„Když jsme s Petrem Novákem zkraje devadesátých let začali podnikat, měli jsme jako mladí kluci odvahy víc, než bylo možná zdrávo. Ale vždycky jsme si říkali: ,Buď To zvládneme a bude nám to tu patřit, nebo odsud musíme odejít bez dluhů‘,“ vzpomíná na začátky v byznysu a rozjezd výroby v Děčíně spolumajitel společnosti Transportkabel DIXI Luděk Bednář.
V tomto oboru se prý traduje, že kdo přičichne ke kabelu, hned tak od něj neuteče. Asi na tom něco bude, protože Luděk Bednář po vysoké škole dal před budoucností u rýsovacího prkna přednost kabelařině v tehdejším Kablu Hostivař a zůstal jí věrný. „S kolegou, technickým náměstkem, profesí chemikem se zkušenostmi z oboru, jemuž navíc nechyběla odvaha riskovat, ale i cit pro míru rizika, jsme nakoupili a zrepasovali starší stroje a začali vyrábět kabely. Živili jsme se, jak se dalo. Nějaký čas jsme pracovali pro firmu českého emigranta v Německu a bývalého pracovníka Kabla Hostivař ze sedmdesátých let, který dodával kabely svým německým zákazníkům. Protože měl kontakty v Číně, opravovali jsme pro něj stroje a zařízení, které se tam dodávaly pod hlavičkou české firmy v jeho majetku. Ale protože opakovaně nedodržel slovo, po nějaké době jsme se odhodlali jít vlastní cestou a založili inženýrskou společnost DIXI s.r.o. se sídlem v Praze,“ líčí cestu za vlastním podnikáním ředitel.
Začátky? Na koleně a s „holým zadkem“
Během spolupráce s kladenskou Kabelovnou získali zakázku asi na sedm strojů na výrobu kabelů pro Kabelovnu v Děčíně. Spokojenost zákazníka se zúročila v sympatiích děčínského ředitele, jenž jim nabídl ke koupi objekt Transportkabel a.s., který měl děčínské kabelovně dodávat kabelové bubny a zajišťovat strojírenské zázemí pro repasování strojů.
S příslibem úvěru od ČSOB a dohodou, že část dluhu umoří opravenými stroji, mladí inženýři na nápad kývli. Mezi lety 1996, kdy firmu založili, a rokem 1998 se drželi nad vodou drobnými zakázkami, prodejem kompresorů pro Atlas Copco a větším kontraktem na dodávku převíjecích zařízení pro Český Telekom stylem: trochu peněz na kontě a splátka bance. Jenže jak technicky vybavit areál o 9000 metrech čtverečních a spustit výrobu se čtyřmi pracovníky?
„Kolega Petr Novák měl zkušenost s rozjezdem výroby kabelů v Lubenci na Karlovarsku, která se nyní hodila při zavádění výroby jednoduchých kabelů. Kolem roku 2000 se na trhu objevila novinka, oheň nešířící a ohniodolné metalické kabely, které v plamenech a pod proudem po určitou dobu neuvolňují toxické látky. Pocházely z dovozu a byly poměrně drahé,“ vzpomíná Luděk Bednář. Transportkabel DIXI se chopil příležitosti a začal je vyrábět v požadované kvalitě, ale za nižší ceny. „V roce 2002, kdy došlo k vytopení metra, jela naše výroba naplno. Nejčastější věta, kterou jsme slýchali, zněla: ,Dodávejte, co nejvíc můžete, a hlavně rychle,‘“ oživuje si v paměti povodně před patnácti lety. Tehdy firma vyexpedovala produkty asi za sedmnáct milionů korun.
Ověřit kvalitu kabelu není žádná hračka
S metalickými kabely však šly ruku v ruce i přísnější normy. „Testy kvality přijdou na statisíce a provádíme si je sami. Kabel sám o sobě sice není příliš sofistikovaný produkt, ověřit jeho kvalitu však není triviální. Konstrukci, výrobě kabelů a zkoušce jejich kvality tudíž rozumí ve firmě jen pár lidí. Máme tři až pět odborníků, kteří v sobě spojují multioborovou dovednost, zkušenosti a rozumí problematice komplexně,“ vysvětluje ředitel a dodává, že za minulého režimu se tento obor studoval dokonce na vysoké škole v Bratislavě.
U metalických kabelů s měděným jádrem představují významnou část ceny výrobku světové ceny mědi, kterou podobně jako ostatní producenti nakupuje firma na londýnské burze. Protože se cena mědi průběžně mění, většina kabeloven prodává své výrobky s tzv. dopočtem. Na svých internetových stránkách uvádí svou nákupní cenu mědi, kterou pak vynásobí cenou kabelu v okamžiku prodeje. Transportkabel DIXI se vydal jinou cestou: prodává kabely s pevnou cenou odrážející cenu tohoto kovu, který má na skladě nebo v některé části dodavatelského řetězce.
