Gruzie: Země na prahu Evropy. Nyní se zdá, že spíše přešlapuje

Gruzie je zemí kontrastů s nejhlubší jeskyní světa (2212 m) i nejvýše položenými trvale osídlenými vesnicemi Evropy v nadmořské výšce přes 2000 metrů. Na černomořském pobřeží vládne subtropické klima a v kavkazském masivu vysokohorské. V Batumi vyrůstá, především díky zahraničním investorům, něco mezi Dubají a Las Vegas, v provincii Svanetie se k nebi tyčí kamenné věžové domy a život plyne jako před staletími. Stejně kontrastní a polarizovaná je i společenská a politická situace.

Země je o něco menší než Česká republika, na severu ohraničená masivem Velkého Kavkazu, jehož dominantou je Šchara s výškou 5201 metrů, na jihu Malým Kavkazem a na západě Černým mořem, od nějž se jako klín mezi horské velikány zařezává výběžek Kolchidské nížiny.

Náskok několika tisíciletí

Doklady prvního osídlení pocházejí již z pravěku, ale dědictví starých civilizací je živé i v současnosti. Tím je například víno. Pěstování kulturní vinné révy je doloženo od sedmého tisíciletí před naším letopočtem. Původní metoda zpracování zráním v kameninových, do země zapuštěných amforách kvevri je stále rozšířená a tvoří nejen národní poklad, ale je zapsána i v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Vinařská produkce je, po překonání kvalitativní krize v devadesátých letech, významným segmentem gruzínského exportu.

Ve znamení vinné révy proběhla i christianizace Gruzie, neboť svatá Nina, která se vydala do tehdejší Hibérie na křesťanskou misii, byla vyzbrojena křížem z révových ratolestí a pod jejím vlivem přijal v roce 327 král Mirian III. křesťanství jako státní náboženství pro celou zemi. To s sebou přineslo i rozvoj literatury, umění a stalo se také prvkem národní jednoty. Z uvedeného data je patrné, že v sevření kavkazských velikánů byly v porovnání se středem Evropy dějiny o půl tisíciletí rychlejší.

Na výsluní a sešup dolů

Ačkoliv sjednoceni vírou, nedokázali Gruzínci v 7. století odolat arabským nájezdům a Štěpán II. přijal vazalský vztah. V 9. století vstupuje na scénu Ašot I. z rodu Bagrationů jako dědičný vládce tentokrát jako vazal Byzantského císařství. V roce 888 přijímá královskou korunu Ardanas IV. jako vládce všech Gruzínců, a otvírá tak cestu nejen ke sjednocení, ale i ke gruzínské dominanci na Kavkaze, kterou naplňují během 11. až 13. století král David IV. a především královna Tamara, později svatořečená, která ze svého království vytvořila řadou úspěšných vojenských operací významnou říši, když si podmanila Armény, Azery, sever Persie a východ Turecka. Její dílo však bylo rozvráceno Mongoly, jejichž nadvládu ukončil král Jiří V., poslední panovník sjednocené Gruzie, která se v 15. století rozpadla na království Imereti, Kacheti a Kartli. Následně se země stala kořistí Osmanské říše a Persie, což vedlo i k islamizaci části populace.

V roce 1783 se na základě Georgievské smlouvy Gruzie stává ruským protektorátem, ale i nadále zůstává cílem perských útoků. V roce 1801 do země vpadli i Rusové, svrhli bagrationskou dynastii, o čtyři roky později porazili Peršany a roku 1810 získali i Imeretské království. Geograficky tak vyvážili na jihu současné zisky na severu, které získali anexí Finska (viz TRADE NEWS 1/2023).

