S kulturními odlišnostmi mezi lidmi z různých zemí či světadílů je to v byznysu jako s hraním na hudební nástroj. Když na něj hraje virtuos, line se nádherná hudba. Ale běda, pokud se jej chopí někdo, kdo nemá pro jeho jemnosti afinesy tkadla.
Stejně jako hudební nástroj se dá tato disciplína zvládnout jedině usilovným tréninkem. Každý den je střípkem v kaleidoskopu takového tréninku a zážitky to jsou někdy věru zajímavé. Pokusím se vás s několika z nich seznámit. Posbíral jsem je během pětadvaceti let práce ve vrcholovém managementu v soukromém byznysu na celém světě a vybírám pro vás samozřejmě pouze ty nejblyštivější kousky.
Vnímání času. Snad nejneuvěřitelnější fenomén na tomto poli. V Německu meeting plánovaný na osmou ranní začíná v osm ráno. Přesně. V pařížské Opeře dvacet minut sem, dvacet minut tam. V Americe čas na úrovni atomu, stlačen drtivou rychlostí a efektivitou diskuze na minimum a hrozící pořádným výbuchem. V Japonsku součástí osobnosti a úrovně zdvořilosti. A v Čechách? Srovnání se světem mi ne- vyznívá příliš povzbudivě. Jednou se mi jeden manažer například snažil vážně vysvětlit, že jednání nemůže začít dřív, než přijde on, protože on je tady šéf. Bůh ochraňuj nejen anglickou královnu, ale i český byznys, jestli je tohle opravdu jeho kulturní specifikum.
Obchodní večeře a stolování. Rozeznávám dva okruhy lidí: jedni jedí a pijí, aby žili, ti druzí žijí, aby jedli a pili. Následky nepochopení této prosté pravdy mohou být při obchodní večeři brutální. Zvláště s partnery z Asie. Doporučuji každé vaše jídlo s pořádně ventilovaným nadšením minimálně třikrát vyfotit chytrým telefonem.
Formální zdvořilost. Kouzelná slovíčka „prosím" a „děkuji" se v anglosaské či japonské kultuře vyskytují s frekvencí, která je schopná průměrného českého podnikatele zdrtit. Ale pozor. Vše zdaleka není tak, jak se to na první pohled může zdát. Výrazu „formální" je třeba věnovat stejnou pozornost jako výrazu „zdvořilost". Po nočním letu a přistání na londýnském letišti Heathrow mě šíleně bolela hlava. „Jak se dnes máte?" zeptal se mě můj obchodní partner. „Mám hlavu jako střep," odpověděl jsem. „Překrásné!" široce se usmál Angličan. „Určitě budeme mít úspěšný den!" Hlava mě začala bolet o poznání více.
Vážnost a žertování. Že některá témata jsou v určitých kulturách tabu, je všeobecně známo. Nic naplat. Při představení indickému podnikateli se dotyčný dvakrát ujistil o mé americké pozici a pak se zeptal, jestli je dobře zaplacená, a pokračoval pětiminutovou litanií o politice prezidenta Trumpa. Blesklo mi hlavou známé pořekadlo: když se Američan usměje, svět se zachvěje, a přinutil jsem se usmát. Co taky jiného, že?
Systemizace života a byznysu. Když jsem poprvé v newyorském metru přistoupil k mamutímu automatu, abych si koupil jízdenku, otřásl jsem se. Mašina vypadala skoro stejně jako automat na bublinkovou vodu v Petrohradě, který jsem se v roce 1985 marně pokoušel asi 45 minut donutit vydat mi nápoj. Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž. V Americe přistupujete ke všemu
s jednoduchou základní premisou, že věci fungují. Jako Čech poznamenaný dobou komunistické totality jsem s tím měl zpočátku docela nervy. Ale na lepší variantu si člověk zvykne poměrně rychle. Jak rád bych si na ni zvykl i v Čechách! Navíc všechny systémy v Americe, Japonsku, Singapuru (abych dokázal, že se nejedná o žádnou výjimku) jsou nádherně přátelské ke svým uživatelům. V Americe se jízdní pruh na dálnici kvůli opravám uzavře večer, přes noc se pracuje a ráno se normálně jezdí bez jakékoli uzavírky po kusu opravené dálnice. Úřední hodiny končí v 17.00, vy přijdete za pět minut pět a úředník s vámi vaši záležitost za půl hodiny dokončí. Český sen?
Orientace na zákazníka. Nikde neplatí, že „zákazník má vždycky pravdu" tak jako v Americe. Nemusím vás mít rád nebo s vámi souhlasit, ale můžu s vámi udělat dobrý byznys. Ale v jedné věci jsou na tom Češi absolutně nejlépe: český zákazník odcházející z místnosti jako poslední za sebou zhasne. Američané zásadně nezhasínají.
Text: Miro Hošek
Foto: Shutterstock