„Každé zboží si najde svého kupce. A porážet konkurenci jen nízkými cenami devalvuje jeho hodnotu, a stejně nevede k prosperitě,“ je přesvědčen ředitel marketingu společnosti Ton Jan Juza. Za pravdu mu dává rostoucí zájem o výrobky českého tradičního výrobce od Japonska přes západní a severní Evropu až po Spojené státy a Kanadu.
Thonetky pro generace
„Nedávno se jedna paní v e-mailu podivovala, proč jsou naše židle dražší než ty od konkurence. Thonetky nemohou a nikdy nebudou stát jako nábytek z Ikey. Je to dáno materiálem, unikátní technologií a životností,“ říká mi Jan Juza v pražské značkové prodejně Tonu, když obdivuji stálý půvab jejich produktů.
I v tak technicky vyspělé době, jako je ta naše, totiž stroje nenahradí sílu, zručnost a zkušenost ohýbačů. „Ani moderní zařízení na frekvenční ohýbání třeba nezvládne ohyb ve 3D a na lidském faktoru závisí i správné třídění materiálu. Dřevo nereaguje stejným způsobem v létě i v zimě. Podle podmínek se proto stanoví doba a teplota při napařování. Může trvat hodinu, nebo čtyři a pohybuje se v teplotě přes 100 stupňů Celsia,“ vysvětluje specifika výroby Jan Juza. Ohýbačů zůstalo na světě jako šafránu a moravští patří mezi poslední dědice tohoto vzácného řemesla. Například v Rakousku opustil obor poslední ohýbač v polovině minulého desetiletí.
Vynález Michaela Thoneta, spočívající v ohýbání dřeva za vysokých teplot, se za víc než půl druhého století prakticky nezměnil. Napařené dřevo, ohýbané až do 180 stupňů, se připevňuje svěrkami k formě a ocelové pásnice pak zabrání jeho prasknutí. Vypadá to možná jednoduše, ale je to umění. V minulosti prováděli tuto fyzicky náročnou operaci v trojici, nyní na ni stačí díky formám z lehkých slitin jen dobře sehraná dvojice. Za směnu však nenaplní víc než šest vozíků o sedmdesáti kusech ve formách, v nichž dřevo „zraje“ čtyřiadvacet hodin, než se začne lakovat a brousit.
Thonetky milovali Metternich, Picasso i Chaplin
V historii málokterého výrobku se tak výrazně měnila zákaznická struktura a cena jako u thonetek. Nadšení a vytrvalost Michaela Thoneta, s jakými hledal nové způsoby zpracování dřeva, ale mohly snadno přijít vniveč, kdyby v 19. století nezaujal rakouského kancléře knížete Metternicha. Firma Thonet vlastně vznikla díky jeho objednávkám. Na tehdejší dobu šlo o jednodušší a levnější postupy, než nabízela konkurence.
Buk z moravských lesů, zpracovávaný novými postupy, působil dojmem drahého cizokrajného dřeva přetvářeného do netradičních tvarů. Židle z Bystřice pod Hostýnem se staly nedílnou součástí privátních interiérů i kaváren a restaurací nejen v Rakousko-Uhersku, ale i v Paříži, New Yorku, Moskvě a dalších světových metropolích. Po celém světě vznikala síť firemních obchodů.
Největšího věhlasu dosáhla značka po první světové válce. Ohýbaný nábytek oslovil architekty a přední osobnosti meziválečného období. České dřevo si zamilovali Picasso, Renoir, Toulouse-Lautrec, Salvador Dalí, Chaplin, L. N. Tolstoj, architekti Le Corbusier, s nímž firma nějakou dobu spolupracovala, Adolf Loos, známý designér Erwan Bouroullec a plejáda dalších.
Po druhé světové válce byla situace méně růžová. Předválečný trh, na němž zaujímala firma neotřesitelné postavení, náhle neexistoval. Rozpadl se i mezinárodní obchod a problémy s odbytem nastaly i doma. Firmu komunisté znárodnili, značná část produkce šla do zemí východního bloku a menší objemy, protože stát potřeboval devizové prostředky, exportoval na Západ, ale výrazně pod cenou.
Za kvalitu se platí
„Začátkem 90. let se Ton začal víc orientovat na západní teritoria, ale přimět zákazníky, aby akceptovali vyšší ceny, než na jaké byli dosud zvyklí, nebylo vůbec snadné. Páteří nové exportní strategie se stala síť vlastních značkových prodejen a obchodních zastoupení v šedesáti zemích světa. Na dvou klíčových trzích– japonském a americkém – úspěšně využíváme služeb místních partnerů,“ říká ředitel marketingu nejstaršího a největšího výrobce ohýbaného nábytku na světě.
Právě až za oceánem si našlo svého spokojeného zákazníka v kavárenském řetězci Starbucks sedmnáct tisíc „věčných“ židlí z bystřického Tonu. Dodnes se vypráví, že Michael Thonet vyhodil během Světové výstavy v Paříži svou židli z Eiffelovy věže, aby tak demonstroval její nezničitelnost. Možná i proto ho zlatá medaile neminula.
Síť prodejen, kterou firma buduje od roku 1999, plní zároveň několik funkcí: velkoobchodu, kontaktního místa pro interiérové architekty a prodejního místa pro privátní klientelu.
Roboti nemají cit pro dřevo
Podle prezidenta Asociace českých nábytkářů a bývalého prezidenta Evropské nábytkářské federace (ENF) Martina Čudky se český nábytek pozná podle specifického rukopisu. Pohybuje se mezi hravou Itálií, která cílí na sortiment s rychlejší obměnou, a německým funkcionalistickým designem. Po technologické stránce se nachází na vysoké úrovni a zároveň obsahuje silný emoční náboj.
„Pečlivě dodržujeme tradiční technologii ohýbání masivního dřeva a sázíme na řemeslný um našich lidí. Asijská konkurence se nás opakovaně pokoušela napodobit, ale výsledek jim nesplnil očekávání. Například Japonci zkoušeli vyrábět ohýbaný nábytek strojově, ale roboti nemají pro dřevo cit. Podobně se museli Číňané smířit s tím, že se jim podařilo vyrobit pouze nedokonalou kopii, která má ke spolehlivosti našich výrobků daleko. Nejdál však zašli Gruzínci, kteří nejenže se pokusili zkopírovat thonetky samotné, ale i jejich fotografie na své webové stránky,“ pokračuje Jan Juza.
