Bez pozemkové reformy Latinská Amerika byla a zůstane vulkanickým regionem

„Banánové republiky“. Na začátku minulého století se začalo toto sousloví používat jako pejorativní označení pro politicky nestabilní, na zemědělství závislé státy především Střední Ameriky. Proč? A je to stále aktuální? Nejen o tom jsme si povídali s naším předním iberoamerikanistou Josefem Opatrným.

Země, o nichž mluvíme, provází pověst producentů nejen banánů, ale i vynikající kávy, ananasu a dalších tropických plodin. Tak proč zrovna „banánové republiky“?

Toto označení se rozšířilo po masivním vstupu americké United Fruit do ekonomiky a politiky malých států Střední Ameriky. Nasazení chladírenských vagonů a lodí na konci devatenáctého století umožnilo dopravu čerstvého ovoce, včetně v USA velmi oblíbených banánů, na větší vzdálenosti a United Fruit ovládla obchod s touto komoditou. Významně ovlivňovala i politiku v regionu. Jediný stát, který dokázal jejímu tlaku čelit, byla Kostarika.

Švýcarsko uprostřed Střední Ameriky

Jak to, že si malá a surovinově chudá ekonomika troufla čelit obchodnímu gigantu?

Na rozdíl od ostatních států v regionu byla už v devatenáctém století díky kávě ekonomicky, a tedy i politicky stabilní. Kávu zde začali pěstovat jako první v regionu a oblíbili si ji britští zákazníci, kteří jinak dávali přednost pití čaje. Britští obchodníci místním dodavatelům dobře platili, a když přišla na konci 19. století United Fruit, nemohla si tu počínat stejně jako v zemích, kde byly banány monokulturou. Navíc Kostarika nehodlala zůstat jen u kávy a banánů – v současné době patří mezi největší světové exportéry ananasu. Kostarická politická elita dokázala využít ekonomické stability k prosazení sociálního zákonodárství, což stabilitu dále posilovalo.

Kostarika bývá označována za „středoamerické Švýcarsko“ a neutrální stát, který v polovině minulého století zrušil armádu, skoro osm procent HDP alokuje do školství a dalších skoro deset procent do zdravotnictví. Jak to, že si to může agrární stát dovolit?

Kostarika není jen agrárním státem. V minulosti totiž „měla nos“ na perspektivní obory.

Když začaly kostarické elity zvažovat diverzifikaci ekonomiky a industrializaci, činily tak s větší mírou racionality než sousedé. V padesátých letech trefila Kostarika přímo do černého. Přestože jde o stát velmi chudý na suroviny, většinu musí dovážet, nakoupila moderní technologie, nechala v zahraničí vyškolit odborníky a vybudovala moderní průmysl umělých hnojiv, jimiž zásobovala celý region. Získala tak velké finanční prostředky, jež pak ve velké míře investovala do všech stupňů školství – do základních (podle statistik zde činí míra negramotnosti asi jen něco málo přes 2 %), středních i vysokých škol, u těch zejména technického, přírodovědného a zemědělského zaměření. I když kostarické vysoké školství nemá pověst univerzit v Brazílii, Chile, Mexiku či Argentině, je právem považováno za velmi kvalitní.

Nikde jsem se v souvislosti s Kostarikou nedočetla o vojenských převratech a politických zemětřeseních, jež jsou pro latinskoamerický region tak typické. Jak se Kostaričanům daří „prodat“ tuto přednost světu?

Daří se jim to hned v několika ohledech. Kostarika si tradičně udržuje pověst stabilní a bezpečné země, kde se podnikatelské i fyzické osoby neobávají investovat či ukládat své finanční prostředky, s krásnou přírodou a příjemným klimatem.

Není sice takovým turistickým gigantem jako Mexiko nebo Peru, ale již v sedmdesátých letech začala prozíravě rozvíjet ekoturistiku. Přilákala pozornost milovníků cestování především ze Skandinávie, tedy bohatých turistů, a dodnes si renomé v tomto odvětví udržuje.

Kostarika „měla nos“ na perspektivní obory.

Zdůraznil jste podporu technických a přírodovědných oborů. Nacházejí jejich absolventi uplatnění doma, nebo se musejí vydávat za prací do zahraničí?

Příležitosti najdou v Kostarice, která se například v sedmdesátých letech, kdy hledala další „nohu“ pro svou ekonomiku, rozhodla podporovat rozvoj elektroniky. Nyní patří mezi největší subdodavatele počítačových součástek v regionu.

V Kolumbii je to jinak

Pro ostatní středoamerické země se však označení „banánové republiky“ jeví jako přiléhavé. V čem se od Kostariky odlišují ale takové státy jako Kolumbie a Ekvádor, na něž se zaměřujeme v tomto čísle také?

