Česká republika v Jižní Americe zaspala

Budoucí obchodní šance často podmiňují zdánlivě nesouvisející maličkosti. O neekonomických nástrojích ekonomické diplomacie, jihoamerické mentalitě a rodinné tradici jsme si povídali s naším bývalým velvyslancem v Argentině, Paraguayi, Peru a Bolívii a předsedou České iberoamerické společnosti Janem Kopeckým.

Jak se biochemik stane diplomatem?

Sice jsem vystudoval chemii, ale po roce 1990 jsem stále pošilhával po rodinné tradici. Narodil jsem se totiž v Ženevě jako syn českého delegáta u Společnosti národů. V roce 1939 otec odmítl předat svůj úřad Němcům a zůstal tam jako reprezentant státu, který oficiálně neexistoval. Prezidentu Benešovi však svým krokem poskytl argument, na který se mohl odvolat ve svém úsilí o mezinárodní uznání československé vlády 16 v exilu. V roce 1946 ho Jan Masaryk povolal k sobě na ministerstvo.

V roce1949 nás ale všechny zavřeli – mě jako kluka na týden, ale otec si odseděl jedenáct let. Šest let vězení v Ruzyni ve zvukově izolované cele, v níž byl sám, a zbytek strávil ve Valdicích. Sověti tehdy pátrali po dokumentaci týkající se roku 1940, kdy byli vyloučeni ze Společnosti národů, takže táta byl pro ně velmi důležitý.

A ten váš diplomatický start? Byl po Listopadu 1989 samozřejmý?

To vůbec ne. Měl jsem padesátku na krku a ministerstvo zahraničí hledalo mladší adepty. V roce 1994 však měl odletět na návštěvu Latinské Ameriky tehdejší premiér Klaus a my jsme tam nikde neměli velvyslance. Protože jsem dobře ovládal španělštinu, byl jsem narychlo vybrán na tuto pozici do Buenos Aires. Tu jsem se naučil během svého pětiletého pobytu na Kubě, kde jsem před rokem 1989 působil jako vědecký pracovník.

Jen si moc nevyskakovat

V posledních letech se zdůrazňuje prioritní význam ekonomické diplomacie. Co je podle vás jejím základním principem?

Přesvědčit partnera, že by měl zboží nakoupit právě od vás. Současná situace je o to těžší, že v globálním světě nabídka významně převažuje nad poptávkou. Ale tak to ve větší či menší míře chodilo vždycky.

Skandinávské státy snížily s příchodem ekonomické krize počet svých zástupců v institucích EU a jejích členských zemích a zřídily víc ambasád v rozvojových a rozvíjejících se ekonomikách. Česko ve snaze šetřit se za minulé vlády vydalo opačným směrem. Jak to hodnotíte?

Jsem dlouhodobým kritikem pasivní politiky v zahraničněpolitické a obchodní oblasti a nesystémové podpory exportu všech vlád od roku 1990. Podobně jako třeba Švédsko jsme malá exportní ekonomika a potřebujeme, aby se o nás ve světě vědělo. Jako bývalý velvyslanec v Jižní Americe a předseda České iberoamerické společnosti považuji zájem českých politiků o tento kontinent za minimální. Jedinou výjimkou byl prezident Klaus, který ho navštívil třikrát.

Proč tomu tak je?

Na Latinskou Ameriku se exekutiva celá léta dívala jen přes ukazatel obchodní výměny, který se pohybuje kolem jednoho procenta. Ale proč je to tak? Protože si Česko již na začátku devadesátých let vytyčilo jako prioritní exportní oblast Balkán. Naše společnost marně přesvědčuje politiky, že se světová mapa obchodních příležitostí od té doby zásadně změnila a je třeba posílit naše diplomatická zastoupení v teritoriích s růstovým potenciálem. V Latinské Americe dlouhodobě působí řada našich předních vědců zejména v oblasti vodního hospodářství, jako je například tým objevitele pramenů Amazonky profesora Bohumíra Janského. Svým dobrým jménem tam vytváří startovací pozici pro české firmy. Pořádáme přednášky, předkládáme argumenty, ale žádná naše iniciativa dosud nevyústila v nějaký rozvojový projekt.

Jednotlivé rezorty nyní intenzivně hledají úspory. Proč by zrovna ministerstvo zahraničí mělo být výjimkou?

