Ázerbájdžán: přátelská křižovatka civilizací

Pět dní autem nebo čtyři hodiny letadlem dělí Prahu od hlavního města Ázerbájdžánu – Baku. Není to vzdálenost ani krátká, ani nepřekonatelná. Podobně tomu je i s našimi znalostmi o Ázerbájdžánu. Nejsou ani nulové, ani detailní. V průběhu dvacátého století se nám obraz Ázerbájdžánu rozplýval v rámci Sovětského svazu a po vzniku samostatného státu roku 1991 se jeho kontury stávají ostřejšími jen velmi pozvolna. Zpočátku bohužel kvůli náhorno-karabašskému konfliktu, nyní díky Ázerbájdžáncům, kteří vyhledávají Českou republiku jako oblíbenou turistickou destinaci a stále častěji jako místo k podnikání. Na změně stavu má rovněž svůj podíl pronikání českých společností na ázerbájdžánský trh i pozvolna rostoucí počet českých turistů.

Ani komunisté, ani džihádisté

Ázerbájdžán je zemí, která se vymyká většině zažitých představ jak o postsovětském regionu, tak i o muslimských státech. Ačkoliv většinu 20. století prožili Ázerbájdžánci v Sovětském svazu, návštěvník je záhy překvapen, jak málo z odkazu země „kde zítra již znamenalo včera“ přežilo do dnešních dnů.

Baku je pulzujícím velkoměstem s desítkami moderních výškových budov a pestrou atmosférou tvořenou směsicí evropských a orientálních vlivů. Z obou světů si Ázerbájdžán snaží vzít to pozitivní. Postupem času vznikl jakýsi amalgám představující jedinečnou společnost založenou na multikulturní tradici.

Podobně jako v případě své sovětské minulosti se Ázerbájdžán vymyká zjednodušujícím klišé i v náboženských otázkách. Přestože se naprostá většina obyvatelstva hlásí k islámu, je přísně sekulárním státem.

V zemi již tradičně nacházejí přátelské prostředí jiné konfese. V první polovině 19. století zde našla útočiště pravoslavná sekta molokánů, více než tři sta let zde existuje komunita tzv. horských Židů.

Česká stopa

Ázerbájdžán pro Čechy vždy voněl exotikou. Ve druhé polovině 19. století až do bolševického převratu v roce 1920, kdy země ztratila svoji nedlouhou samostatnost, zde žila malá kolonie Čechů. Ta k exotice přidala své vzdělání, technický um a zručnost.

Staré kalendáře a paměti nás zpravují o bakuské filiálce kyjevské firmy s hudebními nástroji Jindřicha Jindříška, nájemci pivovaru panu Novákovi, o řediteli jedné z Nobelových továren Karlu Roithovi, řediteli ropných polí Janu Jaklovi a dalších. Z bakuských ropných polí byla rovněž do českých rafinerií již na přelomu 19. a 20. století dovážena ropa k dalšímu zpracování.

Češi v Baku založili dva krajanské spolky a nemohl chybět ani Sokol, kde působil, věren heslu „Tužme se“, Jindřich Sýkora. Rok 1920 znamenal konec české přítomnosti, ale Češi se v Ázerbájdžánu objevovali i dále. Při své jízdě kolem světa, dokazující kvality Škody Rapid, například „proletěli“ Ázerbájdžánem pánové Procházka a Kubias.

Přes Baku směřovali čeští technici dále do Íránu a během války opačným směrem šli českoslovenští vojáci na východní frontu. V té době Baku třikrát na cestě do a z Moskvy navštívil prezident Edvard Beneš.

Po válce, kdy jsme se společně stali součástí tzv. komunistického tábora, byly vztahy s Ázerbájdžánem až nečekaně četné. Českoslovenští odborníci pobývali v řadě ázerbájdžánských podniků, které byly vybaveny československými strojírenskými výrobky. V Baku se odehrála nejedna výstava našeho průmyslového zboží.

Novou kapitolu vzájemných vztahů jsme začali psát po roce 1991, kdy prim hraje ekonomická spolupráce, jíž zatím vévodí energetika.