V průběhu následujících desetiletí se pod ruskou nadvládu dostávaly i další oblasti do té doby ovládané Osmanskou říší. Poslední gruzínský vládce z rodu Bagrationů zemřel v exilu s Ruskem nesmířen. To však nebránilo jiným příslušníkům rodu angažovat se v ruských službách, především v armádě. Do dějin se zapsal zvláště Pjotr Ivanovič Bagration, carský generál, jeden z ruských vojevůdců v napoleonských válkách, který zahynul v bitvě u Borodina. Byl ceněn i protivníkem jako mistr vedení defenzivních bojů. Je paradoxem dějin, že gruzínský rodák a sovětský vůdce J. V. Stalin nazval jeho jménem největší ofenzivní operaci nejen Rudé armády, ale i druhé světové války.

Svanetie, vysokohorská oblast Velkého Kavkazu blízko ruských hranic, byla osídlena nepoddajnými svobodomyslnými obyvateli, kteří dokázali vzdorovat nájezdníkům především tím, že se snažili porozumět přírodě a jejím živlům. Jejich věžové domy byly příbytkem, hospodářstvím, sýpkami i pevnostmi, do nichž se v případě ohrožení uchýlili. Nejstarší domy jsou z 5. století a dnes jsou na seznamu kulturního dědictví UNESCO

Rusifikace na vrcholu

Koncem 19. století už byla rusifikace tak pokročilá a všudypřítomná, až situace v roce 1905 vyvrcholila ozbrojenou vzpourou. Když v roce 1917 vypukla revoluce a moci v Rusku se chopila prozatímní vláda, zachovali jí gruzínští menševici jako vedoucí politická síla věrnost. Ale s bolševickou revolucí už na Kavkaze nikdo nechtěl mít nic společného. Tedy kromě Josifa Vissarionoviče Džugašviliho a Lavrentije Beriji.

Po jepičím životě Zakavkazského komisariátu, sdružujícího Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán, byla 26. května 1918 vyhlášena Gruzínská demokratická republika. Její nezávislost v roce 1920 uznala i ruská strana s podmínkou, že v zemi bude povolena bolševická strana a ukončena pomoc bělogvardějcům. Díky tomu se roku 1921 k moci dostali s podporou Rudé armády bolševici, následovalo vyhlášení Gruzínské SSR a zřízení avar­ské, abchazské a osetské autonomie v různých stupních. Byl oprášen projekt Zakavkazského komisariátu v podobě Zakavkazské SFSR s životem delším než originál, ale přesto končící v roce 1936.

Zajištění důsledné sovětizace země bylo svěřeno do rukou rodáka z Marchauli Lavrentije Pavloviče Beriji, který se díky svým brutálním praktikám nakonec vypracoval na stranického šéfa celého Zakavkazska. Ve svěřené oblasti aktivně realizoval tzv. velkou čistku. Stalin jej odměnil v roce 1938 pozicí druhého muže NKVD a krátce poté se stal i lidovým komisařem (ministrem) vnitra Sovětského svazu. Stejně intenzivně jako v Gruzii i v centru likvidoval možné konkurenty a nepřátele. Byl organizátorem katyňského masakru polských důstojníků. Svého vůdce a dalšího Gruzínce, který se zapsal do světových dějin jak vedením své země k vítězství nad nacismem, tak také jako jeden z největších evropských diktátorů, Josifa Vissarionoviče Stalina (vlastním jménem Džugašviliho) přežil jen krátce. Nový sovětský vůdce Nikita Chruščov jej nechal zatknout, postavit před soud a popravit.

V roce 1972 stanul v čele gruzínských komunistů tehdejší republikový ministr vnitra Eduard Ševardnadze, který si vytkl za cíl vymýcení korupce, jejíž pavučinu se mu povedlo výrazně narušit rozsáhlými represemi. Na druhou stranu se mu také podařilo výrazně pozvednout oficiální ekonomiku. Od konce sedmdesátých let byl však konfrontován s problémem probouzejícího se nacionalismu. Protesty vyvolala stále pokračující rusifikace, což narazilo na hluboký vztah obyvatel ke svému starobylému jazyku. Ševardnadze se přiklonil na jejich stranu, podpořil změnu ústavy a vyjednal s centrem ústupky.