Nemám nic proti rozumné hospodárnosti, ale rozpočet MZV v posledních čtyřiadvaceti letech neustále klesá. V současné době představuje necelých osm miliard korun, což je menší částka, než je tolerovaná chyba státního rozpočtu. Za svého pobytu v Latinské Americe jsem nemohl z finančních důvodů navštěvovat další státy, v nichž jsem byl akreditován, častěji než jednou za půl roku. Ale to je, jako když tam nejste vůbec. Chtělo by to minimálně aspoň dvakrát třikrát do roka.

Často se odvoláváme na Baťu, ale jeho zkušeností využíváme jen málo. Baťa své zahraniční zástupce platil tak, aby se jim nevyplatilo chovat se k firmě nesolidárně. A na důstojné prezentaci značky nešetřil, protože na tom ve výsledku vydělal. Naši diplomaté si nezřídka peníze na takzvané zvýšené útraty v cizině šetří na doma, protože se po návratu vrací na špatně placená tabulková místa.

Nebyli by opatrní na korunu i s vyššími příjmy?

Někteří asi ano. Ale to neznamená, že politika osekávání výdajů hlava nehlava je prozíravá. Současné úspory na nesprávném místě přinesou v budoucnu ztráty.

Kultura jako předskokan

Za vašeho působení v Buenos Aires žila česká ambasáda hodně kulturou a vědou. Nebyl jste za to v době, kdy ve světě vládnou ekonomické ukazatele, kritizován?

U svých nadřízených jsem si nejednou kvůli tomu udělal zle. Ale v rozvíjejících se ekonomikách platí víc než kde jinde, že nejprve musíte trpělivým snažením získat zájem a důvěru svých partnerů. Proto jsem zval naše přední umělce a vědce a nechal místní elitu objevovat a poznávat české kulturní bohatství. Třeba v Peru byli okouzleni Talichovým kvartetem nebo dílem filmaře a animátora Švankmajera. Až poté jsem své protějšky upozornil na kvality českého průmyslu a vědy.

Současné úspory na nesprávném místě přinesou v budoucnu ztráty.

S čím si Jihoameričané spojují Českou republiku?

S Pražským Jezulátkem, Zetorem, Jawou, Zbrojovkou Brno a Václavem Havlem. Platí to ve velkých městech i ve vesnicích vysoko v Andách.

Nerozlišujme malé a velké zakázky

Jaké máte zkušenosti s českými firmami?

Ty se měnily v čase. Česká republika na začátku 90. let „svědomitě“ vyklidila své pozice na mimoevropských trzích. Malé a střední firmy s českým kapitálem začaly od nuly a ty větší, které se majetkově transformovaly, často uvěřily, že k růstu jim postačí export na trhy EU. Z této iluze je před šesti lety brutálně vyvedla ekonomická krize.

Vzpomínám si, jak jsem v devadesátých letech tlumočil jednomu velkému tuzemskému výrobci poptávku Argentinců na kolejnice na rekonstrukci metra. Pan ředitel však tehdy vyhodnotil obchod jako nezajímavý, protože do Německa je to blíž. I když nešlo o marginální částku, protože dolar byl tehdy za 40 korun, ještě důležitějším přínosem mohla být firmě reference. Navázala by tam na dlouhou exportní tradici českého průmyslu. Argentinci měli ještě v živé paměti největší vzájemný obchod obou zemí. V roce 1972 tam totiž tehdejší Československo vyvezlo dvě elektrárny a cementárnu. Kdo chce zůstat na trhu, neměl by paušálně odmítat zakázky, protože nejsou dost velké. Otec s bohatými zkušenostmi z mezinárodní diplomacie říkával, že neexistují malé země, protože všechny státy bez rozdílu velikosti mají každý jeden hlas. Podle mých zkušeností platí tento přístup i v byznysu: strategicky není rozdíl mezi malými a velkými zakázkami.

Jak se naše firmy dokáží v Jižní Americe prezentovat?

Většina z nich má v tomto ohledu ještě mezery. Dokonce jsem byl svědkem jak tam jedna česká společnost, když se ucházela o zakázky, poslala propagační letáky v němčině. Handicap těchto subjektů spatřuji i v tom, že někteří jejich majitelé upřednostňují okamžitou osobní spotřebu před investicemi do budoucnosti.