ÍránStaronový trh se nám opět otevírá

Írán měl vždycky svébytné postavení – ať již v dějinách, regionální politice, světové kultuře či obchodní politice bývalého Československa nebo později České republiky. Je sebevědomým dědicem svého času největší říše dominující Starému světu, jednou z kolébek zemědělství a dědicem literární kultury, která si dokázala podmanit i ty nájezdníky, jimž se zemi podařilo politicky ovládnout. Je zároveň velkým trhem s dynamickým a vzdělaným mladým obyvatelstvem. Navzdory občasným politickým ambivalencím vždy představoval místo s velkým potenciálem pro uplatnění produkce českého průmyslu, jehož zaměření dokázalo vycházet vstříc aktuálním íránským potřebám.

Investiční celky jsou žádaným artiklem

Po islámské revoluci v roce 1979 byl Írán zatažen do osm let trvající devastující války s Irákem, která jej stála několik set tisíc životů a ve většině ekonomických a rozvojových ukazatelů vrátila zemi o řadu let nazpátek. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století proto stála vláda prezidenta Rafsandžáního před těžkým úkolem ekonomiku i celou společnost postavit opět na nohy. Kromě revitalizace a rozvoje klíčového sektoru íránské ekonomiky, kterým byl a stále je ropný průmysl, zahájila program modernizace a rozvoje průmyslové základny. Cílem ale nebylo jen využití nerostného bohatství v podobě třetích největších zásob ropy a druhých největších zásob plynu na světě, nýbrž zásadní modernizace, která by postavila ekonomiku na pevnější základy, méně závislé na kolísajících cenách ropy na mezinárodních trzích. Výsledkem bylo rozšiřování průmyslové základny, investice do dopravy, energetiky, zpracovatelského a automobilového průmyslu.

Ruku v ruce s bohatnutím společnosti a demografickou explozí v tomto období šly i investice do univerzitního vzdělání, vědy a výzkumu. Zároveň rostla poptávka po spotřebitelském zboží, které íránská ekonomika nedokázala nabídnout. Se zvýšením vzdělanosti, náročnosti na kvalitu i prestižnost zboží a zároveň se zvýšením bohatství populace výrazně rostly dovozy západního zboží. Ve snaze snížit tuto závislost je poptávka po investičních celcích a v současné době zejména po přímých investicích do rozvoje stávajících i výstavby nových výrobních kapacit. Jsou žádány v první řadě.

Sankce prudký rozvoj zastavily

Do ekonomického rozvoje země bohužel negativně zasáhla politika v podobě dlouhodobé absence dohody mezi Íránem na jedné straně a zeměmi E3+3 (P5+1) na straně druhé o íránském jaderném programu, o němž existují určité pochybnosti, že byl povýtce civilní. Převedení problému pod kapitolu 7 Charty OSN, a tím do jurisdikce Rady bezpečnosti v roce 2006 učinilo z íránského jaderného programu mezinárodní problém par excellence, aniž by si to tehdejší íránská vláda zřejmě uvědomovala. Série následujících sankcí pod záštitou Rady bezpečnosti OSN a navazujících, mnohdy ještě tvrdších sankcí USA, Velké Británie, Kanady a Evropské unie, které vyvrcholily v letech 2011 až 2012, na Írán a jeho ekonomiku kriticky dolehla. Ve spojení s ne zcela zdařile centrálně plánovanou ekonomikou a počínáním vlivných zájmových skupin za tehdejší vlády došlo především v letech 2011 až 2013 k rychlému oslabení íránské měny, prudké inflaci a propadu HDP. Následný nedostatek evropského zboží v této situaci hbitě nahradila především čínská a jihokorejská produkce v rámci barterových obchodů za íránskou ropu. Vývoj to byl nevyhnutelný, jakkoliv čínské zboží i investice nebyly pro íránskou stranu preferovanou opcí z důvodů kvalitativních i politických.

Vyspělé vysoké školství, nanotechnologie či medicína

Sankční režim vrátil íránskou ekonomiku o řadu let zpátky, respektive neumožnil, aby její modernizační proces pokračoval původně zamýšleným tempem. Zákaz dovozu zboží potenciálně duálního užití, omezení ropného průmyslu, omezení vědecko-technologické spolupráce či zamezení finančních transakcí významně podvázaly rozvoj země. Důsledkem je zastaralá výrobní základna v téměř všech odvětvích. Na druhou stranu se Írán přesto dokázal díky píli a schopnostem svých obyvatel v některých oborech dostat na velmi dobrou mezinárodní úroveň. Za všechny uveďme například nanotechnologie či v regionálním měřítku medicínu, včetně té nukleární. Velmi dynamické je vysoké školství, avšak je nutné podotknout, že současná struktura ekonomiky se potýká s problémy generovat pracovní místa pro absolventy, z čehož vyplývá velká nezaměstnanost této skupiny a nutnost rekvalifikací.

Íránské vládě prezidenta Rouháního se díky komplexnímu a odvážnému přístupu podařilo dosáhnout dohody o jaderném programu, která v příštím roce povede ke zrušení, respektive suspendování sankcí OSN, EU a většiny sankcí USA. Írán se tím více otevře světu a s ním i jeho ekonomika.