Ropa, ropa a zase ropa

Alfou i omegou veškerého dění v moderním Ázerbájdžánu je bezesporu ropa. Právě ona je hlavním zdrojem příjmů státní pokladny, jakož i garantem sociální a geopolitické stability. Uvážíme-li, že právě tato část pobřeží Kaspického moře se stala v 50. letech 19. století kolébkou průmyslové těžby této suroviny, bylo by vlastně zvláštní, kdyby tomu bylo naopak. Jistě není například bez zajímavosti, že první ropný tanker na světě byl spuštěn do vod Kaspického moře.

Po rozpadu Sovětského svazu vedení nového ázerbájdžánského státu vcelku pochopitelně vsadilo na ropu. Roku 1994 Ázerbájdžán, který neprožíval nejlepší časy, nabídl balík svých koncesí na těžbu ropy světovým těžařským společnostem. „Kontrakt století“ byl podepsán se třinácti těžebními společnostmi z celkem osmi států světa. Ve snaze získat důvěru zahraničních investorů byly podepsané dohody povýšeny na úroveň mezinárodních smluv, a tím de facto vyjmuty z působnosti ázerbájdžánské legislativy. Roku 2016 došlo k jeho prodloužení do roku 2050.

Ázerbájdžánská ropa byla v 90. letech na světové trhy dodávána ropovodem vedoucím z Baku do ruského přístavu Novorossijsk. V Rusku byla ovšem kvalitní lehká kaspická ropa míchána se sirnatou ropou značky Urals, což výrazně snižovalo zisky z jejího prodeje, a proto byl roku 1999 uveden do provozu ropovod Baku–Supsa (Gruzie) a konečně v roce 2006 ropovod Baku–Tbilisi– Ceyhan (Turecko).

Spuštění posledně jmenovaného ropovodu přineslo Ázerbájdžánu neomezený přístup na světové trhy a odstartovalo rychlý růst místní ekonomiky. V témže roce se země stala nejrychleji se rozvíjející ekonomikou na světě s impozantním koeficientem růstu HDP 34,6 % meziročně.

Nebezpečná závislost

Obrovský ekonomický růst spojený s realizací „kontraktu století“ s sebou přinesl i základy krize, které Ázerbájdžán v současné době čelí. Jeho hospodářství se v průběhu let stávalo stále závislejším na petrochemickém průmyslu, přičemž ostatní odvětví ekonomiky výrazně zaostávala. Na svém vrcholu se ropný sektor podílel na tvorbě HDP přibližně 40 %, pocházelo z něj 66 % příjmů státního rozpočtu a dlouhodobě měl více než 90procentní podíl na veškerém exportu země.

Důsledky nedostatečné diverzifikace ázerbájdžánské ekonomiky se naplno projevily v roce 2015, kdy prudký pád cen ropy na světových trzích, devalvace národních měn sousedních států a s tím související snížení konkurenceschopnosti ázerbájdžánské produkce v kombinaci s dlouhodobým posilováním dolaru způsobily krizi, s jejímiž následky se země dosud plně nevyrovnala.

Nové projekty, nové šance

V nové makroekonomické realitě ázerbájdžánské vedení doufá, že se mu podaří zopakovat ekonomický zázrak konce 90. let díky realizaci ambiciózního plánu dodávek zemního plynu na evropský trh. Za tímto účelem nyní probíhá výstavba tzv. Jižního plynového koridoru, kterým by měl zemní plyn z ázerbájdžánského naleziště Šah Deniz II proudit do Evropy. Celkové náklady na realizaci projektu jsou odhadovány na 45 mld. USD (přičemž ázerbájdžánský podíl tvoří přibližně 12,5 mld. USD). První část projektu, plynovod TANAP, který přivede okolo 6 mld. m³ kaspického plynu ročně do Turecka, by měla být dokončena v průběhu roku 2018. Návazný plynovod TAP s plánovanou kapacitou dalších 10 mld. m³ ročně by pak měl být hotov do roku 2020.

