Finsko: Šťastná země

Finsko (spolu se Švédskem) bylo označeno za evropského lídra v oblasti inovací s výkonem téměř 136 procent průměru EU. Země vyniká díky silným stránkám, jako je spolupráce mezi malými a středními podniky, celoživotní vzdělávání či odborná publikační činnost veřejného a soukromého sektoru. Výkonnost ekonomiky se zvyšuje tempem vyšším než v EU jako celku a ve srovnání s blokem produkuje také vyšší příjem na hlavu.

Historie propsaná do současnosti

Finsko pro nás není blízkým zahraničím, přesto je v globalizovaném světě téměř za rohem. Nespojují nás s ním konflikty ani naděje v historii. V čase, kdy český panovník již měl na hlavě dědičnou královskou korunu (1212), Finsko teprve čekal příchod II. křížové výpravy (1259), která měla završit christianizaci země. Ta však stále ještě měla daleko k institucionalizované státnosti. Byla lákavá pro mocenské zájmy Dánska, Švédska i Novgorodského knížectví.

Přelom 13. a 14. století byl ve znamení přetahované mezi Švédy a Rusy o zdejší území. Toto potýkání trvalo s přestávkami až do 19. století. V době, kdy se v českých zemích pevně zabydluje habsburská dynastie jako panovnický rod (od 1526), panuje ve Švédsku Gustav Vasa, který otevírá do finské provincie cestu reformaci a Finům se dostává prvního slabikáře.

Třicetiletá válka přinesla středoevropskému regionu dlouhodobé strádání, na kterém se podílely armády všech znesvářených stran. Přinesla však také první kontakty s Finy, neboť jejich vojáci v řadách švédských oddílů participovali na dobytí Prahy. Zatímco se střední Evropa vzpamatovávala z válečného běsnění, na severovýchodě gradovala agresivita Ruska ve snaze využít slábnoucího švédského mocenského postavení a získat území finské provincie, aby jej roku 1742 celé okupovalo a následně připojilo k ruské říši (1808) jako velkoknížectví s rozsáhlou autonomií.

Od velkoknížectví k Finské republice

Pro Finsko to vlastně znamenalo první formu státnosti, byť omezené, avšak s řadou atributů ji potvrzujících, včetně zavedení vlastní měny – finské marky. Rusové nejdříve kladli důraz na eliminaci švédského vlivu, takže rozhodující místa ve správě byla obsazena Finy a byl upřednostněn finský jazyk. Teprve roku 1863 došlo k zrovnoprávnění finského a švédského jazyka, čímž byla země kodifikována jako bilingvní, což trvá dodnes. Podařilo se také dosáhnout některých společenskopolitických úspěchů, z nichž nejvýznamnějším se jeví volební právo žen (1906), které zde získaly jako v první evropské zemi.

Pod vlivem pádu carismu v Rusku vyhlásilo Finsko 6. prosince 1917 samostatnost. Ale i sem zasáhl vliv bolševické revoluce. Důsledkem byla bratrovražedná občanská válka rudých s bílými, kteří nakonec dosáhli pod vedením Carla Gustafa Emila Mannerheima za vydatné německé pomoci vítězství. V roce 1919 byla přijata ústava Finské republiky.

Pokojný rozvoj Finské republiky byl násilně přerušen v roce 1939, kdy Finsko odmítlo postoupit část svého území Sovětskému svazu, který si tak chtěl vytvořit sanitární kordon ze západního směru. Finské odmítnutí mělo stejné následky jako ukrajinské odmítnutí vazalství vůči současnému Rusku, tedy invazi. Země několik měsíců vzdorovala mnohonásobné přesile, ale v únoru 1940 byla nucena podepsat mírovou dohodu, která stvrzovala ztrátu části území ve prospěch agresora.

V roce 1941 Finsko využilo německého útoku na Sovětský svaz a po jeho boku se mu podařilo dobýt zpět ztracená území. Na rozdíl od jiných zemí, které se zúčastnily válečných operací na straně Německa, bylo Finsko nadále zemí s demokratickým systémem a bez protižidovských zákonů.

Po válečném přelomu, který způsobila německá porážka u Stalingradu, se Finové od svého spojence odpoutali, v roce 1944 se Sovětským svazem podepsali příměří a v laponské válce se jali čistit finské území od německých jednotek. To je však po skončení války neušetřilo postavení poražené země. Desátého února 1947 byla v Paříži uzavřena mírová smlouva mezi spojenými a přidruženými mocnostmi a Finskem, která trestala Finsko jakožto spojence nacistického Německa kromě jiného ztrátou území, omezením svrchovanosti a také reparacemi. To vše ve prospěch jediného adresáta – Sovětského svazu.

