Indonésie voní po hřebíčku

Máme se rádi, nemáme se rádi. Budem se mít rádi? Slova známé písničky mi zazněla v uších během povídání s Tomášem Petrů, když zdůrazňoval, že pokud chcete uspět v Indonésii, musíte dosáhnout stavu, kdy se se svým indonéským partnerem budete mít rádi. Co se týče Tomáše, neznám nikoho fundovanějšího na Indonésii, a proto jsem ho o rozhovor pro TRADE NEWS požádal. Žil v této ostrovní zemi dlouhou dobu a poznal ji na vlastní kůži. Jelikož se máme rádi, neodmítl.

Jak Indonésie voní?

Po hřebíčku a prostě po té bujné vegetaci. Ta vůně je nejkrásnější po ránu. Ale je to s rozvojem moderní civilizace stále vzácnější. Takový indonéský standard je kombinace prádelny, exhalací z výfukových plynů a vůně hřebíčkových cigaret. Tento klimaticko-čichový vjem jsem poprvé ucítil při vystoupení z letadla v Jakartě před devatenácti lety při mé první návštěvě Indonésie a dodnes se mi vryl do paměti. Pokaždé, když mě po přistání ovane, vím, že jsem opět ve své druhé domovině.

S jakými problémy se v takovém prostředí setká evropský podnikatel?

Čeká ho samozřejmě jiná mentalita a všeobecně odlišné kulturní prostředí. Například „gumový čas“, jak říkají sami Indonésané, který způsobuje nedochvilnost a může někdy dost vyvést z míry. Vzpomínám si, jak jsme před patnácti lety s jedním českým obchodníkem s nábytkem čekali v hotelové lobby na obchodního partnera hodinu a tři čtvrtě a když konečně dorazil, tak se ani neomluvil. Nenapadlo ho to, protože kdyby čekal on, tak by mu to přece také nevadilo. Netušil, že nám utíká čas, že bychom za tu dobu mohli proběhnout dvě dílny či továrny, že platíme hotely, letenky a každý den je třeba maximálně využít. Ovšem i toto se už radikálně mění a moderní indonéští obchodníci chodí více na čas. Uspěchat se však v Indonésii nedá nic.

Problémy může způsobit i pomalejší indonéská administrativa a také dosud rozšířená korupce. Proto je na všechny tyto záležitosti výhodné najmout šikovného místního spolupracovníka – Indonésané totiž rádi jednají přes někoho, kdo otupí hrany kulturních rozdílů. Najít někoho takového na dálku prakticky není možné. Dokonce i na místě to může být problém, protože místní se řídí zásadou tak kenal maka tak sayang, což doslova znamená: když se neznáme, nemáme se rádi, ale vlastně to hlavně říká: těžko se můžeme mít rádi. Poznat se tak vyžaduje čas, trpělivost a přizpůsobivost.

Indonésie je obrovská a lidnatá země. Když do ní někdo cizí přichází, kde je nejlepší začít?

Dobré je využít služeb místních přátel nebo aspoň známých, mít kontakt na někoho místního nebo aspoň na zde dlouho žijícího cizince, který zná místní způsoby a pomůže zprostředkovat spojení s potenciálními partnery. Protože, jak jsem už zmínil, Indonésané mají rádi, když je při prvním setkání nějaký prostředník. Hlavně ti, kteří nežili nikdy na Západě nebo jsou z venkovských oblastí. Nakráčet někam do firmy nebo továrny a oznámit, že s nimi chci dělat byznys, možné sice je, ale vyvolá to trochu údiv.

Určitě je dobré využít třeba služeb česko-indonéské obchodní komory, kde působí Indonésané, kteří studovali nebo pracovali u nás nebo mají minimálně potuchy o naší zemi a zároveň mohou pomoci navést nováčky v Indonésii správným směrem.

Na úřadech dáte spropitné, velká korupce se však trestá

Jak moc je nutné mít kontakty na místní vlády, či přímo na guvernéra? Předpokládám, že nepotismus a korupce jsou problémem i v Indonésii.

