Slavný český vědec a profesor Ing. RTDr. Otto Wichterle, DrSc., dr. h. c., světově proslul zejména dvěma svými vynálezy: měkkých kontaktních čoček a umělého polyamidového vlákna, které dostalo název „silon“. Jeho jméno je nerozlučně spjato také s prostějovským Wikovem.
V devíti na gymnázium
Otto Wichterle by právě v těchto dnech slavil sté narozeniny. Narodil se totiž 27. října 1913 v Prostějově, a to do zámožné rodiny místních podnikatelů. Tatínek Karel Wichterle byl spolumajitelem prostějovské firmy Wichterle a Kovářík, zkráceně Wikov. Také Ottova matka Pravoslava pocházela z váženého rodu: její otec Jan Podivínský byl zemský poslanec a majitel velkostatku v Kostelci na Hané; dědeček, také poslanec, založil cukrovar ve Vrbátkách a sladovny v Prostějově.
Malý Otto a jeho bratr Jan byli nejmladšími z řady dětí, které Karlu Wichterlemu jeho žena Pravoslava porodila. Otto nebyl nikdy příliš společenský, neměl moc kamarádů. Jeho uzavřená povaha se ale nejspíše odvíjí od děsivé příhody z útlého dětství: Když mu bylo šest let, utrpěl šok, když málem utonul v jezírku močůvky. Dostavily se úporné horečky, které jeho dětské tělíčko stravovaly po celé léto. Rodinný lékař chlapci nařídil klid na lůžku, ale rodičům potají přiznal, že Otíkovi nedává více „než tak rok života“!
Rok uplynul – a Otto je stále naživu. Domů za ním začíná docházet soukromá učitelka a za účasti Jana s Ottou probírá učivo obecné školy. Po dalších dvou letech, roku 1921, nastoupí Otto do klasické obecné školy na Kollárce a jde rovnou do páté třídy. Později ho pak rodiče nechají přeřadit na Státní gymnázium v Prostějově. Díky svému výraznému intelektu sem nastupuje už v devíti letech, jenže mezi starší, jedenáctileté hochy.
Tenis, nebo věda? Anebo snad politika?!
V tercii začíná Otto Wichterle hrát zaníceně tenis. V tu dobu se v Prostějově formovalo juniorské družstvo, a zejména Otto nyní tráví na kurtu téměř veškerý volný čas. To se brzy projeví na jeho prospěchu. Pak se ale vzpamatuje a odmaturuje s vyznamenáním. Miluje matematiku a fyziku, zato latina a řečtina ho příliš nebaví. Rozhodně hodlá pokračovat ve studiu na vysoké škole, jen zatím neví, na které… A co kdyby se raději věnoval jen tenisu? Záhy však přestává koketovat s chimérami a už vzhledem k rodinné tradici si vybírá příští životní dráhu: strojírenství. Podává přihlášku na vysokou, dochází soukromě na deskriptivní geometrii, připravuje se na přijímací zkoušku.
Jenomže pak má dlouhou debatu s přítelem Součkem, který mu studium strojírenství vykreslí v nekonečně pochmurných barvách, doporučí mu chemii a mimo jiné zdůrazní: „Právě prostředí chemické fakulty je maximálně nakloněno samostatné vědecké práci studentů.“ To Wichterleho zaujme a nadchne. Podá si přihlášku na Fakultu chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze, je přijat a roku 1931 nastupuje ke studiu
Chemií je nadšen, ale neméně též politikou. Stává se členem studentského Spolku posluchačů chemického inženýrství (SPICH) a už na prvním valném shromáždění je upřímně překvapen, že se tu vůbec neřeší celá řada aktuálních otázek. Začíná se intenzivně angažovat, později vede školskou a kulturní komisi založenou z vlastní iniciativy. Ottova debatní schůze na téma Nedostatky v organizaci studia později pobouří přítomné docenty a profesory. Zatímco oni se drží zkostnatělé tradice, rebel Wichterle si žádá moderní inovace. Svou upřímnou úporností je náhle mnohým trnem v oku.
V té době nastupuje k moci Hitler. Ohrožení republiky se bouřlivě řeší i ve SPICHu, který se rozpoltí na dva protikladné tábory. Wichterle skončí na protifašistické levici. Roku 1935 je už agilní Otto levicovým kandidátem na předsedu – a vyhraje rozdílem jediného hlasu. Nabídne pravici poměrné zastoupení, ale ta odmítne. Jediný SPICH se tak stává prvním ryze levicovým spolkem na ČVUT, kde jsou ostatní tradičně pravicové.
Inženýr a doktor
Diplomovou práci dělá Otto Wichterle pod vedením profesora Emila Votočka, jednoho z našich nejvýznamnějších chemiků, mimo jiné spolutvůrce českého chemického názvosloví. Právě Votoček jako nesmlouvavý obhájce akademické a vědecké svobody napříště velmi ovlivní nadaného studenta Wichterleho, který státní inženýrské zkoušky úspěšně složí roku 1935, nicméně pokračuje ve studiu. Během této doby publikuje pět vědeckých prací, zaměřených zejména na deriváty sacharidů, byť k dosažení doktorátu by mu stačila jediná. Promuje v červnu 1936 a jako doktoru technických věd mu Votoček okamžitě nabídne místo docenta a vedoucího laboratoře druhého ročníku. Wichterle zůstává na fakultě až do 17. listopadu 1939, kdy dochází k uzavření všech vysokých škol německou okupační správou.
Ještě předtím se ale Wichterle pouští do studia lékařské fakulty, kde byl otevřen nový obor – biochemie. Během přijímaček sice dostává z chemie pouze „dostatečnou“, ale to jen proto, že má k analytické chemii jiný přístup než sám pan zkoušející! Studuje s nadšením, leč nestihne už zkoušky z anatomie, neboť se mají konat na podzim roku 1939 a to už okupanti nedovolí.
Do té doby Otto Wichterle působil paralelně jako „přednáškový asistent“ na fakultě u profesora Votočka. Dokonce tu 11. listopadu 1939, v den smrti Jana Opletala, vyzval studenty, aby šli místo přednášek demonstrovat do ulic.
U Baťů vynalezne silon
Následuje zatýkání, popravy či deportace studentů, ale také vysokoškolských profesorů, obzvláště pak těch, kteří si rychle nenajdou zaměstnání. Wichterle dostal nabídku pracovat ve Výzkumných chemických dílnách firmy Baťa ve Zlíně. Nastoupil zde 2. ledna 1940 pod vedením docenta Stanislava Landy, na něhož pak vzpomínal jako na „vynikajícího technika a skvělého vedoucího“. Však také souhlasil s tím, že tematiku výzkumu si Wichterle stanoví sám, a také mu umožnil publikovat výsledky.
Mladý vědec se tu kromě jiného zaměřil na prověření Carothensových patentů ohledně nylonu, který mohl být přínosný pro firmu. Měl však jednu zásadní nevýhodu: nedala se z něj spřádat vlákna. Wichterle záhy problém odstranil, dostal k dispozici další pracovníky a vzniklo oddělení nových hmot. Do roka se už z „jeho“ nylonu spřádá příze a vznikají první nylonové ponožky a punčocháče.
Mimochodem: výzkum zůstal před Němci utajen, ale pokračoval úspěšně dál. Nylon se začal ve velkém vyrábět až po válce pod názvem „silon“.
