Zápisky z Moskvy

Rusko se dostává do dlouhodobé pasti, jejímž strůjcem není ideologický nepřítel, ale ekonomický činitel. A o co déle se budou všichni ubezpečovat v tom, že to je součástí nového geopolitického boje, o to déle se budou po pomyslném dně pohybovat. Je třeba si přestat brát servítky a natvrdo si říci, že zasloužený respekt a celosvětové sympatie, které si Rusko získalo v posledních dvaceti letech, jsou minulostí a největší zemi světa čeká několik velmi náročných let a celou jednu generaci opravdu tvrdá práce. Více než kdy jindy jsem si to uvědomil při poslední pracovní návštěvě Moskvy.

Frustrace namixovaná se vztekem, hrdostí a v mnoha případech i kapitulací byla všudypřítomná a ze všeho nejvíce mi připomínala konec 90. let, kdy došlo k první přirozené výměně podnikatelských a vlastnických pozic. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco před patnácti lety hrálo zdecimované ekonomice mnohé do karet, dnes je to přesně naopak. Finanční kapitalismus, jakkoliv není ideální, je založen na důvěře. Pokud existuje, kupodivu mohou dobře prosperovat i velmi slabí hráči. Pokud důvěra selže, pod hladinou skončí i ti silní. Rusko je nejenže hospodářsky slabé, ale systematicky ztrácí nejdůležitější devízu – důvěru ekonomických subjektů. A to je v době, kdy svět již není rozdělen politicky, ale ekonomicky, horší než Molotovův koktejl.

Malá inovativnost, nepřiměřené výdaje na zbrojení, nezdravá závislost na prodeji ropy a plynu, absence solidárního systému a šedá ekonomika podnikatelského sektoru jsou hlavními příčinami toho, že světoví exportéři i finanční trhy začínají každou dodávku či investici do Ruska vážit na miskách lékárenských vah. Nikoliv proto, že by měli ideologické předsudky, ale čistě proto, že se kupecky obávají o znehodnocení svých aktiv. A je naivitou domnívat se, že vše vyřeší zrušení sankcí.

Západ sice pokazil na Ukrajině, co se dalo, a nemalou měrou se zasadil o nekončící chaos v takřka sousední zemi, ale rozhodně není strůjcem ekonomického průšvihu Moskvy. Ten je dán přeceněním politického vlivu a naopak podceněním základních hospodářských ukazatelů. Důsledkem je pád rublu, zdražení všeho neruského a nebývalé ztráty tamních importérů. Situace je o to horší, že ti, kteří disponují větší hotovostí, ji pragmaticky vyvádějí ven. Tahounem by se logicky mohl stát export, ten ale s výjimkou energetických komodit nikdy nebyl nejsilnější stránkou ruského hospodářství. Orientace na domácí produkci nebo posílení obchodování s třetími zeměmi je možná dobrým politickým marketingem, ale ekonomickým nesmyslem. Čínské nebo brazilské zboží nejenže nenahradí dovozy z Evropy, ale vlivem kurzu rublu se začíná stávat téměř neprodejným.

Naši exportéři do Ruska by sice neměli ztrácet hlavu, ale není možné si nalhávat, že se stane zázrak, banky se začnou předhánět v exportních úvěrech a pojišťovny budou radostně zabezpečovat naše ruské pohledávky. Rusko se začíná stávat rizikovou zemí, což znamená, že musíme založit náš tamní byznys na vyšší přidané hodnotě, která bude kompenzovat případné ztráty. Malé marže a vysoké objemy jsou rizikem, které by neměly zejména malé firmy podstupovat. To ostatně zdaleka neplatí jen o Rusku, ale o všech riskantnějších teritoriích.

O autorovi:

Doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA, je předsedou Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, stojí v čele investiční skupiny SINDAT a jako děkan vede Fakultu ekonomických studií VŠFS.

Celý článek najdete v tištěné verzi TRADE NEWS 2/2015 na str. 15.