Vlastně máme pouze dvě alternativy: Buď si potřebné vypěstujeme, nebo vytěžíme

Přírodní bohatství je jednou ze základních podmínek existence lidstva na Zemi. Jelikož není rovnoměrně rozložené a protože se jednotlivé společnosti liší ve schopnosti ložiska najít, exploatovat a získané suroviny zužitkovat, generuje velké rozdíly v bohatství – a moci – států. Jak je na tom dnešní Česká republika? Jak moc jsme dnes bohatí, či chudí? I o tom jsme hovořili s Pavlem Kavinou, ředitelem odboru surovinové a energetické bezpečnosti na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR.

Když mluvíme o surovinách, v případě Česka nelze pominout historii. Například nebylo náhodou, že mocenský vzestup Českého království měl spojitost s těžbou stříbra.

Ano, hlubinná těžba kovů se u nás po staletí úspěšně rozvíjela a sehrála podstatnou roli nejenom z hlediska hospodářského rozvoje a mocenského vzestupu, ale dala vzniknout i unikátnímu systému horního práva, tzv. Ius regale montanorum, což byl latinsky psaný zákoník vypracovaný v letech 1300 až 1305 na příkaz krále Václava II. Záhy byl přeložen do češtiny a němčiny, respektován v celé střední Evropě a položil základy evropských horních zákonů. Tyto aktivity tedy představovaly jedno nejstarších a nejtrvalejších pout mezi českými zeměmi a západní Evropou. Právě evropské země jsou specifické v tom, že mají velmi dlouhou historii těžby a kvůli tomu byla již většina prvotřídních ložisek vytěžena. Surovinové zásoby tedy máme, ale na rozdíl od zemí třetího světa nebo tak rozlehlých vyspělých států, jakými jsou třeba Kanada nebo Austrálie, už v Evropě prakticky nenarazíme na tzv. panenská ložiska.

Po éře slavného rudního hornictví, která trvala několik set let, nastala éra těžby nerudných surovin, které sehrály zásadní roli v dalším industriálním rozvoji českých zemí. Jednalo se zejména o vysoce kvalitní ložiska sklářských písků a kaolinů, která umožnila vznik dnešních tradičních odvětví průmyslu.

Tradiční průmyslové výroby jsou jistě důležité, ale ve světě, v němž se vyspělé státy vyznačují zásadním podílem služeb a produkce vyspělých technologií na HDP, to mnohým může znít jako nostalgické volání po starých časech.

Znít to tak sice může, ale ve skutečnosti prošla oblast surovinového průmyslu v posledních desetiletích významnou technologickou inovací. Jeden příklad za všechny: Česká republika produkuje živcové suroviny, jejichž přidání do sklářského kmene či keramických hmot snižuje díky obsahu alkálií teplotu tavení těchto směsí, což vede k zásadním energetickým úsporám, a tedy k pozitivním dopadům na životní prostředí.

Těžba a životní prostředí

Zmínil jste životní prostředí. Jen s málokterou činností si veřejnost spojuje tak velké negativní zásahy, jako právě s těžbou nerostných surovin. Je tomu tak, nebo existují i pozitivní příklady?

Samozřejmě, řada z nejcennějších lokalit v Českém krasu jsou bývalé lomy, které dnes už většina návštěvníků jako takové nevnímá. Díky hornické činnosti se změnila morfologie krajiny, zvýšila se její členitost a objevily se nové druhy rostlin a živočichů. Některé lomy byly následně zatopeny a změněny v jezírka, čímž se tvářnost krajiny zlepšila. Klíčové je v tomto ohledu pouze vnímání času, protože těžba může samozřejmě trvat celá desetiletí a následná rekultivace rovněž.

Velice hlasitě zazněl argument negativních dopadů na životní prostředí v souvislosti s průzkumem, respektive těžbou ložisek břidlicového plynu. Jak na tom jsme v tomto ohledu?

Zatím se odpovědně nedá říct, zda v ČR existují nějaká vydatná ložiska, protože takový průzkum jednoduše neproběhl a ani neprobíhá. Jako nejracionálnější se proto v tento okamžik jeví vyčkat na další vývoj a nové zkušenosti v USA a v některých evropských zemích, zejména v Polsku. Naši sousedé měli velká očekávání, provedli více než padesát vrtů, ale zatím se zdá, že se očekávání zcela nenaplňují. V souvislosti s Polskem je však třeba dodat, že v jejich případě se nejedná „jen“ o otázku negativních dopadů na životní prostředí, ale také o otázku energetické bezpečnosti. Ve srovnání s ČR má totiž Polsko daleko jednostranněji zaměřenou energetiku postavenou téměř výhradně na černém uhlí.

Poklady se ještě dají nalézt

Už několikrát jste zmínil otázku geologického průzkumu. Je nějaká šance, že tady máme něco zajímavého a nevíme o tom? Třeba proto, že to zatím nikdy nikdo nehledal?