Prakticky ve všem. Už na první pohled. Ekvádor a Kolumbie jsou státy s převážně mestickým obyvatelstvem, zatímco v Kostarice výrazně převažují kreolové, potomci přistěhovalců z Kanárských ostrovů. Oba státy mají také větší rozlohu včetně ploch vhodných pro zemědělství a velké surovinové bohatství. Na rozdíl od Kostariky však dlouho trpěly společným chronickým problémem latinskoamerických států, jímž jsou vlastnické vztahy k půdě. Hluboká propast mezi úzkou vrstvou velkostatkářů a miliony bezzemků byla, a svým způsobem zůstává, jednou z hlavních příčin nestability regionu.

V Kolumbii je možné sledovat tento fenomén od roku 1948, kdy tam byl zavražděn politik reformního ražení Jorge Eliécer Gaitán, přímo v krystalické podobě. Následovaly nepokoje s tisíci mrtvých a útěk bezzemků do oblasti mimo kontrolu centrální vlády. Když armáda na „republiku“ Marquetalii, jak se tento region nazýval, zaútočila, změnili se mnozí rolníci v partyzány s levicovou ideologií – a pak se zapojili do obchodu s drogami. Přes padesát let bojovaly kolumbijské vlády s povstalci a mocnou narkomafií. Asi před osmi lety se vládě podařilo zatlačit nejsilnější gerilové hnutí FARC do defenzívy, přimět ho k jednání a nakonec s ním uzavřít mírovou smlouvu. Aniž bych chtěl upřít prezidentu Juanu M. Santosovi zásluhy na nastolení míru, s optimismem bych byl zatím opatrný. Třistastránková dohoda totiž neřeší některé důležité otázky, například konkrétní odpovědnost za zločiny proti lidskosti či mechanismus odškodnění obětí a jejich pozůstalých. Jediným skutečně viditelným efektem je ustavení legální Asociace pěstitelů koky. Podle mého názoru nebudou voliči ochotni dlouho čekat na zlepšení sociálních poměrů a není zcela vyloučeno, že reprezentanti marxistického FARCu mohou kandidovat již v příštích volbách, dříve či později u volebních uren vyhrají, nebo se vrátí ke zbraním.

Takže se toho v Kolumbii od uzavření smlouvy mnoho nezměnilo?

Nesporně je tam v posledních letech bezpečněji. Podle odborníků a znalců místních poměrů platí toto konstatování přinejmenším o městech.

V současné době se Kolumbie vrátila mezi perspektivní teritoria pro český export. V této souvislosti se zmiňuje také dlouhá tradice vzájemných obchodních vztahů a znalost české značky mezi tamější veřejností. Přicházejí však nové generace. Nejsme v tomto ohledu příliš optimističtí?

Z vlastní zkušenosti vím, že v Kolumbii stále existuje silné povědomí o kvalitních československých výrobcích. Již za první republiky jsme tam úspěšně vyváželi vybavení pro železnice, široké spektrum průmyslových výrobků a spotřebního zboží, později také vybavení pro chemický průmysl a dodávali tam i do Ekvádoru zařízení pro zavlažovací systémy. Pro svou kvalitu a spolehlivost oceňovaly naše výrobky také místní ozbrojené složky. V této souvislosti se nejčastěji zmiňuje obchodní mise dočasně mimo službu postaveného generála Vojtěcha Klecandy v roce 1934. Kamenem úrazu byla však platební stránka obchodní výměny. Partneři preferovali splácení dodaného zboží kávou, banány a dalšími zemědělskými komoditami. V osmdesátých letech také černým uhlím, protože Kolumbie disponuje obrovskými zásobami této suroviny ve vysoké kvalitě. Po devadesátých letech, kdy vzájemný obchod ochabl, ekonomická spolupráce zvolna oživuje. Je to patrné zejména v posledních asi sedmi letech, kdy Kolumbie zažívá nebývalý hospodářský růst.

Země, odkud Štefánik pozoroval Slunce

O sousedním Ekvádoru nejčastěji slýcháme v souvislosti s kakaem, banány, unikátními přírodními krásami a pestrou biodiverzitou, ale i velkými nalezišti ropy. Jak se místní vládě daří skloubit ochranu přírody a rozvoj turistického průmyslu s těžbou této suroviny?

To je aktuálně velký problém. Země je protkána šestadvaceti přírodními parky a rezervacemi, z nichž nejvýznamnější jsou národní parky Galapágy, Cotopaxi a také Yasuni, na jehož území, v oblasti amazonských deštných pralesů na východě země, se nacházejí naleziště ropy. Aby Ekvádor nemusel tato naleziště využívat, požádal před několika lety tehdejší ekvádorský prezident Rafael Correa svět o finanční pomoc ve výši zhruba sedmdesáti miliard korun jako náhrady za zisky, jichž by se Ekvádor nevyužitím ropných zdrojů vzdal. Pomoc přišla pouze ve výši necelých tří set milionů dolarů, a tak dostali těžaři zelenou. V současné době se již připravuje stavba ropovodu, který spojí naleziště s terminály na západním pobřeží.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv J. Opatrného