„Evropská unie oficiálně zahajuje přístupové rozhovory s Albánií a Severní Makedonií. Po jednání s premiéry obou zemí to v úterý oznámila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Obě strany začnou okamžitě pracovat na adaptaci balkánských států na unijní pravidla.“ Brusel, 19. 7. 2022
Uvedená zpráva v několika řádcích obsahuje nejen významné završení aktivit zmíněných zemí směrem k integrované Evropě, ale také naplnění programových záměrů české vlády ve vztahu k našemu předsednictví, v nichž byl pokrok v integraci západobalkánských států klíčovým bodem. Pro Albánii byla tato zpráva dárkem k 110. výročí její novodobé státnosti.
Počátky státnosti však sahají až do starověké Ilýrie, která se na tomto teritoriu rozkládala, i když se jednalo spíše o kmenové společenství než o stát se všemi funkcemi. V 7. století před naším letopočtem začali oblast kolonizovat Řekové, kteří zde vybudovali řadu sídel s čilým hospodářským životem, který byl následován i zakládáním vzdělávacích institucí. Ilyry sice silně ovlivnili, ale nikdy zcela neovládli. Jednou z příčin byla i vzájemná nezávislost jednotlivých mocenských center. Stopy tohoto uspořádání jsou nakonec patrné i v současné Albánii. Ve starověku však tato situace umožnila růst mocenského postavení některých rodů, z nichž zejména Ardiaeiové ze Skadaru dosáhli takové míry nezávislosti, že mohli vytvořit vlastní stát s potenciálem další expanze. Jejich ambice však narazily na mocenské zájmy Říma, což vyústilo v ilyrské války, které skončily roku 167 př. n. l. porážkou Ardiaeiů a římským záborem dnešního albánského území.
Římané území kolonizovali snahou o jeho civilizační rozvoj. Zakládali přístavy, pevnosti, akvadukty, silnice. Podařilo se jim potlačit meziklanové spory. Snažili se vytvořit fungující provincii. Stopy římského civilizačního poslání zde zůstaly v podobě dnes chráněných stavebních památek. A také v paměti místa, snad ve zdejších horách, neboť „Římané“ přicházeli opět a znovu v situacích, kdy buď byli přesvědčeni, že vláčí Kiplingovo „břímě bílého muže“, nebo jako v letech nepříliš vzdálených přinášeli řád a pokoj. Ale také hospodářský rozvoj, neboť právě Itálie je největším exportérem do Albánie současnosti. A nositelem té historické paměti nemůže být národ, jelikož tehdejší Ilyrové během 7. století mizejí ze scény a až z 11. století máme první písemné zmínky o Albáncích. Ti však vstupují nikoliv do Římské říše, ale do následnice její východní dědičky, do Říše byzantské.
To už zde proběhla christianizace (na konci 4. století) a je v plném proudu velké křesťanské schizma, v jehož důsledku sever Albánie zůstává věrný římskému vyznání, naproti tomu jih získává pravoslaví. Přes všechny historické peripetie, od islamizace za nadvlády osmanské říše přes státem vyžadovaný ateismus v době komunistické diktatury, zůstalo křesťanství sice menšinovým, ale stále živým náboženstvím až do současnosti, a to i ve své západní formě.
Od 12. století až do počátku 15. století probíhala turbulentní epocha albánských dějin, kdy se životnost zde vznikajících státních útvarů počítala na desítky let. Toto období vykazuje určité paralely s vývojem v našich zemích, které prožívaly vrchol přemyslovské éry, jež končí roku 1278 na Moravském poli. Šest let před tímto datem stojí Albánie na úpatí svého středověkého vrcholu, neboť francouzský a sicilský král Karel z Anjou ve shodě s klanovými vládci zakládá Albánské království a se zodpovědností středověkého vládce rozšiřuje své území.
Po srbské epizodě se zde ustavila řada menších knížectví, která však neměla šanci odolávat osmanské expanzi západním směrem. Jejím následkem byla masivní uprchlická vlna směřující na Apeninský poloostrov.
