Je přelom 18. a 19. století a zemědělství v našich končinách prožívá převratnou dobu. Dramaticky roste počet obyvatel a je stále těžší je uživit. Hledá se, jak hospodařit s větším efektem. Zavádění nových plodin, jako byly třeba brambory, a rentabilita jejich pěstování naráží na řadu problémů. A mezi nejvýraznější je v té době řazena orba. Čím kvalitnější a hlubší, tím pro úrodu lépe. Jenže jak? Evropa i v tomto směru volá po inovacích…
Už kolem roku 1818 zkouší někteří evropští zemědělci upravený hohenheimský pluh s válcovou železnou odhrnovačkou. Vzápětí přichází Jakub Wimmer, vlastník pražské strojně-zemědělské dílny, s novými pluhy zkonstruovanými anglickým vynálezcem Jamesem Smallem. Severoamerický Wood-Freebornův pluh zase předvádí v Praze v září 1824 profesor zemědělské ekonomiky na zdejší univerzitě Emanuel Michna. To ovšem neznamená, že by se domácí rolníci a technici nesnažili: vzpomeňme třeba slavnou úpravu trutnovského háku z roku 1778 nazvanou odborníky Nave a vyrobenou na Kladsku.
Vynález z Rybitví
Názvem „ruchadlo“ pokřtili roku 1827 obyvatelé obce Rybitví novou, převratnou konstrukci pluhu. Po celé předchozí tři roky ho vyvíjeli jejich sousedé, bratranci Veverkové, rolník František ruku v ruce s kovářem Václavem. Jejich nový pluh napříště usnadní orbu jako jednu z časově i fyzicky nejnamáhavějších zemědělských prací. A to natolik významně, že vejde ve známost nejen v okolí Rybitví, ale také po celých Čechách, aby nakonec překročil hranice do celé Evropy.
Kdo byli Veverkovi
Rodina Veverkových nepatřila mezi tradiční starousedlíky. V Rybitví hospodařili až od samotné poloviny 18. století, poté, co se do obce roku 1746 přiženil Jiří Veverka, děd obou vynálezců. Jeho nevěsta pochází ze statku číslo popisné jedna, který bývá v dobové obci tradičně největší a nejvýznamnější (v té době má vesnička Rybitví pouhých devět usedlostí). Sám Jiří brzy dokázal, že je správnou osobou na svém místě. Přestože je už od počátku největším místním sedlákem, postupně svou pílí, umem i pracovitostí původní majetek ještě značně rozšíří. Také mezi sousedy si zjedná velikou vážnost. V letech 1751 až 1757 například zastává úřad obecního rychtáře.
O Jiřího „společenské“ povaze svědčí i fakt, že byl čtyřikrát ženatý a měl spoustu dětí, což na druhou stranu posléze vedlo k nepříjemnému dělení jeho velikého hospodářství mezi početné vlastní i nevlastní dědice. Samotný statek čp. 1 přebírá roku 1783 Václav Veverka, který se stane otcem budoucího vynálezce Františka. V tu dobu už ke statku nepatří mnohé z původních polností, ale ani kovárna (nyní čp. 10), již zdědil Jiřího druhý syn Ignác (či Hynek), vyučený kovář a otec druhého „vynálezce“ či spíše Františkova spolupracovníka a bratrance Václava.
Slavní vynálezci zdědili dluhy
Synovi Františkovi předává Václav grunt po žních roku 1822, po 39 letech hospodaření, kdy musel průběžně vyrovnávat dlužná zatížení statku po komplikovaném rodinném rozdělení. Mladičký hospodář je v nelehké situaci, byť otcův grunt přebírá celý: je totiž stále ještě zatížen dědickými pohledávkami a značnými dluhy.
Obec Rybitví je počátkem 19. století v rozkvětu, počet usedlostí se tu do přelomu století zvýšil na čtrnáct, žije zde celkem 138 obyvatel; ale už roku je tu domů osmnáct a v roce 1848 dokonce třiadvacet, v nichž žije 173 obyvatel. Populační růst s sebou sice nese zakládání nových usedlostí, na druhou stranu však i zmenšování původních velkostatků. Navíc jsou mnohdy ve hře dluhy některých špatných hospodářů. Přestože vládne obecná snaha zachovat takzvané „otcovské“ grunty co možná vcelku, přibývá usedlostí s minimem půdy či domků úplných bezzemků. V konečném důsledku to znamená, že i v Rybitví je stále méně místa na několikeré úhory, je třeba pěstovat pícniny, technické plodiny a brambory, zkrátka je třeba zintenzivnit hospodaření v zemědělství.
I mladý František Veverka, k jehož statku patří 12,5 ha půdy, provádí změny. Po otci přebírá polnosti s pšenicí, žitem, ječmenem a ovsem; pěstuje tradiční hrách, proso, čočku, len, konopí, vikev, krmnou řepu a brambory. Na ty se později orientuje primárně, ale musí se vypořádat s orbou. Na statku je málo mužských pracovních sil, dobové technické pomůcky jsou zoufale nedokonalé – a co musí zorat hektarů!
K dispozici má zmíněný trutnovský hák a tzv. pražský pluh, který je sice stabilnější a práce s ním méně namáhavá než s „hákem“, nicméně oře jen mělce a půdu téměř neobrací. Pole musí být často i několikrát opakovaně přeoráno. Bohatí sedláci si najímali místní bezzemky, ale statkář František Veverka obracel každý krejcar… Začal přemýšlet, jak svůj problém vyřešit technicky.
Šikovný rolník František
Nejenže byl František člověkem technicky nadaným, on byl i zručný. „Sám se naučil kolářské řemeslo,“ vzpomínali později pamětníci z Rybitví, „dokázal si třeba udělat i kolečka k pluhu.“ Opravoval a všelijak vylepšoval dokonce i hodiny, v té době přepych a chloubu pouze některých domácností. Zhotovil si třeba s pomocí kola od vozu a různých převodů cosi jako mechanickou řezačku slámy; vyráběl i nejrůznější nářadí. Není proto divu, že začal přemýšlet o zdokonalení oradla, aby mu ušetřilo práci, čas i peníze.