Írán se nepovažuje za rozvojový trh

Všechny výše uvedené procesy znamenají, že se České republice a jejím podnikům otevírají v Íránu nemalé možnosti navázat na druhdy úspěšnou ekonomickou spolupráci. Dřívější úspěšné vývozy investičních celků ve strojírenství, dopravě, energetice nebo v potravinářském průmyslu vytvořily českým podnikatelským subjektům příznivé reputační prostředí jak z hlediska kvality, ceny, tak i přístupu.

Na druhou stranu je íránské podnikatelské prostředí v mnoha ohledech specifické. V první řadě jsou místní podnikatelé ochotní si za kvalitu i připlatit. Nepovažují totiž Írán za druhořadý či rozvojový trh, jakkoliv se jedná podle mezinárodně přijímané klasifikace o „emerging market“. Sebevědomé prostředí a sebevědomí jednotlivci znamenají také, že všechna jednání jsou velice náročná. Když k tomu připočteme stále ještě komplikované a ne právě transparentní institucionální prostředí, fakt, že 60 procent ekonomiky je centrálně plánováno a zhruba celkem 80 procent ekonomiky je součástí veřejného sektoru prostřednictvím rozličných fondů vlastněných bankami či dalšími veřejnými entitami, je zřejmé, že podnikatelské prostředí v Íránu je pro zahraniční firmy složité. Situace se nicméně liší sektor od sektoru, přičemž nejsložitější je patrně v sektoru číslo jedna, ropném průmyslu, jenž byl sankcemi mezinárodního společenství postižen nejvíce.

Ze všech těchto důvodů musí proto být naším cílem zlepšit stav bilaterální smluvní základny především v ekonomické oblasti, a vytvořit tak čitelné a vymahatelné právní prostředí pro všechny zúčastněné subjekty. V dubnu letošního roku byla v Praze podepsána dohoda o zamezení dvojímu zdanění a věřme, že naše Ministerstvo financí bude moci íránské straně brzy předložit návrh textu smlouvy o ochraně investic.

Na druhou stranu centrální plánování a řízení ekonomiky znamená určitý dlouhodobý strategický výhled v podobě pětiletých plánů rozvoje. Íránská vláda si vytýčila několik stěžejních priorit, z nichž je potřeba zdůraznit snížení podílu státu na tvorbě HDP, jinými slovy selektivní privatizaci (kromě klíčových odvětví těžby ropy a plynu), rozvoj informačních technologií, investice do dopravy a ekologii.

Češi plánují návrat na scénu

Z uvedeného vyplývá, že příležitosti pro naše podniky se nalézají v možnosti navázat na tradici ekonomických vztahů v minulosti. Existuje velký zájem o modernizaci strojírenských provozů, které jsme kdysi postavili. Írán cítí historicky velký deficit v dopravní infrastruktuře, ať již na národní úrovni nebo na té municipální. Zároveň vidí rostoucí problémy ve stavu životního prostředí. Snaží se proto elektrifikovat dopravu a investovat do nových, úspornějších a ekologičtějších dieselových agregátů. V řadě měst běží projekty na výstavbu metra nebo tramvajových linek, což představuje významné příležitosti pro naše podniky. V běhu jsou nebo se plánují velké strategické železniční projekty spojující klíčová ekonomická a populační centra Íránu a v delším časovém horizontu masivnější regionální propojení z východu na západ a ze severu na jih.

Írán také dlouhodobě trpí srážkovým deficitem, ke kterému se přidává nehospodárné zacházení se stávajícími vodními zdroji. Zatím však z velké míry nevyužitý zůstává zemědělský potenciál vyčištěných odpadních vod. Samotný potravinářský průmysl a zemědělství jsou dalšími sektory, kde existují nemalé příležitosti pro naše podniky, neboť zemi trápí nedostatek soběstačnosti ve výrobě většiny základních potravin. Bouřlivě se rozvíjejícím sektorem je petrochemický průmysl, který je do značné míry postaven na zvyšující se těžbě plynu v Perském zálivu, především v plynovém poli, které Írán sdílí s Katarem (South Pars). České podniky by mohly dodávat zařízení těchto rozsáhlých komplexů nebo do nich strategicky investovat.

Nabídněte know-how a máte vyhráno

Z již zmíněného úsilí snížit závislost íránské ekonomiky na ropném/plynovém průmyslu vyplývá zájem vlády přenést tvorbu alespoň části přidané hodnoty zboží do Íránu samotného. Jinými slovy íránské vládní instituce usilují o investice, které by zemi přinesly tolik žádané a v minulosti odpírané know-how. Vhodně zvolená investice a íránský partner přitom jsou bezpochyby důležitým garantem udržitelnosti takového dlouhodobého podnikatelského projektu. Díky své poloze se může země také stát odrazovým můstkem pro expanzi našich firem v širším regionu, neboť má tradičně historický vliv na Arabském poloostrově nebo ve Střední Asii.

Írán je velký, 78milionový trh s obrovským potenciálem dalšího rozvoje. Záleží jenom na nás, zda tohoto potenciálu budeme schopni využít. V prostředí z velké části státní či „veřejné“ ekonomiky je angažmá velvyslanectví samozřejmou nutností. Ministerstvo zahraničí a Zastupitelský úřad Teherán tuto potřebu vnímají a jsou ke spolupráci s našimi podnikatelskými subjekty v Íránu bez dalšího připraveny. Věřím, že společně s Hospodářskou komorou ČR, Svazem průmyslu a dopravy, vládní agenturou CzechTrade a Ministerstvem průmyslu a obchodu jsme schopni vytvářet dlouhodobé podmínky pro co nejlepší úspěch českých produktů na íránském trhu.