Srbsko: Alternativní cesta na východní trhy

Připomeňme si úvodem, že na počátku devadesátých let byla Jugoslávie mezi postkomunistickými zeměmi, jejíž součástí bylo také Srbsko, na cestě k transformaci v moderní tržní ekonomiku v podstatě nejdál. Její rozpad a válečné konflikty, které jej provázely, si vybraly krutou daň nejen na lidských životech, ale i na srbském hospodářství. Ztráty byly tak velké, že srbská ekonomika dosud nedosáhla úrovně z období před rozpadem.

Nenaplněná očekávání po skončení ozbrojených střetů vyvolala v zemi i celém regionu období politické nestability a častého střídání vlád. To nesvědčilo podnikatelskému prostředí a zvětšil se prostor pro korupci, s kterou se země potýká dodnes.

Trnitá pouť do EU

Klíčovým momentem pro srbskou ekonomickou transformaci bylo rozhodnutí politického vedení země usilovat o vstup do Evropské unie. Přestože část veřejnosti tuto orientaci nevítá, rostoucí čerpání z předvstupních fondů a vidina dostupnosti strukturálních fondů pomáhá udržovat zemi v evropském kurzu. Čistě statisticky se jedná o velmi pragmatické rozhodnutí, neboť vývoz do zemí EU představuje 67 % veškerého srbského vývozu a 62 % dovozu. Navíc je vždy výhodnější být u tvorby pravidel jednotného trhu, než je pouze muset akceptovat.

Současná smluvní základna s EU umožňuje bezcelní dovoz a vývoz téměř všech průmyslových produktů. Pro Srbsko by však bylo nepochybně velmi zajímavé zbavit se i dalších překážek, jako jsou například fytosanitární opatření a bariéry, které dosud citelně omezují agrární export, což je pro zemědělské Srbsko nepříjemné. Přesto se daří udržovat na této obchodní relaci velmi solidní dynamiku růstu. Od podpisu stabilizační a asociační dohody EU se Srbskem v roce 2013 vzrostl celkový export o 8 % a dovoz o 11 %.

Přes Srbsko do Ruska

Za poslední rok zmíněná čísla dosáhla dokonce úrovně 14 %. Tuto akceleraci lze do určité míry přičíst na vrub i vedlejším efektům ruského embarga na evropské produkty, které donutilo firmy z EU hledat alternativní cesty, jak se dostat do Ruska. Srbsko, jež má bezcelní dohodu takříkajíc „na obě strany“, se jeví jako ideální prostředník. S ohledem na pravidla embarga, které pro osvobození od cla požaduje alespoň 50 % přidané hodnoty pokrýt v Srbsku, se toto opatření stalo pro řadu evropských firem i dodatečnou motivací k investičnímu vstupu na místní trh. Ty zde zahájily kompletaci výrobků určených pro ruský trh. Panují však i takové názory, že požadovaného podílu místní přidané hodnoty se nezřídka dosahuje za pomoci „kreativního účetnictví“.

Efekt směřování země do EU se pozitivně projevuje v řadě oblastí. Dochází k přejímání nejen technických, ale i právních, zdravotních, ekologických a sociálních standardů. V posledních letech posílila práva věřitelů, značně pokročila privatizace, i když řada problematických podniků zůstává v rukou státu, a jistého pokroku se podařilo dosáhnout i v oblasti vymahatelnosti práva. Přesto se Srbsko před vstupem do EU nevyhne dlouhé řadě nepopulárních opatření a v současnosti deklarovaný orientační termín vstupu v roce 2025 není zdaleka jistý.

Prodejme více evropská pozitiva

V této souvislosti je třeba přiznat, že některé názorové proudy v Srbsku nevidí ve vstupu do EU jedinou možnost dalšího směřování země a víc než jen zajímavého obchodního partnera spatřují v Rusku. Strategické politicko-ekonomické provázání s „velkým slovanským bratrem“ považují za svobodnější alternativu k EU. Tato varianta se však jako reálná nejeví z pohledu čísel. Srbsko je značně podkapitalizovanou zemí, která potřebuje k nastartování své ekonomiky zahraniční investice. Ty z Ruska však představují pouhých 5,5 % oproti EU s 73,6 %. Podobně je to se srbským exportem: do Ruska představuje 6 %, což je jedenáctkrát méně než do EU.

Jenomže Evropská unie bohužel dosud nedokázala svůj pozitivní přínos Srbsku „prodat“. Skeptické nálady se odrážejí například v oblasti rozvojové pomoci. V oficiálních průzkumech se ukazuje, že až 36 % dotazovaných považuje za největšího srbského donora Rusko, přestože je jeho reálný příspěvek ve srovnání s EU minimální. (Rusko nepřispívá do statistik OECD, ale odhaduje se, že jde od roku 2012 o cca 1,21 mil. eur. Jen evropské instituce včetně EIB a EBRD však v období 2012 až 2015 poskytly Srbsku pomoc v rozsahu 4665 mil. eur).

Přísný režim Mezinárodního měnového fondu, nebo výmluva?