Doba temna

Ovšem po odchodu Ševardnadzeho nastává v Gruzii doba temna. Napětí kulminuje v dubnu 1989 demonstrací, která sice byla krvavě potlačena, ale již v roce 1990 se Gruzie dočkala své svobody a nezávislosti. Až do roku 1993 se země zmítá v občanské válce způsobené boji o prezidentskou moc mezi zvoleným prezidentem, bývalým disidentem Zviadem Gamsachurdiou, a Eduardem Ševardnadzem.

Do konfliktu se na straně Ševardnadzeho zapojilo Rusko a jeho podpora gruzínské armádě vedla k rychlému ukončení bojů. Sám Gamsachurdia zahynul v samém konci roku 1993. Podařilo se realizovat dílčí reformy, situace se postupně stabilizovala, země sice byla od ruské pomoci Ševardnadzeho vládě členem SNS, ale prezident ji vedl ke spolupráci se Západem a Tureckem, jejímž hmatatelným projevem se stal ropovod z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka realizovaný z amerických investic.

Boj o nezbytné reformy

Tato etapa skončila v roce 2003 parlamentními volbami, které byly nekorektní a vedly k masovým demonstracím. V čele opozice stanul dřívější ministr spravedlnosti Michail Saakašvili, který byl v prezidentských volbách následujícího roku drtivou většinou zvolen hlavou státu. Na západních univerzitách vzdělaný Saakašvili měl jasnou představu, že chce zemi pomocí nezbytných reforem přiblížit západním demokraciím. S tímto záměrem docházelo k úpravám ústavy tak, že byla posilována exekutivní moc prezidenta a oslabována pozice nejen parlamentu a premiéra, ale také soudů.

Saakašvilimu se sice podařilo řadu reforem uskutečnit, ale za cenu porušování svobod a autoritářskými metodami vlády, přičemž životní úroveň nezaznamenala pozitivní trend. Již v roce 2006 vypukly demonstrace požadující jeho rezignaci. Situace vygradovala v listopadu, kdy prezident rezignoval. V lednu 2008 se konaly volby, v nichž Saakašvili zvítězil více než padesátiprocentním ziskem hlasů. Opozice je dle tradice prohlásila za zmanipulované, stejně jako květnové parlamentní volby s většinovým ziskem hlasů pro Saakašviliho Sjednocenou národní stranu.

Prezidentův úmysl integrovat zemi do západních struktur i řada vstřícných gest západních politiků vedla ke snaze zajistit svrchovanost vlády i v nepokojných separatistických územích, především v Jižní Osetii, kde se projevovaly stále silnější odstředivé tendence s aktivní podporou Ruska. Pokus gruzínské armády o prosazení vládní autority z 1. srpna 2008 byl odražen ruskou armádou, která pak pokračovala dál do nitra Gruzie. Byla to první ruská speciální operace provedená „ve stínu“ olympijského ohně (Peking). Podle stejného vzoru proběhla anexe Krymu v roce 2014 (Soči) i útok na Ukrajinu v roce minulém (Peking). Malá země s bídnou hospodářskou základnou nakonec přistoupila na mírová jednání zprostředkovaná Evropskou unií. I přes tento neúspěch dokončil Michail Saakašvili svůj mandát v řádném termínu.