Osmanská nadvláda vedla k masové islamizaci, většina obyvatelstva konvertovala a některým se tak otevřela cesta i k vysokým úřadům v rámci půlměsíční říše. Poskytnutí azylu Židům vypovězeným ze Španělska stálo za hospodářským rozvojem několika měst, ale celkově to bylo období stagnace a se slábnutím celé říše i úpadku, včetně masové negramotnosti a absence průmyslu.
Na tomto místě se sluší uvést jméno dnes uctívaného národního hrdiny Skanderbega, který dokázal sjednotit národ k odporu proti osmanskému panování. A tak bylo v roce 1443 na dvě desetiletí narušeno.
Albánské povstání vypuklo v roce 1911 a stalo se součástí národněosvobozeneckých hnutí v regionu, které vyvrcholilo první balkánskou válkou. Ta od základů překreslila mapu západního Balkánu a dala vzniknout nejen novým státům, ale také novým mocenským, téměř velmocenským ambicím některých z nich. To vedlo k zásahu ty opravdu velké mocnosti Evropy počátku 20. století, pro které černomořské úžiny pod bulharskou jurisdikcí byly stejně nepřijatelné jako snaha Srbů pohlcením rodící se Albánie získat přístup ke Středozemnímu moři.
Vzhledem k této mocenské hře byla Albánie potvrzena na mezinárodní úrovni jako suverénní a dědičné knížectví teprve podpisem mírové smlouvy v Londýně 29. července 1913, přičemž její existence byla garantována evropskými velmocemi. Země se tak stala jakýmsi jazýčkem na vahách velmocenských zájmů.
K novému státu bylo však také třeba nového vládce, neboť až do jeho nalezení měla nejvyšší moc vykonávat mezinárodní komise. Do hry se pokoušeli zapojit mnozí, ovšem bezúspěšně. V rámci předávání moci začali odcházet činitelé mezinárodní komise i zahraniční jednotky a země se propadala do chaosu. To byla chvíle, kdy opět na scénu vstoupili „Římané“ a v rámci konsolidace poměrů dali vzniknout italskému protektorátu. V roce 1916, po vstupu Itálie do války na straně dohodových mocností, se válčištěm stala i Albánie. Možná někteří z nás naleznou v rodinném archivu vybledlé fotografie našich pradědů ze zdejší frontové linie, neboť tu držela rakousko-uherská armáda.
Po skončení Velké války byla země obklopena plejádou nenasytných vítězů. Své ambice chtělo naplnit Srbsko, nyní jako dominant v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, své postavení si chtěla uchovat Itálie a nějaký ten drobek by rádo získalo i Řecko.
Samostatnost ohrožující situaci vyřešil americký prezident Wilson. Ten se postavil za albánskou suverenitu, která byla stvrzena přijetím země do Společnosti národů v roce 1920. V čele stanul velmi vzdělaný pravoslavný biskup Fan Stilian Noli, jemuž konkuroval Ahmet Zogu. Nakonec se Zogu chopil moci definitivně a udržel se až do druhé světové války. Nejprve se stal prezidentem Albánie a po obnově monarchistického státního zřízení v roce 1928 se prohlásil králem. Změnil zahraničněpolitickou orientaci Albánie z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na Itálii.
Vůči těsnému svazku země s Římem však existovala ve vládnoucí vrstvě významná opozice, kterou zosobňuje Zogův švagr, bývalý ministr vnitra, posléze vyslanec v Bělehradu a následně v Praze Cena Beg Kryeziu. Na poslední štaci však ještě ani nestihl předat pověřovací listiny a 14. října 1927 se stal v centru Prahy obětí atentátu. Udál se ve stejném roce, kdy se diplomatické styky mezi Československou republikou a Albánií dostaly na vyšší úroveň, neboť dosavadní, od roku 1925 působící československý konzulát v Tiraně byl povýšen na generální konzulát a diplomatickou agencii.
