Nesporným vzorem pro veškeré podnikatele, a to zdaleka nejen domácí, je dodnes Tomáš Baťa, obyčejný – a přesto zcela výjimečný rodák z moravského Zlína. O jeho osudech se vypráví lecjaké legendy či přímo pohádky. I pravda však stačí na to, abychom byli fascinováni.
Podnikatelem ve dvanácti
Rodinná tradice se váže až k roku 1667, kdy v dobových listinách čteme první zmínku o ševci Lukáši Baťovi. Malý Tomáš Baťa se narodil dne 3. dubna 1876 ve Zlíně. Matka mu umírá v jeho deseti letech, je mu dvanáct, když se otec znovu ožení. Tatínek však nebyl nijak úspěšný podnikatel, jak syn později vzpomíná: „Jeho úspěch dělil náš život na časy, kdy jsme mívali co jíst – a nebo hlad. Ten pak hodně často…“
Už ve svých dvanácti letech Tomáš vyrábí boty z odřezků – a dokonce je i prodává. Stržené peníze si šetří „na knížku“. Později se vyučí ševcem. Ctižádostivý a nesporně chytrý Tomáš má však touhu „jít dál“.
Ve čtrnácti odchází z domova, pracuje v Prostějově u firmy Fäber, poznává moderní stroje. Pak míří do Vídně za sestrou Annou. Sourozenci spojí své úspory – a začnou podnikat v obuvnictví. Jak sám ale později kriticky analyzoval, byl v tu dobu příliš zahleděn do zisku, neznal trh – a navíc ve Vídni pracoval „na černo“. Firma zkrachuje. Vrací se do Čech a stává se obchodníkem.
Umouněný obchodní cestující
Mladičký Tomáš Baťa ve své nové funkci cestuje po rodné zemi a nabízí tatínkovu produkci. Učí se rychle. Brzy získá slušné zakázky pro firmu svého otce. Ale za jakou cenu?!
„Živil jsem se rohlíky a přespával v čekárnách,“ vzpomíná na svůj nepříliš hvězdný start. „Navíc jsem se za sebe styděl: uměl jsem sice číst a psát, jenomže dost špatně! Měl jsem špatný rukopis i pravopis, ale také špatný oblek. Mnozí kolegové obchodní cestující se mne štítili – jaký jsem prý umouněný! Urážela je sama moje existence v jejich branži.“
Měl však svých odvážných šestnáct let a s nimi spojený entuziasmus. Mladíkova mise nakonec dopadla dobře: otcova firma se tehdy „…postavila na nohy, a potom už nikdy nebyl hlad“.
Na vlastních nohách
Spolu s bratrem a sestrou začnou roku 1894 podnikat na vlastní pěst. Jejich nový obuvnický podnik ve Zlíně je ohlášen na nejstaršího Antonína Baťu ml. Podíl na zisku se má dělit na tři rovné díly.
Zpočátku vyrábějí valašskou prošívanou houněnou obuv. Žádanou. Přes veškeré revoluční inovace však i nová firma Baťa po roce krachuje. Majitelé si prý „…opět hleděli spíše utrácení a života na velké noze než chodu podniku“. Hrozí jim konkurz, Baťové jsou zase „na dně“. Starší Antonín navíc odchází vykonat povinnou vojenskou službu.
A tu se Tomáš rozhodne: „Konkurz je smrt – a já chci žít…!“ Je nyní samostatným šéfem firmy. Pustí se do díla s tak viditelnou vervou, že nakonec i věřitelé počkají: „Brzy si mne práce podrobila celého. Všechno požehnání mého života začalo se toho dne. Vykonáváním všech dělnických prací našel jsem cesty, které vedly k úspoře materiálu i k zjednodušení dělníkovy práce… Sám jsem nakupoval materiál, sám jej pořezal nebo stříhal, sám rozdělil mezi dělníky, sám přijal a prohlédl pár po páru, sám vyplatil dělníky, sám provedl všechno knihování a vyúčtování…“
Za pár měsíců už splatí veškeré dluhy. A nastupuje cestu k hvězdným ziskům.
