbrojené ochrany. Tuto variantu by určitě uvítaly i čínské ozbrojené složky, které nemají od čínsko-vietnamského konfliktu v roce 1979 prakticky žádné bojové zkušenosti. Dalším rizikovým faktorem je možný ekonomický propad a chaos v Číně, ke kterému se však v této chvíli neschyluje.

Každopádně by české firmy při svých plánech na působení v Číně neměly Sin-ťiang opominout. I tady se pro ně otevírají nové možnosti.