Černá Hora je malá země s velkými ambicemi

Když jsem před přistáním vyhlédl z okénka letadla a viděl ty tmavé hory, vzpomněl jsem si na to, co kdysi dávno pronesla během dovolené v Jugoslávii má matka: „Černá Hora je země, která má své muže jako své hory – opravdu vysoké a s opravdu černými vlasy.“ Když pak člověk potká na jednání černohorského ministra hospodářství Vladimira Kavariće a šéfa černohorské elektrárenské společnosti EPCG Srdjana Kovačeviće, kteří mají oba snad přes dva metry, musí se v tomto tvrzení utvrdit. Obtížný a neprostupný hornatý terén.

A pak se mi hned vybavilo, jak jsem jednou v autě objížděl jejich známý záliv, Boku Kotorskou. To, co se na mapě zdálo tak malé, jsem jel snad celý den. Samá zatáčka, zleva skalní stěna, zprava nádherné, ale hluboké moře, jízda stylem brzda-plyn, průměrná rychlost snad jen třicet kilometrů v hodině. Rychleji to při tom provozu na tak úzké cestě ani nešlo. Další den totéž z Kotoru nazpět, protože se to prostě vnitrozemím objet nedá. Dodnes nechápu, jak je možné postavit cestu na skále, která se tyčí z moře kolmo do nebes. Žádný vápenec, jaký mají v Chorvatsku, ale tvrdý tmavý kámen. Ale zpět, pohled na Černou Horu od moře je vskutku impozantní. A napadne vás, že místní to musí mít opravdu těžké.

Největším projektem je dálnice, ale u ní to nekončí

Neudiví proto, jakou důležitost věnuje celá černohorská společnost současné výstavbě své dálnice z Baru na jaderském pobřeží až na hranici se Srbskem a dále na Bělehrad. Celkem 170 kilometrů na území Černé Hory. Největší projekt v historii této země, jak to říkají sami Černohorci. Z toho nejtěžší 41kilometrový úsek Smokovac–Mateševo má mít 18 tunelů (všechny dohromady v délce 17 km) a 18 mostů (dohromady 3,5 km). Říkám si: škoda, že se tady neprosadily naše firmy. Ale vždyť ono to proti levné čínské konkurenci ani nešlo. A to je to, co nyní pořád slýchám z celého západního Balkánu. Je jasné, že kvalita je jiná, ale při těch nízkých cenách a zajištěném nízkoúročeném financování projektů řada zemí lákavé čínské nabídce nakonec neodolá. Ale u dálnice černohorské ambice nekončí.

S Itálií se Černá Hora domluvila na položení podmořského elektrického kabelu. Na tomto projektu spolupracují italské a norské firmy. Dvě lodě pokládají na dno Jadranu mezi městy Pescara a Kotor trubku v celkové délce 400 kilometrů, v níž jsou umístěny dva vysokonapěťové kabely, na nejhlubším místě v hloubce 1200 metrů. Až bude tento projekt dokončen, má být tímto kabelem přes Černou Horu do Itálie přenášena elektrická energie z balkánských vodních elektráren. Západní Evropa chce jen tu čistou energii

Bezpečnými kroky k lepší budoucnosti

Vystupujeme na mezinárodním letišti v Podgorici. Právě probíhá předvolební kampaň a mezi hlavními kandidáty je opět čtyřiapadesátiletý Milo Djukanović, šéf tradičně nejsilnější strany, Demokratické strany socialistů Černé Hory. Jeho dobře známá tvář je vidět snad na všech billboardech. Můj místní kolega mne informuje, že mezi obyvatelstvem už je cítit určitá únava z jeho osoby, protože se v nejpřednějších funkcích státu pohybuje od nepaměti, ale na druhou stranu představuje pro všechny jakousi jistotu a předvídatelnost dalšího směřování. Určitě zase vyhraje.

Napadá mne, že jeho heslo „Bezpečnými kroky k lepší budoucnosti“ opravdu sedí. Kroky politiků totiž nejsou tak rychlé, jak by si voliči přáli. Pomalými kroky se zase na plakátech chlubit nedá. Ale „bezpečnými kroky“, no, to sedí. Probíhající začleňování do EU a NATO je pro Černohorce vizí lepší budoucnosti a prosperity. Takže opravdu – i „k lepší budoucnosti“. V NATO už Černá Hora takřka je. Čeká se jen na ratifikaci přístupové smlouvy ve všech členských zemích aliance, a to se do roka bezpochyby stane. A co se týče přístupových jednání s EU, je Černá Hora ze všech kandidátských zemí nejdál. Dokonce i euro si už sami v Černé Hoře před lety zavedli, i když se to Komisi tehdy nelíbilo. Vše samozřejmě bez plnění kritérií a striktního Bruselem daného postupu. Ale Černohorci už jsou takoví. To k nim patří, myslím si.