Súdánské dobrodružství
Kolem roku 2000 se objevil na obzoru lákavý, byť riskantní kontrakt na výstavbu kabelovny zhruba za sto milionů korun v Súdánu, když se vedení Transportkabelu DIXI setkalo na půdě Hospodářské komory se zástupcem súdánských podnikatelských kruhů, který měl již zkušenost se spoluprací s českými firmami.
„Se zákazníkem jsme se dohodli přímo, ale vážnou překážkou byly finance. V té době jsme totiž ještě spláceli úvěr u ČSOB na náš výrobní objekt a banka dala od našeho záměru ruce pryč. Nakonec nám vytrhla trn z paty Komerční banka a poradila, jak bychom mohli kontrakt pokrýt akreditivem. Podle smlouvy posílali Súdánci zálohu a my na oplátku část zařízení. Abychom se na žádost zákazníka vyvarovali vysokých nákladů, tvořily dodávky jak nové stroje, tak ,second hand‘. Tvrdším oříškem byla práce instalačního týmu na místě. Na písku v poušti, tři sta metrů od plechové haly stály nerozbalené bedny se stroji a zařízením, nefunkční jeřáb ležel na zemi, okolo se válely kolejnice a žádný spěch,“ popisuje Luděk Bednář neoplocenou průmyslovou zónu s provozy na zpracování kovů několik desítek kilometrů za Chartúmem.
Pro patnáct Čechů z Transportkabelu DIXI to nejspíš bylo jedno z největších dobrodružství v životě, na míle vzdálené u nás běžným normám bezpečnosti práce. Bez dolarů v kapse se tam nehnete kupředu, radili jim zkušenější kolegové z jiných českých firem a měli pravdu. „Kromě těchto místních specifik nás však trochu zaskočilo i tamější klima. Od pobytu v Súdánu vím, že v hale vydržíme pracovat maximálně do 36 stupňů Celsia a v pravidelných intervalech si musíme jít aspoň na patnáct minut odpočinout a napít se. Venku nevydržíte, protože písek má teplotu 70 °C. Když tam nemáte k dispozici třeba jen pouhou hodinu balenou vodu a nevíte, kdy se k ní dostanete, dokáže vás to doslova psychicky rozložit,“ svěřuje se ještě po letech s africkými zážitky muž, na němž je od prvního pohledu patrné, že není zhýčkaný evropskou civilizací. Zpestřením na závěr projektu byly i problémy s plněním finančních závazků z africké strany. O šťastném konci anabáze však vypovídá úspěšný rozvoj firmy v dalších letech.
Důvěra a osobní chemie
Komerční banka, která společnosti pomohla v době, kdy se pouštěla do poměrně velmi riskantního projektu v Súdánu, se záhy stala jejím hlavním finančním partnerem. „Služeb Komerční banky využíváme zhruba dvacet let, z toho posledních deset o nás pečuje bankovní poradce Radek Weber. Jeho nadstandardní servis, vysoká profesionalita a solidnost mě nejednou přesvědčily, že úvěr nemusí být jen rizikem a noční můrou podnikatele, ale sofistikovaným a prospěšným nástrojem k rozvoji firmy,“ hodnotí vztahy s Komerční bankou Luděk Bednář.
Dnešek ve znamení high-tech
K největším a z hlediska nároků na kvalitu nejnáročnějším zakázkám patřil kontrakt na vybavení pro firmu Draka Kabely Velké Meziříčí a následná dlouhodobá kooperace v oblasti autokabelů. Další zlomový moment přišel v roce 2013, kdy Luděk Bednář dostal nabídku, aby společnost rozšířila své výrobní portfolio o optické kabely.
„Optické kabely jsou kabely jen podle názvu. O vláknech jsem toho tehdy moc nevěděl a spoléhal jsem se na slíbenou pomoc. Jenomže stroje na optické kabely evropské provenience byly příliš drahé, a tak jsme se, vybaveni dotacemi a úvěry od Komerční banky, osobně poohlédli po strojním vybavení v Číně a neprohloupili jsme. S využitím dotací jsme zakoupili dva stroje a od roku 2014 patří Transportkabel DIXI mezi tuzemské dodavatele optických kabelů. Vrásky na čele nám v současnosti, a věřím, že jen dočasně, působí nedostatek singlemódových vláken na světových trzích. Naše výrobní kapacity jsou totiž čtyřikrát větší,“ představuje hightech projekt společnosti její ředitel.
Text: Věra Vortelová
Foto: archiv Transportkabel DIXI
