Antonín Jaroš: V Rusku má přednost vše ruskéI tak znovu nabíráme dech

Před čtyřmi lety v rozhovoru pro TRADE NEWS Antonín Jaroš v souvislosti s protiruskými sankcemi tvrdil, že když vyklidíme pozice v Rusku, rádi na ně nastoupí naše zahraniční konkurence. Naplnila se jeho slova? A jak obstála firma, pro kterou Rusko tvořilo 90 procent z exportního koláče? Nejen to jsme probírali s jedním ze zakladatelů české jedničky na trhu dobývací techniky, společnosti INCO engineering.

Jak to tedy v Rusku s vámi dopadlo?

Propad nenastal hned. Dodáváme velké technologické celky, jejichž realizace je dlouhodobá. Došlo k několika věcem a mělo to pozvolný průběh. Sankce USA, k nimž se naše republika připojila, byla jedna věc a druhá pak velmi nízká cena ropy a surovin, která s sebou přinesla propad kurzu rublu na polovinu. Ovšem co bylo podstatné, že ruské banky si nemohly půjčovat peníze za hranicemi. V Rusku začaly chybět finance z pohledu země, firem, jednotlivců… Kontrakty, které jsme měli tehdy už podepsané, byly zastavené. Nebyly zrušeny, ale odsunuty v čase. To způsobilo, že jsme poslední dva roky zažili v Rusku útlum. Ale nyní se pomalu zvedáme ze země.

Domácí produkce má zelenou

Co se tam změnilo?

Například ruské firmy, jimž se daří exportovat za dolary či eura, mohou také za valuty nakupovat. Ale to neznamená, že situace je stejná, jako byla před lety. V důsledku sankcí se Rusko začalo měnit. A rozpohybovalo se. Předtím o tom, že by měli sami vyvíjet a vyrábět, pouze mluvili. Nyní to začali dělat. Stát firmy všemožně nabádá a podporuje, aby se snažily samy vyrobit zařízení, která dosud musely dovážet. Podporuje se vznik společných podniků se zahraničními firmami, lokalizace výroby. Tedy vše ruské má přednost, i když to třeba není zdaleka tak kvalitní.

Můžete uvést nějaký příklad?

Například se rozhodli, že oživí obrovský strojírenský závod Uralmaš v Jekatěrinburgu, převedli tam výrobu a začínají tam dělat různé výrobky včetně těch z našeho výrobního programu. Technologické celky jsou však opravdu náročné, vyrobit kvalitní důlní stroj se nenaučíte ze dne na den. Rusko v tomto oboru žádnou tradici nemá, nemají na co navázat. A tak jsme v technické části určitě lepší, s dokonalejším servisem. Jenže v několika tendrech, kterých jsme se zúčastnili, zvítězil domácí výrobce Uralmaš. A to i přesto, že nebyl nejlevnější.

Kdo se s vámi ještě podobných tendrů účastní?

Vždycky jsou to ABB a Siemag, Bělorusové, ukrajinské firmy, které se tváří jako ruské, neboť si založily sídlo v Rusku, a Číňané.

Návrat na scénu

Předpokládám, že Bělorusové a Ukrajinci vám nekonkurují, ale co Číňané? Stalo se, že Rusové nahradili vaše stroje čínskými?

Přestože máme v Rusku vynikající reference, dodali jsme tam už 36 velkých strojů, což je v tomto oboru obrovské číslo a převyšujeme tím i světové dravce jako ABB či Siemag, kteří jsou na stejné technické úrovni jako my, obrátili se Rusové na Číňany. Koupili od nich dva stroje, ale nebyli spokojeni a znovu se vrátili k nám. S Číňany je totiž horší komunikace, přece jen máme s Rusy k sobě blíž a máme v komunikaci na co navazovat, mluvíme s nimi rusky. Z vlastní zkušenosti vím, že ze zástupců čínských firem umí dobře anglicky sotva desetina. A hlavně mají mezery v servisu, obsluze, v dodávkách náhradních dílů. Naopak v tomto směru jsme daleko před nimi.

