Míříte do Latinské Ameriky? Je dobré znát, kdo tam byl před vámi

Rozpad Rakouska-Uherska, socialistické soustavy a Československa znamenal pro naše exportéry vždy totéž. Ztrátu dosavadních trhů a hledání nových příležitostí. Co jim nabídla Latinská Amerika a jak na tomto teritoriu uspěli? O tom jsme si povídali s vedoucím Střediska ibero-amerických studií FF UK Josefem Opatrným.

Kam až do minulosti sahají obchodní kontakty tuzemských firem v tomto teritoriu?

Z historických pramenů lze doložit, že již na konci 18. století vyvážela sklářská firma ze severních Čech Hiecke, Zinke, Rautenstrauch do Nového Španělska, dnešního Mexika, své výrobky. Jenomže časem zjistila, že španělští prostředníci „lížou smetanu“, vydělávají víc než sami výrobci. Proto si v Mexiku zřídila vlastní pobočku, která po napoleonských válkách, s nimiž přišlo zhroucení atlantického obchodu, těžce utrpěla, fungovala jen do začátku třicátých let, než ji vytlačila britská konkurence. České sklo ovšem na latinskoamerickém trhu zůstalo a je tam dodnes.

Silná vazba se vytvořila v druhé polovině 19. století za vlády mexického císaře Maxmiliána Habsburského. Pozoruhodnou postavou byl císařův osobní lékárník František Kaska. Ačkoli patřil mezi přesvědčené monarchisty, rozhodl se zůstat v Mexiku i po popravě císaře Maxmiliána. Získal si respekt republikánské vlády, zvláště pak prezidenta Diaze, s nímž se osobně znal od dob, kdy byl ještě jako generál Diaz zajatcem císařské armády. Tato osobní vazba a diplomatické schopnosti umožnily doktoru Kaskovi neoficiálně prosazovat rakouské zájmy v Mexiku po více než čtvrt století.

To se pořád cítil být Čechem?

Ano, ačkoli většinu života strávil v zámoří, vždy se pokládal za Čecha. Byl členem Společnosti Muzea království českého a odkázal mu své soukromé sbírky včetně českého skla a porcelánu z Maxmiliánovy pozůstalosti a Mexičany velmi ceněné kolekce obrazů romantického malíře 19. století Josého Maríi Velasca. Údajně největší sbírka Velasců mimo Mexiko se nachází v depozitu Národního muzea a vystavuje se jen jednou za deset, patnáct let. Když to slyšel mexický velvyslanec spisovatel Sergio Pitol (1983–1988), byl z toho téměř diplomatický skandál.

Ale to mluvíme o kulturních statcích, které jsme z Mexika odvezli. Neskromně by mě zajímalo, zda a v čem jsme ovlivnili mexickou kulturu my?

Když jsem před dvaceti lety při návštěvě naší partnerské vysoké školy Tecnológico de Monterrey vystupoval v tamějším rozhlase, překvapilo zejména starší posluchače, že jsem polku označil za český národní tanec. Mexičané si totiž polku přivlastnili. Do Mexika ji ale zároveň se způsobem hraní na dechové nástroje přivezli muzikanti plukovní kutálky dobrovolnických sborů Maxmiliána Habsburského. Dnes tak hrají mariachis, mexičtí lidoví muzikanti.

Do mexického výtvarného umění se významně zapsal Koloman Sokol (1902–2003), absolvent pražské akademie a zakladatel moderního grafického umění na Slovensku. V roce 1937 přinesl nové grafické techniky na výtvarnou školu Escuela de las Artes del Libro v hlavním městě Mexika, kde pak jako profesor působil do roku 1941.

A co českoslovenští podnikatelé, kteří v období mezi válkami po rozpadu Rakouska-Uherska hledali nové trhy?

Kromě Bati se na latinskoamerických trzích výborně etablovali například výrobci zemědělských strojů: roudnický Rudolf Bächler nebo prostějovští Wichterle a Kovářík, kteří tam vyváželi významnou část své produkce.