Finlandizace

V únoru 1948 bylo Finsko ve stejném bodu zlomu jako Československo. Stalin mu však 23. února nabídl smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, a zemi se tak otevřela cesta k finlandizaci.

Ta sice znamenala různé formy sovětských zásahů do finské politiky, včetně omezování angažovanosti v mezinárodních organizacích (do OSN bylo Finsko přijato až v roce 1955 poté, kdy jeho přijetí přestali Sověti blokovat), ale zemi zůstaly otevřené dveře na Západ i k západní hospodářské pomoci a spolupráci a také výhodné obchodní vztahy s Moskvou. To spolu s politikou neutrality a silným postavením prezidenta v politickém systému vedlo k desetiletím stability. Měnila se i hospodářská struktura snižováním zaměstnanosti v zemědělství, na kterou měla vliv rostoucí industrializace a odčerpávání pracovní síly průmyslem. V roce 1961 dosahovalo HDP dvojnásobku v porovnání s rokem 1938. Rostla životní úroveň a země bohatla, takže mohla po vzoru ostatních severských zemí začít vytvářet robustní sociální systém.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a cesta od neutrality do NATO

Finlandizace je pevně spjata se jménem Urho Kaleva Kekkonen. Ve vrcholné politice začínal jako předseda parlamentu, následně působil ve funkci premiéra, aby svou politickou kariéru završil v letech 1956 až 1981 jako prezident republiky. Za jeho prezidentského mandátu se stalo Finsko hostitelskou zemí Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která zde vyvrcholila v roce 1975 podpisem závěrečného aktu. Ten obsahuje i článek 7, který se stal oporou pro aktivity lidskoprávních organizací zvláště v tehdejším východním bloku a měl zásadní vliv na vznik Charty 77 v Československu, a jeho význam se tak propsal až do listopadu 1989.

Tato příležitost Finsku stvrdila postavení respektované neutrality, která jí v bipolárním světě zajišťovala bezpečnostní stabilitu, a země neměla zájem stát se hraničním státem Západu s hranicí systémů dlouhou 1340 kilometrů. A neměla zájem na tom nic měnit ani po rozpadu Sovětského svazu až do druhé dekády tohoto století, kdy pod vlivem rostoucích velmocenských ambicí Ruska začala pracovat na zajištění své bezpečnosti. Tyto snahy vyvrcholily v minulém roce po ruské invazi na Ukrajinu přihláškou ke vstupu do NATO.

Již v roce 1996 bylo mezi ministerstvy obrany České republiky a Finska podepsáno memorandum o spolupráci, které bylo v roce 2018 aktivováno a možnosti průmyslové spolupráce byly posíleny společným memorandem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu a Asociace finského obranného a leteckého průmyslu. Finsko projevuje zájem o mezinárodní spolupráci při vytváření konsorcií pro řešení výzkumných a vývojových projektů kofinancovatelných z Evropského obranného fondu.

Konec finlandizace a budoucnost sociálního státu

Osmdesátá léta minulého století byla ve znamení stále rostoucí životní úrovně, masivního přerozdělování zdrojů do sektoru vzdělávání, zdravotnictví, sociálních služeb, kultury, ale také do veřejných investic. Nenasytný východní trh zajišťoval příliv potřebných prostředků pro financování sociálního státu, kterému bylo ještě ulehčeno minimální nezaměstnaností.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 znamenal pro Finsko tvrdé probuzení. Vysoce absorpční východní trh se rozpadl a k realizaci zboží na západních trzích chyběly potřebné kanály a také konkurenceschopné parametry. Ekonomiku tížila nízká produktivita. Výpadek příjmů otřásl sociálně košatým státem i kapitálovým trhem, finská marka devalvovala, nezaměstnanost v nejkritičtějších okamžicích dosahovala až 28 %.

V průběhu první poloviny devadesátých let se hospodářství postupně vzpamatovávalo z propadu, restrukturalizoval se průmysl a změna byla završena v roce 1995 přijetím do Evropské unie. Pokračováním stabilizačního trendu bylo přijetí eura v roce 2002, čímž se Finsko stalo jedinou severskou zemí s evropskou měnou. Souběžně se snižovala i nezaměstnanost až po současnou úroveň, která je lehce nad průměrem EU. Po propadu devadesátých let stoupala i produktivita, která dosáhla zhruba úrovně 90 % USA, dále však nevykazuje tendenci k růstu stejně jako HDP a zůstává 10 % pod úrovní ostatních severských států.

Pro rok 2023 je prognóza poklesu HDP o 0,2 % s perspektivou návratu k růstu v roce 2024 o 1,4 %. Za tendencí k poklesu stojí především ruská agrese na Ukrajině a s ní související hospodářské sankce i odvetná opatření ruské strany, a to nejen přímo vůči Finsku, ale i ve vztahu k celému evropskému trhu, na němž je finský export dvoutřetinově závislý.