Rozvíjející se vztahy obou zemí potvrzuje i dekorování Ahmeta Zogua Řádem bílého lva I. třídy s řetězem (1922). Ani příklon Albánie k Římu tento trend nenarušil, přestože Československo bylo tradičně blízkým spojencem bělehradské vlády. Toto spojenectví však bylo kaleno autoritativním počínáním krále Alexandra I. z vládnoucí srbské dynastie, který se snažil nepříliš demokratickými prostředky zajistit srbskou dominanci v království, jež v roce 1929 změnil na Království Jugoslávie, aby eliminoval jakékoliv národnostní ambice uvnitř multinárodního státu.
V roce 1929 je československé diplomatické zastoupení povýšeno na vyslanectví. V roce 1937 již vzájemný obchod dosahuje částky 13 milionů korun, z toho export do Albánie 9,5 milionu.
Rok 1939 je opět okamžikem, kdy se osudy našich zemí časově protnuly. Necelý měsíc po obsazení Čech a Moravy německou armádou a vyhlášení protektorátu obsadila 7. dubna Albánii italská vojska, král Zog I. uprchl a Albánie s Itálií byla spojena personální unií s titulární hlavou italským králem Viktorem Emanuelem III. Tak, jak si Německo vytvořením protektorátu zajistilo zázemí pro další severovýchodní expanzi, tak si Itálie obsazením albánského území vytvořila zázemí pro další balkánské výboje, které však skončily krachem a v roce 1943 následovalo obsazení německou armádou.
Stejně jako v sousední Jugoslávii se v horských oblastech začalo zmáhat komunistické partyzánské hnutí, které svádělo boje nejen s Němci, ale i s vnitřním radikálně nacionalistickým hnutím.
Za cenu bezmála třiceti tisíc obětí se partyzánům podařilo na konci roku 1944 zemi od agresorů osvobodit a partyzánský vůdce Enver Hodža se dostal do čela poválečné Albánie se svojí Albánskou stranou práce. Byly zahájeny komunistické reformy a samozřejmě také represe s desítkou tisíc obětí, včetně jeho nejbližších spolupracovníků, jako důsledek upevňování kultu osobnosti.
Pod jeho vedením se země postupně uzavírala. Nejdříve přerušila kontakty se Západem, následovala Jugoslávie, v roce 1961 i Sovětský svaz a Albánie se orientovala výhradně na Maovu Čínu. Ale v sedmdesátých letech byly přerušeny i tyto vazby. Hodža viděl nepřátele a zrádce na všech světových stranách. Země sice byla členem Varšavské smlouvy, ale i tu opustila v roce 1968 na protest proti okupaci Československa. I když hlavním důvodem byl spíše strach, aby se i Albánii nedostalo internacionální pomoci za její originální cestu budování socialismu. Výsledkem Hodžovy vlády byla stagnace průmyslu i zemědělství, povinný ateismus a významné snížení negramotnosti.
V souvislosti s uzavřením se před sovětským blokem došlo v roce 1961 k odvolání československého velvyslance. Do té doby Československo poskytovalo Albánii technickou i hospodářskou pomoc pro těžbu rud. I přes sníženou úroveň diplomatických styků nadále probíhala obchodní výměna a Československo se podílelo dvanácti procenty na albánském zahraničním obchodě s celkovým obratem přes 260 milionů korun, což mu zajistilo pozici druhého nejvýznamnějšího obchodního partnera.
Komunistická éra skončila v roce 1990, byť ještě první svobodné volby v roce 1991 vyhrála komunistická strana, ale již v následujícím volebním roce patřilo vítězství Demokratické straně Albánie.
Přeměna totalitních zemí na pluralitní demokracie a tržní hospodářství nebyla jednoduchá a bez škobrtnutí v žádné ze zemí východního bloku, ale žádná nebyla tak nepřipravená jako právě Albánie. Do země kromě svobody vtrhly pyramidové investiční firmy. Ty to v počátku devadesátých let zkoušely i u nás, ale ne s takovými následky jako v Albánii, kde se jejich aktivitám dostalo podpory a propagace od samotného prezidenta. Důsledkem bylo ožebračení mnoha investorů, když se v roce 1996 pyramidy začaly hroutit. Zloba ve společnosti vedla k násilným protestům a ke zhroucení státního aparátu, včetně bezpečnostních složek. Situace v Albánii vedla OSN k zahájení operace Alba, při níž vstoupily do země mírové síly pod vedením jak jinak než Itálie.