Zvláštní vztahy

Bývalý velvyslanec ČR v Argentině, Paraguayi, Peru a Bolívii Jan Kopecký před třemi lety pro náš časopis zmínil nadstandardní vztahy mezi předválečným Československem a Mexikem. V čem spočívaly?

Mexická vláda se vždy chovala velmi vstřícně k politickým exulantům a za druhé světové války protestovala proti okupaci Československa. Když Němci v roce 1939 přebírali ambasády, nabídla mexická vláda Čechoslovákům podporu v případě, že odmítnou vyslanectví předat. Bohužel velvyslanec Vlastimil Kybal odešel do penze v únoru 1939 a chargé d´affaires nenašel k takovému kroku odvahu.

Na konferenci v Riu v lednu 1942 navrhlo Mexiko rezoluci, která vyzývala latinskoamerické země, aby uznaly exilové vlády okupovaných států. Jako první z nich uznalo československou exilovou vládu v Londýně. Zato nikdy neuznalo španělský frankistický režim a španělská exilová republikánská vláda působila v Mexiku dlouho po válce.

Za druhé světové války našla v Mexiku útočiště řada židovských uprchlíků stejně jako levicově a demokraticky smýšlejících evropských exulantů. Z těch československých to byl například novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch, synovec Siegfrieda Samuela Karla von Basche, osobního lékaře Maxmiliána Habsburského, nebo česká německy píšící novinářka, spisovatelka a později překladatelka Lenka Reinerová.

Po roce 1945 kontakty obou zemí ochladly, ale na rozdíl od Chile, Venezuely a dalších latinskoamerických zemí nebyly nikdy přerušeny vzájemné diplomatické vztahy. Ekonomická spolupráce zemí na opačných stranách „železné opony“ se zintenzivnila až v 60. a 70. letech, kdy Čechoslováci v Mexiku vybudovali několik tepelných elektráren.

Před časem jsem narazila na zmínku, že jste stál u zrodu projektu Letní školy pro mexické studenty z Technologického institutu v Monterrey, největší mexické soukromé vysoké školy. Můžete nám projekt přiblížit?

V roce 1999 mě na konferenci o česko-mexických vztazích požádali zástupci monterreyského Technologického institutu, zda bych nenavrhl program pro letní kurz. Podobné akce totiž tato škola pořádala pro své studenty po celém světě a v nabídce jí chyběla střední Evropa. V roce 2000 přicestovala první skupina a od té doby se u nás vystřídalo několik stovek mexických vysokoškoláků. Měsíční kurz s názvem „Česká historie a kultura ve středoevropském kontextu“ a „Občanství a nová Evropa“ zajišťují převážně pracovníci našeho Střediska ibero-amerických studií. Součástí programu jsou výlety po Praze, návštěva Křivoklátu a sklářské dílny v jeho blízkosti. Letních škol se účastní studenti různých oborů a velmi ho oceňují budoucí komerční inženýři. Někteří z jeho absolventů působili nebo působí ve společnosti Nemak Czech Republic na výrobu hliníkových komponentů do automobilů, která je největší mexickou investicí ve střední Evropě. Na základě vládních i univerzitních kontraktů odjíždějí do Mexika i naši studenti.

Mexická vláda za druhé světové války protestovala proti okupaci Československa.

Rub a líc „kubánského zázraku“

Přenesme se z Mexika na Kubu. Za minulého režimu jsme ji vyzdvihovali jako „ostrov svobody“, zatímco po roce 1993 patřila Česká republika k největším kritikům porušování lidských práv tamějším režimem. Jak to vlastně s Kubou bylo?

Před rokem 1959 zaujímala mezi latinskoamerickými zeměmi specifické postavení. Byla jakousi malou kopií Spojených států se všemi klady a zápory. I když přetrvával značný rozdíl v životní úrovni mezi městy a venkovem, vykazovala v padesátých letech vyšší HDP na obyvatele než Španělsko a Itálie a měla hustší pokrytí televizními a rozhlasovými vysílači než západní Evropa.