Batumi, hlavní město autonomní Adžárie a hlavní město gruzínského cestovního ruchu s druhým největším podílem na tvorbě HDP po oblasti Tbilisi. V současné době sem proudí peníze z Izraele, sousedního Ázerbájdžánu, z Polska, Ruska i České republiky. Kromě charakteru turistické destinace je také nejvýznamnějším gruzínským přístavem a logistickým i průmyslovým centrem

Gruzínská ekonomika posiluje

Vlády, které nastoupily po Saakašviliho éře, sice verbálně vyjadřují své prozápadní směřování, ale reálně provádějí smířlivou politiku ve vztahu k Rusku. To je dáno nejen trpkou zkušeností prohrané války, ale také hospodářskou závislostí na mocném sousedovi. Inklinace k některým vnitropolitickým řešením po vzoru mocného souseda, jako byl pokus o schválení zákona o „zahraničních agentech“, však vedou jen k vytváření napětí ve společnosti. Země také zůstává stoprocentním příjemcem rozvojové pomoci, na níž se za Českou republiku podílí Česká rozvojová agentura, Charita ČR i řada municipalit v rámci partnerských svazků.

Ekonomická situace v zemi se však v posledních letech velmi zlepšuje. V roce 2022 dosáhla ekonomika významného milníku a zaznamenala rekordní HDP ve výši 72,2 miliardy lari s tempem růstu reálného HDP 10,1 %. Lari (národní měna Gruzie) posílil o 15 % vůči americkému dolaru a o 21 % vůči euru.

Remitence, které jsou pro Gruzii důležitým zdrojem příjmů, zaznamenaly rekordní nárůst na 3,8 miliardy dolarů za 11 měsíců, čímž překonaly předchozí rok o 1,5 miliardy dolarů. Remitence z Ruska vzrostly z 411 milionů dolarů v roce 2021 na 1,75 miliardy v roce minulém.

Vývoz dosáhl během jedenácti měsíců hodnoty 5 miliard dolarů, což představuje meziroční tempo růstu o 31 %. Přibližně 22 % z tohoto růstu směřovalo do Evropské unie a 9 % do Ruska. Rusko tak potvrdilo svoji pozici druhého největšího exportního partnera Gruzie.

Přímé zahraniční investice dosáhly během prvních devíti měsíců minulého roku 1,68 miliardy dolarů a zaznamenaly růst o 101 % ve srovnání s předchozím rokem.

Také odvětví cestovního růstu expandovalo. V roce 2022 přilákalo přes 4,8 milionu návštěvníků, což představuje meziroční tempo růstu přes 182 %. Zvláště výrazně přibylo turistů z Ruské federace (997 744), to je růst o 412 %. Příjmy z cestovního ruchu vystoupaly na cca tři a půl miliardy dolarů, tedy nárůst o 182 % ve srovnání s předchozím rokem.

Cíl i pro naše investory a exportéry

Gruzie získává na významu také pro české investory a exportéry. Investice směřují především do energetiky, kde je aktivní například společnost EnergoPro, na trh s nemovitostmi a do budování turistické infrastruktury.

Angažují se zde i další firmy jako Škoda, výrobce stavebních materiálů Kopos nebo Sencor. Své místo na zdejším trhu má také pivo Staropramen, Krushovitsa a Kozel. Zajímavé je, že existují gruzínští výrobci, kteří vyrábí pivo českými technologiemi, a to ve vysoké kvalitě. Nedávno byl v Batumi otevřený nový pivovar vybavený českými technologiemi, jemuž nyní Češi a Slováci poskytují technickou podporu.

Investoři ovšem čelí v Gruzii několika klíčovým výzvám, především nedostatku kvalifikované pracovní síly, nedostatečně rozvinuté infrastruktuře v některých regionech (zejména mimo velká města), pomalému integračnímu procesu s trhem EU a relativně malé velikosti trhu. Zemi chybí rozvinutá a různorodá exportně orientovaná odvětví, což představuje další překážku při získávání zahraničních investic. Přesto stojí za to se o ni zajímat.

Zdroje: BBC, Česká televize, Reuters, World Bank, News Georgia, Česká rozvojová agentura, MZV, Evropská rada, Správní právo 2018, Wikipedia, National Statistics Office of Georgia, Energy Monitor, Bloomberg, Financial Times

Autoři: Martin Fabík a Shalva Dzidziguri

Foto: Shutterstock