(Nejen) Švédsko včera, dnes a zítraOčima Mårtena Runowa

Říká se, že Švédsko před deseti či dvaceti lety není dnešní Švédsko. Proběhlo mnoho změn, ale to platí i pro západní společnost jako celek. Upřímně řečeno, nejsem z těch změn moc nadšený, ale na každé z nich se dá najít něco pozitivního, s čím jako společnost můžeme dále pracovat.

Read in English

Rizika distancingu

V posledních letech zesiluje regulace a všemožné kontroly, a s tím jde ruku v ruce omezování svobod. Mnohé z nich samozřejmě souvisejí s pandemií covidu, ale přijde mi, že některé se za covidové restrikce spíš pohodlně schovávají. Je sice pravda, že v covidové politice šlo Švédsko progresivnější, tolerantní cestou, a díky tomu se vyhnu­lo mnoha finančním a ekonomickým problémům. Nicméně vedle posílení regulace přispěla pandemie také k tomu, že k sobě máme jako lidé ještě dál než předtím. Princip social distancingu (společenského odstupu) byl během covidu zcela pochopitelný, ale přijde mi, že to mělo obrovský dopad na celou společnost a lidé v tomto „distancingovém módu“ zůstávají i nadále. Nebo tak soudím aspoň z toho, co vidím kolem sebe ve firemní praxi ve Švédsku. A nejde jen o práci z domova a stále méně osobních setkání, ale i zdánlivé drobnosti, jako je podávání ruky.

Druhým dechem ale musím dodat, že v posledních měsících vidím u firem nejen ve Švédsku posun zpět k nějakému hybridnímu režimu nebo dokonce k úplnému návratu do kanceláří. To je podle mě správně, protože prací na dálku firmy ztrácejí skupinovou dynamiku. V každém odvětví vznikají ty nejlepší věci, když se lidé sejdou na pracovišti a vytvářejí něco společně. Z mého pohledu je zásadní (nejen) v pracovním procesu komunikovat osobně a napřímo.

Představa, že budoucí generace spolu budou komunikovat třeba jen písemně přes chat, mi přijde absurdní.

Proti tomu ale jde trend postupující digitalizace – který je v podstatě skvělý, ale má své negativní dopady například právě na přímou komunikaci. Z osobní zkušenosti vím, že zavolat někomu telefonicky místo nekonečných konverzací po e-mailu nebo messengeru dnes považují někteří mladí lidé za ofenzivní. Představa, že budoucí generace spolu budou komunikovat třeba jen písemně přes chat, mi přijde absurdní.

Vysoké IQ nestačí

Mladé lidi nemám v úmyslu nijak kritizovat, jak by se mohlo zdát – nakonec vyrůstali v prostředí, které jsme pro ně vytvářeli my sami, naše generace. Dnešní mladá generace je nepochybně vzdělanější a má vyšší inteligenci než ta naše. Potkávám mnoho velmi chytrých mladých lidí, kteří mají vysokou úroveň logického myšlení, umějí přemýšlet v souvislostech, mají skvělou schopnost analýzy i syntézy, a tím pádem umějí propojovat nástroje a systémy. Tento druh inteligence je fantastický zejména pro technické obory, což je v pořádku, pokud si vezmeme, že světová ekonomika stojí na technologických firmách a inovacích.

Na druhou stranu náš vzdělávací systém, ale i my sami v našem průběžném celoživotním vzdělávání nesmíme zapomínat na význam emoční inteligence a jednání s lidmi, které jsou klíčovými složkami úspěchu v podnikání i v životě obecně. Ono totiž vysoké IQ samo o sobě nemusí nutně znamenat, že se danému člověku bude v pracovním a osobním životě dařit. Logická inteligence znamená pokročilou schopnost řešit problémy, ale to samozřejmě nestačí. Někdy je důležitější umět věci zjednodušovat, komunikovat, získávat přátele a efektivně spolupracovat.

Švédsko mělo vždycky pověst inovativní země plné podnikavých lidí. Myslím, že i tohle se v posledních letech, možná dekádách, trochu mění. Dříve se ve Švédsku rozvíjely spíš průmyslové, výrobní podniky – nakonec struktura naší ekonomiky je velmi podobná té české – jako IKEA, Volvo, Skanska a další. Z mého pohledu je jen dobře, že dnešní start-upy vznikají zejména v oblasti služeb, a to zejména v digitální sféře. Některým z nich se podařilo prorazit a staly se z nich vlastně ještě větší podniky než ty tradiční, výrobní. Nejznámějším příkladem je asi Spotify, který zcela proměnil celý hudební průmysl.

Zapojit každého jednotlivce

Zdá se mi, že Švédsko možná trochu upustilo od svého štědrého sociálního systému. Ale jeho negativní důsledky někdy přetrvávají – lidé ve Švédsku si často myslí, že mají přirozený nárok na sociální podporu a další výhody, že je povinností státu se o ně postarat. Tak to možná je v době krize, ale jinak může tento přístup celou společnost snadno přivést do problémů. Proto se celý život řídím principem produktivity – na úrovni firem, jednotlivců i celé společnosti.

V praxi to znamená, že aby fungovala jakákoli skupina – rodina, parta kamarádů, firma či společnost jako celek, musí každý její člen být produktivní, tedy prospěšný pro tuto skupinu, a musí si tuto svou roli a odpovědnost uvědomovat a být za ni náležitě oceňován či odměňován. Pokud tomu tak je, nejsou ve skupině žádní členové, kteří se jen vezou s ostatními a jsou na nich závislí. Je to vlastně jednoduchý princip „něco za něco“. I politici by tak měli lidem neustále opakovat, že každý jedinec může svou prací, svým dílem přispět ke zlepšování společnosti.

Pro mě je jedním z nejdůležitějších indikátorů „zdraví společnosti“ míra nezaměstnanosti. A tu mají Česko i Švédsko jednu z nejnižších v EU.

Proto jsem přesvědčen o tom, že nezaměstnanost je jednou z největších hrozeb pro dnešní společnost, a proto je pro mě jedním z nejdůležitějších indikátorů „zdraví společnosti“ míra nezaměstnanosti. A tu mají Česko i Švédsko jednu z nejnižších v EU. Svědčí to o tom, že lidé u nás i u vás mají nějaké produktivní vyžití, díky němuž můžou zlepšit život svůj i lidí okolo. Ale vždycky se dá něco udělat lépe. Například to, že majitelé firem budou svým pracovníkům pravidelně připomínat, jakou pro firmu mají hodnotu, jak jsou pro ni důležití. 

Text: Mårten Runow

Foto: archiv Performia