Rozkvět díky baťovkám
V roce 1896 dochází k obecným ekonomickým pohromám, jež zruinují většinu ševcovských firem – včetně jeho otce. Mladý podnikatel si vymyslí další inovaci, takzvané „baťovky“: boty šité z plátna, pouze s koženou podešví, s elegantní špičkou z kůže. Záhy je o ně obrovský zájem, výroba se rozjíždí ve velkém… Brzy si postaví svou první zlínskou výrobní halu, časem odkoupí další městské pozemky a rozšiřuje infrastrukturu. Koncem století je firma Baťa v rozkvětu. V té době starší bratr „zakladatel“ Antonín onemocní tuberkulózou. Tomáš Baťa se tak přesně na přelomu století v roce 1900 stává hlavou a vlastníkem rodinné firmy. Jeho sestra Anna důsledně řídí ekonomiku.
Čtyři roky nato se podnikavý Baťa vydá do Ameriky, aby získal nové zkušenosti. Přiváží plány na výstavbu továrních budov i obrovské nadšení pro americkou formu managementu. V USA objednal řadu nových, výkonnějších strojů. Má vizi obrovských továren, vybavených nejmodernější technikou, umístěnou však v moderních vzdušných halách s dokonalou průmyslovou hygienou, důležitou pro zdraví a ty nejlepší pracovní podmínky zaměstnanců. Baťa má sociální cítění, má však i větší nároky na dělníky: mají sice nadstandardní platy, ovšem za špatně odvedenou práci dostávají pokuty.
Obout miliony
Moderní firma doslova chrlí výrobky, o něž je obrovský zájem. „Obout miliony!“, „…dobré a laciné boty i pro ty nejchudší“, „Náš zákazník, náš pán!“. To jsou tehdejší Baťova hesla. Začíná (1912) s výrobou celokožených bot. Práce u něj se racionalizuje a intenzifikuje, zaměstnancům se skvěle vede. Baťa jim postavil i specifické dělnické domky.
Daří se mu také v soukromí. Ožení se s dcerou správce vídeňské dvorní bibliotéky Marií Menčíkovou a do dvou let se mu narodí syn Tomáš.
Světová válka a krize
Počátkem první světové války dostává firma zakázku na 50 000 párů vojenských bot zvaných „bagančata“. Roste počet zaměstnanců (v letech 1914 až 1918 desetinásobně!), kteří se díky „válečnému nasazení u Bati“ vyhnou povolávacím rozkazům, neboť firma vyrábí pro armádu. Baťa ušetří i tím, že si založil vlastní produkci výchozích surovin.
Po válce je krize, Baťovy sklady jsou plné, kapitál se nehýbá. Tomáš Baťa však opět najde svůj „ekonomický trik“: dvakrát sníží cenu obuvi, lidé na to slyší – a nakupují! V roce 1923 už má síť firemních prodejen 112 poboček; Tomáš Baťa úspěšně kandiduje ve volbách na starostu Zlína. Zakládá svou vlastní „školu práce“, kde zaměstnanci získají vyšší odbornost, ale také znalost cizích jazyků. V té době má už jasno: hodlá expandovat do všech zemí světa a to se mu také podaří. Vybuduje mohutnou nadnárodní síť prodejen, kde nabízí boty v nízkých cenách, čímž spolehlivě potírá domácí konkurenci. Nasazuje také typickou „baťovskou cenu“ s devítkou na konci.
Baťovy závody jsou v tu dobu v obrovské expanzi, zavádí pásovou výrobu podle amerických závodů Henryho Forda, čistý obrat činí 1,9 miliardy předválečných korun. Zaměstnávají přes 40 tisíc lidí a exportují do 82 zemí světa přes 100 milionů párů bot. Zlínská továrna má v roce 1928 rozsáhlý komplex třiceti budov, koncern se pozvolna rozrůstá i do dalších sfér hospodářství: gumárenského, chemického, textilního či dřevařského průmyslu. Dceřiné společnosti firmy Baťa vznikají po celém světě.
Epilog
Spolu s osobním pilotem Jindřichem Boučkem zemřel Tomáš Baťa tragicky dne 12. července 1932, když v jeho soukromém letadle Junkers F 13 vzlétli na cestu do Švýcarska. Tradičně z firemního letiště v Otrokovicích. Osm minut před šestou hodinou ranní odstartují do husté, mléčné mlhy. Pilot strojem zavadí o roh blízké budovy a letadlo se zřítí k zemi.
Zbyla prosperující firma, celosvětová ekonomická velmoc, ale také nezměrné podnikatelské zkušenosti. Mnohé z nich jsou nadčasové, mají relevanci dodnes. Třeba jeho názor z roku 1932 na „přelom hospodářské krize“: „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku…“