Ano, asi stejně jako v jakékoli jiné zemi na světě samozřejmě může pomoci, pokud někdo má kontakty „nahoře“. Ten pak může pomoci a dodnes se známostí a kontaktů využívá pro pomoc osobám blízkým nebo členům rodiny. K zásadní změně však došlo, pokud jde o korupci. Uším Evropana to může znít divně, ale v Indonésii je zcela běžné, srozumitelné a správné, že když přijdete třeba na úřad a něco chcete, tak vedle oficiálního úředního poplatku, třeba ve formě nějakého kolku, poskytnete úředníkovi ještě drobný finanční obnos. Snad by to bylo možné přirovnat ke spropitnému. Odosobnělý byrokratický systém se tak z pohledu místních stává „lidským“.

Vláda však vyhlásila boj tzv. velké korupci a její tažení je docela úspěšné. Vznikla vládní komise pro potírání korupce a seznam obviněných, usvědčených a odsouzených osob je nejenom dlouhý, ale obsahuje i celou řadu vysoce postavených úředníků, politiků i obchodníků. Zhruba 250 až 300 z nich lze označit za „velké ryby“ a mnozí byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody.

Jednou z ekonomicky nejdůležitějších složek Indonéské společnosti vždy byli Číňané. Jaké je jejich dnešní postavení?

Čínská komunita je důležitá nejenom v Indonésii, ale vlastně v celé jihovýchodní Asii. Její postavení je však v různých zemích odlišné a v Indonésii v posledních letech došlo, opět v souvislosti s již zmíněnými reformami, k výrazným změnám.

Číňané představují asi 3 až 4 procenta populace, což vzhledem k tomu, že v Indonésii žije přes 250 milionů obyvatel, dává něco mezi 7 až 10 miliony lidí. Procentuálně jich sice není tolik jako třeba v Thajsku nebo v Malajsii, ale jejich ekonomický význam v zemi i regionu je značný. V kontrastu třeba s Malajsií, kde čínská komunita představuje více než 24 procent populace, jsou indonéští Číňané velmi dobře kulturně asimilováni. Je však třeba říci, že v minulosti byli vystaveni zásadnímu asimilačnímu tlaku, který měl v některých letech podobu velmi brutálních fyzických represí. Dnes už je však situace naštěstí úplně jiná a v jistém ohledu zaznamenáváme jakýsi čínský revival. Konfucianismus byl prohlášen šestým oficiálním náboženstvím, opět bylo obnoveno čínské školství a mladá generace se vedle dialektů učí i mandarínskou čínštinu. Indonéští Číňané však mluví indonésky a mladá generace je už schopná komunikovat i v angličtině.

Místní se řídí zásadou tak kenal maka tak sayang, což doslova znamená: „když se neznáme, nemáme se rádi.“ Poznat se tak vyžaduje čas, trpělivost a přizpůsobivost.

Kde na ně lze nejspíš narazit?

Pokud jde o indonéské Číňany, většinou ve městech, kde provozují nejrůznější podniky. Protože za Suharta byli diskriminováni nejenom kulturně, ale i ekonomicky, vznikl systém, kterému se říká Ali-Baba. Ali je místní, který od úřadů dostal licenci na nějaký podnik, Baba je Číňan, který dodal kapitál a případně i know-how. Tak vznikla i řada velkých podniků, tzv. cukongů, které hrají důležitou roli v ekonomice.

Tímto propojením místních a Číňanů opět vzniklo něco, co je, například ve srovnání se sousední Malajsií, zvláštní. Zatímco v Indonésii všichni mluví indonésky a nějak se dokázali propojit, v Malajsii má každé velké etnikum své postavení, kam ostatní téměř nezasahují, a prestižním jazykem je angličtina. Malajci jsou bumiputra (doslova „synové země“) a zastávají úřední posty, ostatní etnika jsou non-bumiputra a každé má své profesní pole působnosti. Indové, pokud mluvíme o elitě, jsou právníci a lékaři, Číňané obchodníci, účetní a inženýři.