České území bylo svého času, zejména díky velmi intenzivnímu průzkumu z 60. až 80. let minulého století, důkladně prozkoumáno, ale tehdy se hledaly suroviny, které v té době byly známy, užívány a žádány. Východní blok stavěl na maximální surovinové soběstačnosti a do průzkumu tehdy atraktivních surovin byly investovány obrovské částky i energie. Po druhé světové válce byla pozornost soustředěna hlavně na surovinovou základnu pro těžký průmysl, tedy na uhlí, uran či neželezné kovy, ale často se také narazilo na něco, co tehdy nebylo zajímavé nebo na zpracování nebyly technologie. V téhle souvislosti je nejlépe vidět, že nerostná surovina je sice vždy přírodní substancí, ale zároveň dobově podmíněnou. Její užitečnost se v čase proměňuje. Pro lovce mamutů byl nejžádanější surovinou pazourek, surovina, která dnes de facto nemá použití a její přítomnost třeba v betonu je naopak nežádoucí.

Co je tedy dnes zajímavé?

Dnes to jsou především tzv. strategické kovy, které ještě před pár desítkami let byly často technologickou či úpravárenskou přítěží, ale v současnosti jsou nezastupitelné ve většině moderních technologií. Tak třeba mobilní telefon obsahuje zhruba čtyřicet, počítač dokonce šedesát různých, často velmi speciálních kovů. O jejich (ne)přítomnosti na našem území vlastně nic nevíme, protože poptávka, jak už jsem říkal, byla zpočátku směřována jinam a v souvislosti s technologickým zaostáváním východního bloku jsme následně nebyli schopni pružně reagovat na probíhající změny. A také jsme usnuli na vavřínech, že máme svoji zemi dobře prozkoumánu, což dnes již dávno není pravda. Navzdory tomu víme, že se na našem území vyskytuje například lithium. Právě to je nejspíš jednou z nejdůležitějších surovin budoucnosti nutnou pro výrobu baterií pro přenosnou elektroniku a klíčem k rozvoji elektromobility.

Český geologický průzkum je naše želízko v ohni

Československá geologie svého času měla ve světě velmi dobrý zvuk. Jak jsme na tom teď?

Československá geologie byla a stále je velký pojem. Máme obrovskou tradici, zkušenosti, know-how, a to dosud. V 60. až 80. letech naši geologové zaznamenali řadu velkých úspěchů. Namátkou lze zmínit objev největšího ložiska mědi v Mongolsku v lokalitě Erdenet. O jeho významu asi nejlépe vypovídá to, že k němu byla vybudována jediná odbočka železnice, což je krásně vidět na satelitních fotografiích. V 80. letech objevili naši geologové ložisko kovů vzácných zemin v provincii Lao Cai ve Vietnamu, mimochodem jedno z mála, které neovládá v rámci svého monopolu Čína. Relativně nedávno našli třeba ložiska superčistých vápenců na Jamajce nebo nejkvalitnější ložisko sklářských písků ve středním Vietnamu.

Zní to impozantně, ale nemohu se nezeptat: co z toho máme? Předpokládám, že soukromá firma dostane zaplaceno, ale pokud to dělá státní subjekt, tak co se děje potom?

Dříve všechno probíhalo v rámci pomoci zemím třetího světa a profit byl na straně příjemce. Často však i na straně nějaké firmy, která se na ložisko následně dostala a začala těžit. Proto se teď snažíme, aby součástí dohody o geologickém průzkumu byla i klauzule umožňující ČR přednostní právo na další využití, třeba formou nějakého společného podniku.

Něco takového se teď rýsuje právě ve Vietnamu, jehož vláda se rozhodla, že místo vývozu sklářského písku raději vybuduje sklárnu. Teď se snažíme pomoci najít investora.

Diskutujeme společně s naším ministerstvem zahraničních věcí, kde je soustředěna koordinace české rozvojové pomoci, aby se vedle humanitárního rozměru (kde je poskytnutá pomoc na místě spotřebována) rozvíjel i segment průmyslově, především surovinově zaměřených rozvojových projektů, kam právě geologický průzkum skvěle zapadá.

Dané zemi pomůžeme odkrýt její bohatství, a tím se otevře i prostor pro naše subjekty k další spolupráci, tentokrát již striktně na obchodní bázi. A opravdu v tomto ohledu máme co nabídnout. Český geologický průzkum má obrovský proexportní potenciál.

Český geologický průzkum má obrovský proexportní potenciál.

Surovinová diplomacie

Ovlivňuje tyhle věci, ať již pozitivně či negativně, nějak naše členství v EU?

Unie si uvědomila, že na rozdíl od ostatních velkých hráčů velmi zaostala, pokud jde o politiku surovinové bezpečnosti. Dnes už každý v Evropě ví, že existují problémy s dodávkami energetických surovin, a proto je důležité věnovat se energetické bezpečnosti, ale za chvíli se to samé může stát, respektive se již děje, i v oblasti dodávek neenergetických, často velmi strategických surovin.

Tzv. surovinovou diplomacii asi nejdéle, už nějakých šedesát let, rozvíjí Japonsko. Jižní Korea či USA to samé dělají cca pětatřicet let a v posledních osmi až deseti letech, ale zato velmi razantně do hry vstoupila Čína. Evropa zareagovala až na konci roku 2008, kdy tým komisaře Verheugena vypracoval evropskou surovinovou strategii. Ta vychází z předpokladu, že v multipolárním světě EU nesmí zůstat stranou a musí se aktivně snažit zajistit si pro svoji ekonomiku dostatek surovinových vstupů.

Jak to v praxi vypadá?