Čínští výrobci: Hra o přežití začala

Čínské svátky nového roku jsou jakýmsi mixem mezi našimi Vánocemi a Silvestrem. Nechybí rodinné shledávání a reflexe, ale oslavy nepostrádají také hlučné petardy a ohňostroje. Pro podnikatele má však tradiční závěr starého a počátek nového roku další aspekt: před odchodem na celostátní dovolenou je potřeba zaměstnancům vyplatit tučný bonus, a především shodnout se s nimi na tom, o kolik se po návratu do práce zvýší jejich mzda.

Po téměř dvě desetiletí bylo dobrým zvykem ze strany zaměstnance požádat o navýšení mzdy minimálně o deset procent (a také je dostat). Pádící čínská ekonomika tažená světovou poptávkou po levném čínském zboží to firmám umožňovala. Z velmi nízkého základu, který nijak nepřevyšoval okolní země třetího světa, navíc bylo navyšování příjmů relativně snadné. To se však nyní mění.

Písek v zaběhnutém soukolí

Vleklá hospodářská krize z konce minulého desetiletí sice Čínu díky masivním, ekonomiku podporujícím balíčkům přímo nezasáhla, ale nevyhnutelný pokles poptávky po čínském zboží v problémy zmítané Evropě a USA začal sypat do dobře namazaného soukolí vždy se zvyšujících čínských mezd písek.

Od roku 2015 pak pozvolna klesá počet Číňanů, kteří jsou součástí pracovního trhu. Politika jednoho dítěte totiž příliv „čerstvé krve“ razantně omezila; do důchodu odcházející pracovníky není možné ve stejném počtu nahradit novou silou, a trh práce tak začíná postrádat některé profese. To tlačí mzdy nahoru, především těch, co něco umí.

Zvyšující se náklady práce tak především eliminují ty firmy, které nejsou dostatečně konkurenceschopné, co se produktivity výroby týče. Takové, které stále spoléhají na levnou pracovní sílu, nekvalitní materiály a tradiční čínské metody řízení (tedy bez souhlasu šéfa není možné ani vyměnit žárovku). Odpadají také výrobci, kteří dělají byznys tradičními čínskými způsoby, a tedy pouze ve vztahových sítích (guanxi). To jsou ty firmy, co nakupují materiál od strýce, zaměstnávají bratrance a finanční ředitelku v nich dělá tetička s jednotřídkou. I takových vidíte na trhu stále méně a méně. Kvalita výroby však díky tomu stoupá.

ISO je základ

V posledních letech jsem se při auditech v Číně snad nesetkal s firmou, která by neměla alespoň ISO, standardem se ale stávají i náročnější certifikace, jako je například automobilová TS. Šokující však pro mne bylo hlavně zjištění, že firmy nejsou certifikované jen na papíře (jak bych v Číně očekával), ale často také naplánované procesní postupy, od řízení rizik po vedení skladových zásob, v reálu dodržují. Proč tomu tak je? Vliv má jistě také to, že zahraničním firmám se podařilo za často více než dvě desetiletí komunikace s jejich dodavateli vychovat je k respektu k potřebným zásadám a pravidlům řízení podniku. Dnes tak tyto čínské firmy sklízejí ovoce (a často pak svým původním odběratelům nyní již vlastními „vychytanými“ výrobky konkurují).

Nástup kvalifikovaných mladých talentů

Zvyšující se úroveň pracovní síly je pak kapitola sama pro sebe. V Číně jsou daleko více rozevřené mzdové nůžky mezi těmi, kteří něco umějí, a těmi, u kterých tomu tak není. Čili nevzdělaná servírka nebo taxikář (učňovské školství pro tyto profese téměř neexistuje) si vydělají nesrovnatelně méně, než by tomu bylo dejme tomu u nás. Oproti tomu vzdělaný technik s angličtinou a praxí si v Číně již dnes přijde na podstatně větší peníze než v obdobné české firmě.

A takových vzdělaných techniků v Číně přibývá, přičemž se uplatňuje typický model čínského pracovního prostředí: z týmu například třiceti designérů jsou tři, kteří něco umí, sedm jich chápe základy a dalších dvacet je tam kvůli fotografiím na firemní brožuru. To umožňuje obrovitost čínského lidského kapitálu. Nicméně právě u těch tří, co něco umí, nelze nepozorovat v poslední dekádě dramatický nárůst kvality odvedené práce. Je to díky pomalu, ale jistě se zvyšující úrovni čínského školství a pak také faktu, že dnes již i střední třída Číňanů si může dovolit vyslat jediného potomka na studia do zahraničí (byť by to třeba nebyl Oxford, ale například Ostrava: VŠB je pro čínské techniky a ekonomy z Wuhanu velmi populární destinací). Úspěšné čínské firmy tak postupně tyto talenty akumulují a projevuje se to v kvalitě jejich produktů.

Podnikání à la Nike

K posunu dochází také na straně odběratelů. Čím dál více evropských firem opouští tradiční výrobní model a podnikají à la Nike, tzn. bez výrobních kapacit, soustřeďujíce se pouze na ty části hodnotového řetězce, které jim přinášejí největší profit. Tedy na design, kontrolu kvality, prodej a poprodejní podporu.

Začalo to v sedmdesátých a osmdesátých letech v oblečení, poté přišlo na řadu ostatní spotřební zboží a dnes již i například řada velkých evropských strojírenských „výrobců“ téměř nic nevyrábí. Pro takový obchodní model je výroba v Číně perfektní. Komunikace se zrychluje a zefektivňuje (angličtinou začínají vládnout nejen čínští obchodníci, ale také konstruktéři, což je daleko potřebnější), doprava také (například vlakové spojení přes Sibiř zkracuje potřebnou dobu oproti námořní dopravě o více než polovinu), zaslání předprodukčních vzorků pak trvá méně než tři dny. Pro zahraniční firmy bude výzvou uchovat si za těchto podmínek (tedy v situaci, kdy doma mašiny již nemají) know-how potřebné k další inovaci. Ty, které tuto schopnost ztratí, čínská konkurence převálcuje. Ty, jimž se to podaří, však budou profitovat ze stále výrazně nižších výrobních nákladů v třetím světě, ale také (a snad především) z daleko lepší kontroly režie u sebe doma.

Chce to odvahu

Čínský dodavatelský řetězec se tedy závratnou (synonymicky by se dalo napsat „čínskou“) rychlostí mění. Je důležité, aby se českým výrobcům dařilo z tohoto trendu profitovat. Chce to odvahu začít dělat zásadní strategická rozhodnutí (ve smyslu, jak kooperaci s Čínou nastavit), ovšem také detailní taktiku vedoucí k tomu, jak obecných cílů dosáhnout. V minulosti byla překážkou realizace těchto „semirelokalizačních“ strategií nezkušenost na straně českých firem (a také nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců, kteří jsou schopni a vybaveni po jazykové a odborné stránce takové projekty vést). To se ovšem také mění. Na veletrzích v Pekingu a Šanghaji se setkávám se zástupci úspěšných českých firem a nemám pochyby o tom, že tito lidé jsou schopni výzvy, které globalizace přináší, pochopit jako příležitosti a nikoli jen jako hrozby. A to je jen dobře.