Každý byznysmen by chtěl mít svou Novosvětskou

I kulturní zážitek je možné exportovat. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK do Japonska pravidelně přiváží českou hudbu, a rozšiřuje tak povědomí o naší zemi. „Každý byznysmen by chtěl mít svou Novosvětskou, tedy unikátní exportní artikl, kterým nikdo jiný nedisponuje. Skladatelští velikáni jako Antonín Dvořák, Bedřich Smetana či Leoš Janáček otevřeli českým hudebníkům cestu do světa a cesta orchestru, to už je, kromě samotného umění, velká obchodní a logistická operace. Musíte dostat na druhý konec světa více než sto lidí, přes tři tuny carga s nástroji a dalším koncertním vybavením a tím vším pohybovat tři týdny od města k městu, hotelu, sálu. Na druhé straně jsou pak pořadatelé v Japonsku – jedno turné může obsáhnout i třicet tisíc návštěvníků přímo v koncertních sálech, nemluvě o mediálním zásahu. Hudba a kultura je generátor, který nezasvěcené mnohdy překvapuje,“ říká ředitel orchestru FOK Daniel Sobotka, který již plánuje další cestu orchestru do Japonska na rok 2022.

Novosvětská symfonie je ve světě vůbec nejžádanější českou skladbou a v kombinaci s mistrovským provedením dělá Čechům v Japonsku dobré jméno. Pomalou větu Largo si dokonce Japonci oblíbili natolik, že její ústřední téma v některých školách ukončuje odpolední výuku místo zvonění. Pražští symfonikové vždy Novosvětskou symfonii na pódiu s potěšením znovu prožijí s nejvyšším nasazením a patřičnou národní hrdostí. Vždyť je na co být hrdí. Aplaus vestoje a výkřiky „bravo“ nepatří jen sehraným interpretům a špičkovému dirigentovi, ale také skladatelskému géniu a národním zdrojům, ze kterých čerpal inspiraci. Také kultura je tím, na co se čeští byznysmeni ve světě odkazují a od čeho odvozují své kvality.

Sametová revoluce v Japonsku

Orchestr FOK zajíždí do Japonska pravidelně již od roku 1986. Právě na japonském zájezdu jeho členové s Jiřím Bělohlávkem, který byl tehdy šéfdirigentem tělesa, prožili i sametovou revoluci. Zápisy z kroniky hovoří o tom, jak na listopadovém turné hltali zprávy z domoviny v místním tisku a televizi.

„Jak rádi bychom byli právě v těchto dnech a týdnech doma, v Praze, na Václavském náměstí, na Letné… Držíme palce, telefonujeme, mačkáme tlačítka TV… Jsme v duchu v Praze,“ napsali z Japonska v roce 1989. „Dne 20. listopadu přečetl šéfdirigent Jiří Bělohlávek prohlášení FOK, zaslané do Prahy, rovněž československému velvyslanectví a uveřejněné na tiskové konferenci téhož dne. Další prohlášení FOK k událostem v ČSSR bylo zasláno ze zasedání v tokijské Suntory Hall dne 27. listopadu. Solidaritu s generální stávkou v ČSSR projevil orchestr státní hymnou před koncertem v tomto nejvýznamnějším sále Japonska… Byla to opět silná chvíle,“ píše se v kronice orchestru.

Japonská přesnost a preciznost

„Agentura, se kterou v Japonsku spolupracujeme už třicet let, pracuje velmi precizně a japonská turné opravdu šlapou jako hodinky,“ pochvaluje si Daniel Sobotka. Japonci nechápou, že by někdo mohl mít při nástupu z hotelu do autobusu minutu zpoždění. Šinkansen by na něj přeci nepočkal!

Organizace tam fungují velmi efektivně. Procesy jsou nastaveny tak, aby byly podchyceny všechny scénáře, i ty méně pravděpodobné. Japonci nenechávají věci náhodě, neradi improvizují a hlavně neradi řeší krizové situace. A tak na všechno myslí předem, aby k žádným nedocházelo. Takže když se ptají, co a jak plánujete, chtějí znát přesnou odpověď a vědět proč. Jejich preciznost začíná právě u otázky: proč? Velmi dobře vědí, že základem všeho je detailně poznat a pochopit vaše potřeby.

Vedoucí orchestrální kanceláře Ondřej Šmíd zažil kulturní šok z toho, že všude, kam přijeli, bylo vše připraveno přesně podle předem zaslaných požadavků. „Navíc nebyl problém cokoli změnit. Stačilo říct a najednou odněkud přiběhlo na pomoc patnáct připravených pracovníků, kteří změnu vmžiku provedli,“ uvádí. To není u nás ani v západní Evropě běžné. Když Japonci zachytí signál, že se blíží problém, okamžitě přizpůsobují plány, aby nenastal. Například jedné noci zasáhla Sapporo sněhová bouře a byla uzavřena dálnice k letišti, z něhož měl orchestr dopoledne odlétat. Bylo nutné jet oklikou po menší silnici. Japonský management zareagoval v brzkých ranních hodinách posunem odjezdu autobusu a prosbou k vedení orchestru, zda by bylo možné stovku českých muzikantů vzbudit a zařídit, aby nastoupili do autobusu o hodinu dříve. Orchestr FOK, který již pochytil trochu japonské mentality, skutečně seděl v autobuse a pak i v letadle včas. Jen stěží si lze představit, že by japonští manažeři ráno prospali a řešili nastalou situaci až v koloně na nájezdu k uzavřené dálnici… K tomu všemu jsou to velmi vlídní a ochotní lidé. „S místními po mnoho let udržujeme nadstandardní vztahy. Příkladem je majitel spediční firmy Masataka Takeuchi, který se na tour v roce 2019 nepodílel, ale nebylo mu zatěžko přiletět za námi z Tokia do Jokohamy, aby nás pozval na večeři,“ říká technik orchestru Pavel Beníšek.

Akustické skvosty a nadšené publikum

Pokud jde o japonské publikum, jsou to lidé, kteří dychtí po autentickém prožitku. To dokazuje jejich uctivé chování k umělcům a podmínky, které pro vážnou hudbu vytvořili. „Situace v Japonsku je taková, že do kteréhokoli sálu přijdete, je to akustický skvost. Velmi dobře se to promítá do posluchačského zážitku. U zbrusu nového sálu v Sapporu byl zážitek také to, jak je technicky vybaven. Odehráli jsme koncert a deset minut po skončení byl sál naprosto přestavěný; nejen, že odjely židle a pulty, ale dokonce i stěny za pódiem někam automaticky zmizely. To byla neuvěřitelná demonstrace toho, kam se inteligentní technologie mohou ubírat,“ uvádí ředitel FOK Daniel Sobotka.

„Je jeden sál, na který asi žádný jiný zdaleka nemá, a tím je Suntory Hall v Tokiu,“ doplňuje trombonista FOK a fotograf Kurt Neubauer. „Ano, tokijská Suntory Hall je akustická perla. Kamkoliv si stoupnete, slyšíte všechno. I muzikanti se na pódiu vzájemně moc dobře slyší a odhalují nové dimenze provozování hudby,“ poznamenává Daniel Sobotka. A Kurt Neubauer ještě dodává: „Všechno to jsou relativně nové budovy a je vidět, že se myslelo na to, aby byl dostatek místa i mimo pódium. Na to, že koncertní hala musí ‚ubytovat‘ stočlenný orchestr a sólisty. Tady u nás to není s čím srovnat.“

Text: Tereza Axmannová

Foto: Kurt Neubauer