Protože ve 30. a 40. letech americké federální orgány začaly intenzivněji pronásledovat mafii, přestěhovala se řada jejích příslušníků na tento karibský ostrov. V roce 1946 tak nejednali nejmocnější bossové amerického organizovaného zločinu o přerozdělení sfér vlivu na teritoriu Spojených států v USA, ale v luxusním havanském hotelu Nacional. Ze země se stal ráj organizovaného zločinu – hazardu, sázek a prostituce, občas i místo vyřizování účtů mezi aktéry nelegálních obchodů. Na ulicích zaznívala nejen střelba, ale jakási kombinace španělštiny a angličtiny, což řadě Kubánců vadilo. Chovali proto ke Státům dvojznačný vztah.

Když Fidel Castro ve své známé soudní obhajobě v roce 1953 požadoval, aby byly Spojené státy „odkázány do patřičných mezí“, získal si značnou část městského obyvatelstva. Venkov pak nadchl příslibem pozemkové reformy, která se uskutečnila hned v roce 1959. Navzdory očekávání rolníků však nebyly velké pozemky rozděleny mezi soukromníky, ale nová státní moc vytvořila zemědělská družstva a státní statky. Během krátké doby se tak dostalo zemědělství do těžké krize. Z čistého vývozce potravin se stala Kuba až osmdesátiprocentním dovozcem.

V hospodářské pomoci Kubě se poměrně silně angažovalo socialistické Československo. Proč právě my?

Československo mělo z meziválečné doby v Latinské Americe řadu kontaktů a dobrou pověst. Sověti ho proto považovali za vhodný nástroj svého pronikání do regionu. Kubánci si tak za sovětské půjčky pořizovali československé zbraně a využívali služeb mimo jiné i československých poradců. Platili hlavně tropickými plodinami a cukrem, který jsme měli vlastní, a navíc jsme ho kupovali za cenu vyšší, než byly světové ceny, nebo mramorem, který můžeme vidět v pražském metru. Československá průmyslová produkce si udržela pověst kvalitních a spolehlivých strojů a investičních celků, zejména tepelné elektrárny (Habana a Felton pokrývající asi 20 % kubánské spotřeby elektrické energie) a vodní elektrárny (největší vodní elektrárna na Kubě na přehradě Hanabanilla o výkonu 43 MW).

Podle některých médií charakterizuje současnou Kubu atmosféra nespokojenosti obyvatelstva s tamějším politickým a ekonomickým systémem. Naděje na změnu se spojovala zejména se smrtí Fidela Castra. Ale kde nic, tu nic. Kde jsou všichni místní protivníci režimu?

Castro celá léta odpovídal na kritiku části Kubánců nespokojených s režimem efektivněji než představitelé ostatních zemí východního bloku. Ti se snažili problém utajit, on emigraci čas od času povoloval. Kuba od jeho nástupu k moci zažila několik velkých emigračních vln, během nichž ostrov opustily statisíce lidí. Nejčastěji mířili na nedalekou Floridu, kde dodnes žije většina ze zhruba dvou milionů amerických Hispánců s kubánskými kořeny. První velká vlna emigrantů z ostrova odešla už na začátku 60. let poté, co Fidel Castro vyhlásil socialistický charakter kubánské revoluce.

V polovině desetiletí se pak americký prezident Lyndon Johnson zasadil o zřízení leteckých linek přepravujících Kubánce, kteří o to stáli, do Miami. Během těchto tzv. letů svobody opustilo Kubu podle některých odhadů až 300 tisíc osob. V roce 1980 se žadatelům o odchod na určitou dobu otevřel kubánský přístav Mariel a poslední velkou emigrační vlnu reprezentují tzv. balseros neboli „voraři“. Tuto přezdívku si vysloužili Kubánci, kteří se v 90. letech pokoušeli dostat na Floridu na vlastnoručně zhotovených vorech. Myslím si, že změny budou na Kubě velmi pozvolné, pokud vůbec jaké. Ale nechme se překvapit.

Před rokem 1959 byla Kuba jakousi malou kopií Spojených států se všemi klady a zápory.