Energetická (r)evoluce: sektor prochází očistcem, lépe bude až pozítří

Energetikou ve stále větší míře zmítají politici, kdysi hrdý a stabilní sektor i proto svírá nejistota. Tu by přitom mohlo ještě zvýšit zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, vysvětluje nejaktivnější drobný akcionář ČEZu, jinak analytik spolupracující s J&T Bankou Michal Šnobr. Jak dodává, další neznámou komplikující energetickým firmám život je nastartovaná technologická revoluce, která jednou významně změní jejich byznys i naše životy. Kdy na svět Elona Muska dojde, je nicméně stále nejasné.

Klíčové je vyřešit skladování energie

V roce 2030 podle aktuální analýzy organizace World Energy Council globální poptávka po energii díky novým technologiím a regulaci dosáhne vrcholu a začne klesat. Jak to vidíte vy, v čem se bude v té době energetika a energetický sektor nejvýznamněji lišit?

Energetický sektor jako takový je hodně široký pojem. Zaměřím se proto na elektroenergetiku a na Evropu. V tomto kontextu bych řekl, že plánování na roky 2020, 2030 je sice pěkné, nicméně o energetice obecně – a o to více o elektroenergetice – nerozhodnou plány, ale koncept skladování elektřiny. To přitom platí nejen o Evropě, ale o energetice jako takové. Jde o klíčovou věc, která ovlivní jak trh s elektřinou, tak i s ropou, uhlím a všemi ostatními energetickými komoditami; je to zásadní i z pohledu rozvoje obnovitelných zdrojů a z pohledu plánování různých klimatických cílů.

Podle zmíněného materiálu nás čeká solární revoluce. Zatímco v roce 2014 byly slunce a vítr podepsány pod čtyřmi procenty veškeré energie, v roce 2060 by jen slunce mohlo zajistit 39 procent. Evropa chce mít už v roce 2020 pokrytu pětinu energetických potřeb z obnovitelných zdrojů. Vy připomínáte, že podobné plány mají své „ale“.

Nenastane-li technologický pokrok, který umožní za rozumné peníze skladovat energii nebo konkrétně elektřinu, nebudeme mít možnost nic zásadně měnit. Vezměme si Evropskou unii a její cílování roku 2020 a 2030: do roku 2020 se například mají snížit emise o 20 procent. Vtip je v tom, že se začíná rokem 1990. Největšího pokroku ve snižování emisí totiž nebylo dosaženo v poslední době, ale mezi lety 1990 až 2005. Od té doby se tempo výrazně zpomalilo. Některé země tak budou mít velký problém splnit cíle plánované do roku 2020, natož cíle roku 2030. Pokud tedy nedojde k technologickému průlomu, který by vše zásadně urychlil.

Po celém světě, včetně brněnské Mendelovy univerzity, se pracuje na různých variantách skladování energie. Některé signály přitom dávají na vámi zmíněný průlom naději. Jak pravděpodobné i proto podle vás je, že budeme mít brzy technologii, která umožní levně a s malými ztrátami skladovat velké množství energie; technologii, která se stane běžnou záležitostí?

Dnes už je zřejmé, že směřujeme k nějakému bodu, v němž ke zlomu dojde. Konceptů, které se rozvíjejí – nejen na principu klasické baterie, ale například i schopnosti skladování energie pomocí vodíku a tak dále – je obrovské množství, což navyšuje pravděpodobnost, že jsme na cestě, jež skončí úspěchem. Odhadovat datum, kdy k tomu dojde, je ale velmi těžké. Před několika lety se mluvilo o roku 2025. Máme rok 2016, takřka 2017, a myslím si, že to začíná trochu zadrhávat; nejspíš bude třeba více času. Jednou věcí je totiž výzkum, druhou schopnost využít jeho závěry v praxi, tedy začít s masovou výrobou dané věci, dostat ji do širokého povědomí, změnit návyky spotřebitelů a podobně. I tak se na to ale dívám optimisticky. Myslím si, že se v této dekádě naplno otevřely možnosti. Nevěřím nicméně tomu, že změna bude rychlá. Zlom bych očekával spíše v blízkosti druhého s energetikou často zmiňovaného data, tedy roku 2030, a ani to není úplně jisté.

Schopností skladovat energii je podmíněno několik dalších trendů, které dnes energetikou hýbou a nebo se o nich alespoň mluví. Jedním z nich je decentralizace trhu. Vycházejme z toho, že k technologickému průlomu dojde a tato bariéra zmizí. Rozpadne se pak evropská energetika na „prvočísla“, respektive zažije v tomto smyslu revoluci?

Jsem přesvědčen o tom, že ano, že s decentralizací musíme do budoucna počítat. Když se o ní ale mluví, občas se zapomíná na to, že část centrální energetiky vždy zůstane. Je to otázka jednotlivých zemí, jejich polohy, podnebí a podobně. V praxi to znamená, že například v Česku, kde má centrální energetika devadesátiprocentní podíl, může tento podíl klesnout na 60 až 70 procent, možná trochu níž. Při intenzitě jednotlivých průmyslových odvětví však nemá šanci klesnout pod 50 procent. Na druhou stranu jsou v Evropě země, kde se decentralizace a decentrální řešení stanou zásadní, kde budou ovládat celou energetiku. Kvůli tomu, že tyto země mají jiný potenciál výroby z obnovitelných zdrojů a jsou v jejich případě ve hře i další zásadní faktory.