Podařilo se vám v Rusku znovu vrátit na scénu?

Máme tři nové zakázky za 50 milionů eur, které by se měly realizovat v příštích dvou letech. Jedná se o velké stroje na těžbu uranu, draselné soli a železné rudy. Ano, postupně se obchod vrací, ovšem musíme být pružní v cenové politice, museli jsme podstatně snížit náklady a naši marži s ohledem na kurz rublu. Řada organizací, které vypisují tendry, dopředu určí maximální cenu, do níž se musíte vejít, pokud zakázku chcete.

Jak jste přečkali těžké roky a ještě vám zbyly investice na rozjetí nových zakázek?

Jak už jsem zmínil, pracujeme na velkých investičních celcích, jejichž realizace může trvat v některých případech dva, jindy až pět let. Finančně náročná je nejen samotná výroba a instalace, ale také přípravy, projektová dokumentace a tak dále. Sáhli jsme do našich rezerv. A spolupracujeme s několika bankami, které nám pomáhají řešit konkrétní situace. Například máme dlouhodobě výborné zkušenosti s Komerční bankou. Její zástupci byli vždy vstřícní a hlavně rychlí, když jsme potřebovali třeba do týdne udělat bankovní záruku. A pokud už chválím finanční instituce, nerad bych vynechal Českou exportní banku. Bez kvalitní podpory v tomto směru se na trzích, kam směřujeme, neobejdeme.

Mongolský rekord na obzoru

Když se zmrazil obchod v Rusku, určitě jste se soustředili na jiné trhy. Které jsou podle vás nejvíc nadějné?

Dlouhodobě se i se státní exportní podporou, ať už Ministerstva průmyslu a CzechTrade nebo Ministerstva zahraničí, snažíme prosadit ve Vietnamu, v Číně, ale třeba i v Kazachstánu a nově také v Barmě, Íránu a v Africe. Ale je to běh na dlouhou trať a vše se odvíjí od první úspěšně realizované zakázky, a tedy první reference. Pokud bych měl říct, kde se nám podařilo zatím nejvíc prorazit, pak bych zmínil Mongolsko.

To je velice netradiční exportní cíl, čím je pro vás zajímavý?

Hlavně tím, že má k nám blízko, část mongolské vlády umí česky, protože u nás studovala. Snažíme se tam asi tři roky a dnes máme uzavřený dokument o spolupráci. Mongolové se diví tomu, proč jsme s nimi po roce 1989 přestali spolupracovat, když jsme v jejich zemi dělali rozsáhlé geologické průzkumy a máme zmapováno 80 procent jejich území. Mezitím se v Mongolsku etablovali Japonci, Kanaďané, Američané… Ale i tak máme šanci na úspěch, protože Mongolové chtějí spolupracovat právě s námi.

Můžete prozradit, jaké zakázky se vám tam rýsují?

V Mongolsku začali těžit povrchově, vytěženou rudu odváželi ze země a zůstala jim zdevastovaná krajina. Proto od letošního roku omezili povrchovou těžbu. Takže budou potřebovat důlní stroje. Nebo jiný příklad. Uprostřed Ulánbátaru stojí velká elektrárna na hnědé uhlí, která zásobuje celé město a okolí – je tam obrovský smog. Oni se toho chtějí zbavit, našli v horách ložisko kvalitního černého uhlí, ale je to asi 200 kilometrů od Ulánbátaru. My nyní řešíme nejen samotnou těžbu, ale i dopravu, která nesmí jít s ohledem na obrovská stáda po silnici nebo železnici. A tak jim tam ve spolupráci s jedním rakouským výrobcem lanovek budeme pomáhat stavět visutou nákladní lanovku, krytou, s pásovým dopravníkem. Nyní je projekt ve fázi upřesňování technických podmínek, začne se stavět první třiadvacetikilometrový úsek. Jestli se to povede, dostane se tato lanovka určitě do Guinnessovy knihy rekordů.

Text: Jana Jenšíková

Foto: Marek Jenšík