Lze ovšem předpokládat, že náběh produkce naleziště Šah Deniz II na očekávanou úroveň 16 mld. m³ ročně bude postupný a zejména v prvních letech může dojít k problémům s dodávkami kontrahovaných objemů zákazníkům. Vědom si existence tohoto problému, Ázerbájdžán plánuje do roku 2020 výrazně posílit své kapacity v oblasti alternativních zdrojů elektrické energie, a tím uvolnit doplňkové objemy zemního plynu pro export.

Zvažovány jsou různé varianty, mezi jinými i projekt větrné farmy o výkonu 200 MW mezi ostrovy Pirallahi a Čilov v Kaspickém moři, který by svými parametry mohl zaujmout i některé z českých investorů. Další sférou, kde by české podnikatelské subjekty mohly v Ázerbájdžánu najít uplatnění, jsou technologie ke zvyšování efektivity využití energií, a to jak v průmyslových provozech, veřejných objektech, tak i v domácnostech. Pilotní projekt, jehož cílem je ukázat možnosti českých firem v oblasti environmentálních technologií, naše velvyslanectví připravuje k realizaci na letošní rok.

Ve snaze významně snížit závislost země na ropném sektoru byla roku 2016 schválena tříletá cestovní mapa diverzifikace ázerbájdžánského hospodářství. Dokument připravovaný ve spolupráci s renomovanou konzultantskou společností McKinsey na období 2017–2020 s výhledem do roku 2025 definuje šest prioritních oblastí rozvoje neropného sektoru ekonomiky. Těmito prioritami jsou zemědělství, výstavba dopravní infrastruktury, farmacie, turistika, IT a zpracovatelský průmysl.

Vzájemný obchod má velký potenciál

V některých ze zmíněných oblastí jsou již čeští podnikatelé aktivní řadu let. Lze připomenout výstavbu železničního koridoru Baku–Tbilisi–Kars, na kterém se podílí společnost Moravia Steel a celou investici v hodnotě okolo jedné miliardy USD zaštiťuje konsorcium českých bank. Společnost OHL ŽS realizuje projekty v rámci modernizace silniční sítě.

Vedle toho svá vozidla do Ázerbájdžánu úspěšně dodávají i společnosti Tatra, Iveco Bus CZ a Škoda. Na druhé straně stále ještě zůstává mnoho oblastí, kde vzájemný obchodní potenciál nebyl dosud náležitě využit.

Nehledě na nejednoduchou ekonomickou situaci Ázerbájdžán stále představuje perspektivního obchodního partnera. Vždyť se jedná o největší ekonomiku jižního Kavkazu, na kterou připadá více než 60 % celkového HDP regionu. Nízký státní dluh (na úrovni 20 % HDP) mu umožňuje v případě potřeby poměrně snadno dosáhnout na půjčky od mezinárodních finančních institucí. Navíc Ázerbájdžán sám disponuje značným objemem prostředků ve Státním ropném fondu, kde soustřeďuje část příjmů z prodeje ropy a zemního plynu. Podle oficiálních údajů by jejich hodnota měla dosahovat výše 33 mld. USD, což v součtu představuje více než dva ázerbájdžánské státní rozpočty.

Vztahy mezi ČR a Ázerbájdžánem nově ukotvila deklarace o strategickém partnerství, podepsaná v rámci návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Baku roku 2015. Během návštěvy bylo rovněž podepsáno memorandum o porozumění a spolupráci mezi ministerstvy zemědělství. Připravuje se také podpis memoranda o porozumění v otázkách energetiky mezi českým Ministerstvem průmyslu a obchodu a ázerbájdžánským Ministerstvem energetiky.

Vytvořený smluvní rámec, dosavadní aktivity českých společností na ázerbájdžánském trhu, ale i tradice našich vzájemných obchodních vztahů vytvářejí solidní základnu pro další rozvoj. Bylo by škoda takové příležitosti nevyužít.

Text: Vítězslav Pivoňka

Foto: Shutterstock