Téměř deset let po pádu totality byla země na ještě horší startovní čáře než v roce 1990. Pod italským vedením byla restrukturalizována státní správa, včetně soudního systému a bezpečnostních složek, a tím se otevřela Albánii cesta k proměně z jedné z nejchudších zemí Evropy na zemi s vyššími středními příjmy. Nyní realizuje množství významných reforem k oživení růstu a vytváření pracovních míst současně se zaváděním integračních programů Evropské unie.
V současné době i Albánii zasáhl prudký nárůst cen potravin, energií a rostoucí náklady na externí financování. Přestože byla v nedávné době postižena ničivým zemětřesením, pandemií koronaviru i děním na Ukrajině, její ekonomika si udržuje stabilitu s vytrvalým hospodářským růstem, který trval i v předešlých krizích a pro letošní rok činí odhad zhruba 3 procenta. Podporuje jej především cestovní ruch a stavebnictví.
Zemědělství je ve velké míře samozásobitelské, trpící nízkou efektivitou způsobenou malými pozemky a slabou konsolidací kvůli nedostatečně definovaným vlastnickým právům. Situace se však mění a probíhají reformy, jejichž cílem je efektivnější využívání zemědělské půdy.
Dědictví blízké i dávné minulosti je patrné především ve zdravotnictví, které je málo dostupné, nedostatečně financované a poddimenzované. Přesto je očekávaná délka života při narození nejvyšší na západním Balkáně, a to 78,6 roku, téměř na stejné úrovni jako Spojené státy (75,5 let) a lepší než v členských zemích OECD, jako je Slovinsko a Turecko, byť v porovnání s průměrem Evropské unie s vyšší novorozeneckou úmrtností, a to zhruba na úrovni Gruzie.
Obdobné jsou následky minulosti i na infrastruktuře, která trpí problémy silniční sítě, zanedbanou a nedostatečnou železniční infrastrukturou, což brání aktivnějšímu zapojování regionů do ekonomiky země. Ta vzkvétá především v hlavním městě a přímořských oblastech, kde profituje z růstu turistického ruchu, přičemž průměrná návštěvnost všech destinací, včetně horských středisek, se pohybuje kolem čtyř milionů. Tento segment trhu je zajímavý i pro investory, a to nejen pro korporátní, ale i pro privátní a vlastnictví apartmánu na pobřeží se stává atraktivní investiční příležitostí.
Zpráva Evropské komise z 19. července tohoto roku není ještě pro Albánii cílovou rovinkou na cestě k integraci do EU, vbíhá však do závěrečného kola. To je důležitý okamžik pro stát, který startoval opravdu s handicapem. Žádost o členství podal již v roce 2009 a v roce 2014 získal status kandidátské země. Letošní datum zahájení přístupových rozhovorů je i oceněním úsilí, které Albánie vynaložila pro dosažení tohoto mezníku svého vývoje. Nástin jejího historického vývoje ilustruje míru tohoto úsilí, které Albánci museli na této cestě vyvinout.
Text: Martin F. Fabík
Foto: Shutterstock
Zdroje: Wikipedia, Report on Albania, www.ec.europa.eu, The Opec Fund for International Development, World Bank, Albania Investment Development Agency, Valka.cz, albanianroyalcourt.al
Určitě jste si všimli, že u nás ani za čtení celých článků nic neúčtujeme a že vás neobtěžujeme vyskakovacími okny personalizované reklamy.
Velmi bychom ocenili, kdybyste nás na oplátku podpořili peněžitým darem na tento účet:
2021853028/5500
QR kód obsahuje údaje k platbě. Výše částky je na vás, budeme si vážit všech darovaných plateb.
Děkujeme 😊
Za obsah inzerce zodpovídá inzerent. Žádné části textu nebo fotografie z Trade News nebo www.itradenews.cz nesmí být používány, kopírovány nebo jinak šířeny v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.