Škoda Praha černohorskou mediální hvězdou

Evropská unie však po Černohorcích chce, aby v letech 2020–2021 uzavřeli svoji starou uhelnou elektrárnu, která by po začlenění Černé Hory do Evropské unie zhoršila unii její ekologický profil a kritéria, jež se na mezinárodních fórech zavázala do budoucna plnit. Jde o tepelnou elektrárnu v obci Pljevlja o výkonu 210 MW produkující třetinu černohorské elektrické energie. Byla dána do provozu v roce 1982 a spaluje snad největší nerostný zdroj Černé Hory a vlastně i Balkánu – lignit.

Stojím před chladicí věží staré elektrárny v Pljevlji a sleduji, jak se nescházejí linie jejích podpůrných příček. Vidím obrovskou velmi nepravidelnou bouli v profilu křivky chladicí věže a uvažuji, jak k takovémuto defektu může vůbec dojít. Je možné, že se stavělo moc rychle a beton ještě dostatečně nezatvrdl, když na něj přikládali další těžké vrstvy? Mohl žár místního slunce přispět k pnutí a nerovnováhám struktury? Šlo o rychlou stavbu mládeže, jaké jsme měli u nás v padesátých letech? Můj místní kolega si všimne mého pohledu na věž a pohotově komentuje: „Říká se, že když architektka projektovala chladicí věž, byla zrovna těhotná.“ Myslím si: „Kamaráde, to jste přesně vy Černohorci, za každé situace pohotově improvizujete.“ Ale říkám: „No co, na funkci to nemá vliv. Tak o co vlastně jde?“

Kontrakt mezi firmami je podepsán. Generální ředitelé Škody Praha a EPCG se stávají tento den mediálními hvězdami v černohorských sdělovacích prostředcích. Konečně jsme byli jednou lepší než čínská konkurence. Trvalo to dlouhé roky, říkám si – část života mého předchůdce. Ale o úspěchu zatím ještě nemůžeme hovořit, dokud se podepsaný projekt nerealizuje. Černá Hora má o výstavbu nového bloku za 324,5 milionu eur, který má nahradit ten starý v Pljevlji, nesmírný zájem a všem to dává jasně najevo. Ceremonii je přítomen premiér Milo Djukanović, také místopředseda vlády, ministr hospodářství Kavarić, vedení EPCG včetně ředitele Kovačeviće a italského managementu.

Následuje jednání mezi stranami, na kterém musíme našim přátelům připomenout jejich nedůslednost při plnění dohodnutých termínů. Je to kulturní odlišnost mezi Jihoevropany a námi ze severu. Zde však další neplnění termínů bude znamenat konec celého projektu. S lehkostí nám slibují, že samozřejmě veškerou dohodnutou dokumentaci předají. Můžeme se ale opravdu spolehnout?

Kdo to zaplatí?

Zajištění financí je alfou a omegou, životem a smrtí každého velkého projektu na Balkáně. Západobalkánské státy doslova žízní po obnově infrastruktury a po modernizaci vybavení. Od válečných devadesátých let až po současnost se podnikům nedostávalo mnohdy ani základního kapitálu. A nezaměstnaných jsou všude celé zástupy. Možností, kde se mohou české firmy realizovat, je nekonečně. Můžete tu dokonce outsourcovat manuálně náročnou práci. Tady jsou mzdy zatím ještě nízké. Od energetiky přes zemědělství a dopravu, na co si jen vzpomenete. Všechno se jim hodí. Základní otázka je však v každé západobalkánské zemi stejná: kdo to zaplatí? Ani projekt dostavby hnědouhelné elektrárny to zatím nemá dořešeno. Velké ambice bohužel vyčerpaly všechny možnosti dalších státních záruk na další velké projekty a Mezinárodní měnový fond už vládě další státní záruky poskytovat zakázal.

Stojím v letištní hale s občanským průkazem – pas k cestám do Černé Hory nepotřebujeme. Přemýšlím nad předvídatelností kulturních odlišností a schématy lidského chování. Přeji si, aby se český projekt v Černé Hoře nakonec povedlo realizovat. Podařilo se nám na jednání posunout dostatečně celou věc? Nebylo možné udělat ještě něco lépe? Nasedám do letadla. Vysoké tmavé hory vystupující z hlubin moře pomalu mizí ve tmě a z dohledu mého okénka.