Míra dluhu veřejných rozpočtů se v tomto roce sníží na 71,1 %, ale pro rok 2024 je predikován na 75 % v důsledku nejrychleji stárnoucí populace v Evropě.

Další zátěží pro ekonomiku země je nutnost urychlit restrukturalizaci energetiky, která v „zelenání“ zaostává za ostatními severskými státy a vyrovnává se s dopady odstřižení od ruských zdrojů v důsledku války. Na výdajové stránce rozpočtu se bude podepisovat i realizace ambiciózního programu zvyšování obranyschopnosti, kde lze očekávat v důsledku válečného konfliktu jeho akceleraci. Pro stabilizaci je nutné zvýšit růst produktivity, uskutečnit přesuny ekonomických zdrojů ze stagnujících do rostoucích sektorů a naplňovat ambiciózní plány v energetice a cirkulární ekonomice. Klíčem k úspěšné transformaci sociálního státu směrem k udržitelné budoucnosti je nalezení rovnováhy mezi průmyslem (udržitelným), výzkumem (přidaná hodnota) a službami.

Fenomén Nokia a inovativní technologie

Kdo chtěl být na počátku milénia v byznysu brán alespoň trochu vážně, tomu musel z kapsy na jednací stůl vyklouznout ikonický (téměř nezničitelný) telefon Nokia 3310.

Než se společnost Nokia stala telekomunikačním fenoménem, muselo mnoho vln narazit na pobřeží Finského zálivu. Byla založena v roce 1865 jako papírna, později přibyla gumárenská výroba a teprve sto let po svém založení rozšířila své portfolio do oblasti telekomunikací. V devadesátých letech si nenechala ujet zrychlující se vlak mobilních technologií, což z ní udělalo téměř symbol inovačního premianta. V roce 2000 tvořila 4 % HDP Finska, 70 % kapitálu na burze cenných papírů, 43 % podnikového výzkumu a vývoje, 21 % exportu a 14 % výnosů z příjmové daně právnických osob. V roce 2006 měla obrat vyšší, než byl finský státní rozpočet. Zaměstnávala více než sto tisíc pracovníků, nehledě na řady dalších u subdodavatelských firem. S trochou zjednodušení se dá říci, že růst a prosperita Nokie byly synonymem pro růst a prosperitu Finska.

Cesta k tomuto postavení nebyla jednoduchá. Dvě desetiletí elektrotechnická divize žila z finanční podpory ostatních částí konglomerátu a další čas byl potřeba k angažování schopných vývojářů nezbytných pro vybudování pozice světového výrobce. Jen zlomek tohoto času a řada nekompetentních výkonů na pozicích s rozhodovací pravomocí byly potřebné k pádu. Následovalo zmenšování, zeštíhlování, propouštění. Dopad zasáhl celou finskou ekonomiku.

Pád giganta provázený mnoha negativními následky má však nejméně dva benefity. Ten první je významný pro naši zemi ve formě ponaučení. Podobným motorem ekonomiky, jakým byla pro Finsko Nokia, je pro Českou republiku automobilový průmysl, který za rok 2021 vykázal tržby 1,1 bilionu korun (příjmy státního rozpočtu za stejné období činily 1,6 bilionu), podíl na HDP byl 10 % a podíl na investicích výzkumu a vývoje 30 %.

Ten druhý měl a stále má význam pro samotné Finsko. Naráz byly totiž k dispozici zástupy volných inženýrů a vývojářů, což akcelerovalo rozvoj celého segmentu ICT, kde zásadními oblastmi v tomto desetiletí je vývoj softwaru, který má ambici stát se největším exportním produktem, kybernetická bezpečnost, umělá inteligence a technologie 5G. Významnou pozici má země v ekologických inovacích s cílem být do roku 2035 uhlíkově neutrální. Pozornost zaměřuje také na IT řešení pro zdravotnictví, zvláště v diagnostice, laboratorních službách, telemedicíně a genovém inženýrství.

A co Nokia? Neztratila se. Sice už neprodukuje telefony, které nosíme v kapse, ale přesto je tím, kdo nám umožňuje rychle komunikovat a sdílet data. Našla se právě v technologiích pro 5G sítě a patří mezi jejich největší světové vývojáře. 

Text: Martin F. Fabík

Foto: Shutterstock

Zdroje: Ministerstvo zahraničních věcí ČR; EU; OECD; IMD; Statistics Finland; Bank of Finland; burzovnisvet.cz; BusinessInfo.cz; Wikipedia;

Markéta Hejkalová, Finsko, Libri 2003;

Tim Linka, Nokia's long shadow