Významnou úlohu v transformaci srbské ekonomiky sehrál v minulých letech také „stand-by“ úvěr MMF. Srbsko se o využití tohoto nástroje pokoušelo i dříve, tvrdé podmínky však nikdy nedokázalo plnit déle než několik měsíců.

Až vládě premiéra Vučiće se podařilo udržet tento program po celé předpokládané období 2015 až 2018 a maximalizovat jeho efekt. Dohoda s MMF totiž poskytla nejen „bezplatné“ konzultace ze strany fondu a určitou míru ekonomické jistoty v průběhu reformních kroků, ale bohužel rovněž dobře posloužila jako hromosvod pro kritiku veřejnosti ve stylu: „Co my zmůžeme, když nám to MMF nařídil.“

Srbské varianty

Na aktuální stav srbské ekonomiky lze pohlížet z různých úhlů. Média, nakloněná vládě, by nepochybně vyzdvihla makroekonomickou stabilizaci a nastartování ekonomického růstu, pokrok v privatizaci a zkrocenou inflaci, zbrzdění růstu nezaměstnanosti a restrikce přebujelé státní správy.

Kdežto kritici by namítli, že nejproblematičtější privatizace Srbsko dosud tlačí před sebou, nepodařilo se restrukturalizovat klíčové energetické firmy, ceny elektrické energie, vodného a stočného jsou i nadále regulované, vymahatelnost práva zůstává na nevyhovující úrovni, zahraniční investice směřovaly dosud jen do segmentů s malou přidanou hodnotou, přičemž jejich objem nebyl nijak závratný.

Navzdory kritice Srbsko celkem úspěšně využívá globálního a evropského ekonomického růstu, i když pro transformující se ekonomiku není růst odpovídající evropskému průměru (2,5 až 3,0 % ročně) dostatečný na to, aby se úspěšně zmenšil rozdíl v životní úrovni. Průmysl dosud nepřekonal předválečnou úroveň (z roku 1993) a podobně je tomu s celým hospodářstvím. Významný sektor zemědělství sice roste ve výrobě náročné na manuál - ní práci (např. pěstování malin a bobulovin), ale v živočišné výrobě se jen těžko vyrovnává s evropskou konkurencí, přestože běžná kvalita dalece překonává standard, na který je český spotřebitel zvyklý z naší maloobchodní sítě.

Přesto se domnívám, že Srbsko může do budoucna hledět s větším optimismem než před pár lety. V roce 2017 se dokonce dostalo na čelo žebříčku zemí podle atraktivity pro investory, a to především díky zjednodušení vstupu na trh, vydávání stavebních povolení a registrace zahraničních subjektů, na což v době globálního boomu okamžitě zareagovala řada investorů. Lze očekávat, že tyto investice přinesou své ovoce až v řádu několika následujících let. Navíc by se s ohledem na změny politické situace v Turecku mohlo Srbsko stát pro řadu politicky senzitivních investorů zajímavou příležitostí s lepším infrastrukturním napojením na EU.

Slibné klima pro české MSP

Prostor pro vstup českých firem na srbský trh je otevřený. Země se odrazila ode dna a v kontextu integrace do EU pokračuje v reformách s vyhlídkou na čerpání evropských fondů. Navíc můžeme stavět na velmi pozitivním vnímání českých produktů a dobrých zkušenostech se vzájemnou spoluprací v minulosti. Firmám se zaměřením na segment B2G však situaci značně komplikuje silná lobby západoevropských, ruských a čínských společností. Proto je podle mého názoru v Srbsku mnohem větší potenciál pro naše střední, případně i malé firmy.

Úkolem českého státu je vytvořit pro tyto ambice co nejlepší podmínky. Kromě ekonomického úseku ambasády v Srbsku se o to snaží i zastoupení proexportní agentury CzechTrade a dostupná je také řada zajímavých programů rozvojové spolupráce v gesci České rozvojové agentury. Přesto je finální rozhodnutí vždy potřeba dobře zvážit, neboť trhy balkánských zemí nejsou jednoduché.

Podnikání a obchodování v Srbsku je, stejně jako v jiných zemích, především o lidech a vztazích. K tomu, aby mohl být člověk a jeho firma v této zemi – a na Balkáně obecně – úspěšný, musí mít tento region a jeho mentalitu rád. Jen málo věcí se dá v Srbsku řešit „na sílu“. Je třeba umět se dohodnout, nacházet kompromisy a styčné body i tam, kde se to zprvu zdá nemožné. Rovněž způsob obchodování a vedení jednání se významně liší od středoevropských standardů. Osobní přítomnost nelze nahradit e-maily, což platí dvojnásob u investic, a kontrola kvality je naprosto zásadní. Je třeba se připravit i na značně odlišné vnímání času. Při konfrontaci s jeho balkánským pojetím se mi téměř vždy vybaví moudrá slova Švejkova spoluvězně: „Hodiny nejsou mými pány!“

Přesto věřím, že kdo se Srbska nezalekne a najde si k tomuto specifickému trhu cestu, nebude litovat.

Text: Jiří Král

Foto: Shutterstock