Rozpadne se jednotný evropský trh s elektřinou?

Max Wandler, odborník na energetiku z České spořitelny, mi nedávno řekl, že se v důsledku decentralizace v horizontu několika let rozpadne jednotný evropský trh s elektřinou. Dojde i podle vás v důsledku decentralizace k nějakým zásadním změnám?

Obecně řečeno, dokud nebudeme mít funkční skladování energie, bude to vše jen taková hra na decentralizaci. Ta totiž není spojena jen s jiným způsobem výroby, ale také s totální změnou infrastruktury, což je investičně velmi náročné. Proto dokud nebude jistota, že funguje výrobní zdroj a vše je ekonomicky smysluplné, nebude se tomu infrastruktura přizpůsobovat. Naopak se bude bránit, což se také děje.

Elon Musk nedávno načrtl své představy o tom, jak decentralizované, do značné míry energeticky soběstačné jednotky zítřka budou vypadat. Konkrétně jde o dům, který sbírá a skladuje obnovitelnou energii, a to nejen pro vlastní účely, dokáže jí zásobovat například i elektromobil. Kráčí správným směrem, a nebo slepou uličkou?

Já Elona Muska respektuji jako geniálního vizionáře a jsem přesvědčený o tom, že se dříve nebo později jeho vize z velké části naplní. Podle mě jde správným směrem, o tom není pochyb. Nicméně víte dobře, jak to v případě lidí jeho typu bývá: velmi často se stanou slavnými později, než čekali. Co se Muska týče, nepochybně to má vzhledem k podmínkám na trhu komplikované. Na jednu stranu mu dnešní doba nahrává. Na druhou stranu je třeba brát v potaz to, že v okamžiku, kdy by se nějak radikálněji změnily podmínky na trhu, bude jeho firma jedna z prvních na ráně a bude mít poměrně velké problémy. I tak jsem ale přesvědčen o tom, že tak, jak vidí budoucnost (kupříkladu rodinný dům jako zdroj elektřiny, respektive místo, kde budeme schopni nejen transponovat elektřinu do svých přístrojů, ale i opačně, a tím se vytvoří opravdu naprosto samostatné buňky), to jednou bude vypadat. Otázkou jen je, kdy to přijde.

Zmínil jste regulatorní prostředí, o kterém se v souvislosti s volbou Donalda Trumpa americkým prezidentem začalo hodně mluvit. Podle dostupných signálů Trump fandí ropě a naopak není příliš velkým příznivcem obnovitelných zdrojů, respektive nefandí jejich podpoře a argumentaci, proč by k ní mělo docházet. Může tak s jeho nástupem dojít na trhu s energiemi či v sektoru jako takovém k nějaké zásadní změně?

V každém případě víme, že nevíme, co od Trumpa čekat. Já si přitom nejsem úplně jistý, zda jeho vliv na energetický sektor bude přímý, nebo zprostředkovaný. Energetika je totiž dnes odvětvím velmi citlivým na vnější změny. Možná tak, že více než samotné přání Trumpa oživit ropný průmysl budou mít na energetiku, včetně těžby ropy, vliv úplně jiné faktory, pod které se podepíše svým chováním, svými zásahy do fungování ať už rozpočtové nebo obchodní politiky Spojených států; zmínit je v této souvislosti také možné potenciál růstu úroků a další faktory. To vše totiž může energetický sektor nakonec ovlivnit více než nějaký záměr či přání příštího prezidenta.

Jinými slovy, celý energetický sektor dnes zápasí se značnou mírou nejistoty, a to jak kvůli zásadní transformaci, kterou v důsledku obnovitelných zdrojů, decentralizace a dalších trendů prochází; a zároveň kvůli politice, jež některé proměnné akcentuje a jiné tlumí. Trump tuto nejistotu zřejmě jen navýší…

V této souvislosti bych zmínil, že podobný vliv politiků a politiky jako takové je pro dnešek typický. Energetika byla velmi sebevědomý sektor, který se vyvíjel samostatně. Teď je to jedno z odvětví, jež jsou na zásahy politiků nejcitlivější. Evropská unie je toho ostatně dobrým příkladem. Stručně, energetika je v podstatě všude odvětvím, do kterého se ve stále větší míře promítají politická rozhodnutí a velmi ho ovlivňují. Cykly, v rámci nichž je sektor nahoře a dole, se právě proto střídají hodně rychle, zatímco v minulosti byla energetika dlouhodobě stabilní. Nepodařených investic je tak obrovské množství, jde o číslo, které si před deseti lety nikdo ani nedokázal představit. Je to dáno právě onou nejistotou, jež se do sektoru vkradla, což platí nejen o USA.

Energetika je v podstatě všude odvětvím, do kterého se ve stále větší míře promítají politická rozhodnutí a velmi ho ovlivňují.