Petr Šudoma: Logistika se stala černou můrou byznysuNa Novém Zélandu chybí bílá technika, nábytek i auta

Devadesátá léta otevřela touze mladých Čechů po poznání i tak vzdálené světy, jako jsou Austrálie, Nový Zéland a Oceánie. Někteří z nich se rozhodli přesídlit do tohoto teritoria natrvalo. Po židovských emigrantech prchajících z Evropy před nacisty v období druhé světové války a pozdější vlně osmašedesátníků jsou první generací, která se usadila v zemích Pacifiku na základě vlastní svobodné volby. Už dvaadvacet let mezi ně patří Petr Šudoma, zakladatel poradenské firmy PSEngineering.

Řada vašich českých vrstevníků, kteří v devadesátých letech dokončili vysokoškolská studia, se s hlavami plnými nápadů a odvahy pustila do podnikání. Za třicet let se z některých z nich stali majitelé společností s nadnárodním přesahem. Také jste skočil do byznysu rovnýma nohama?

To vůbec ne. Založení společnosti na Novém Zélandu je sice administrativně velmi jednoduché a rychlé, daleko složitější je obstát v konkurenci a vyhovět náročné legislativě, jejíž nerespektování se přísně penalizuje. Hned po studiích jsem odcestoval do Austrálie na odbornou praxi a jazykovou stáž, abych si zlepšil školní angličtinu. Po návratu domů, s novozélandskou přítelkyní a později manželkou, jsem působil v nadnárodních společnostech zaměřených na výrobu a instalaci plastových systémů pro inženýrské sítě. Po pár letech v Česku jsme se rozhodli trvale usadit na Novém Zélandu. Se zkušenostmi v mezinárodně respektovaných firmách, jako jsou Friatec, Reinert-Ritz nebo Bänninger KunststoffProdukte, cennými osobními kontakty se zahraničními partnery a novozélandskou nostrifikací studia na Fakultě stavební ČVUT jsem takřka okamžitě po příjezdu dostal pracovní nabídku v Marley NZ, jedné z největších zdejších společností v oboru plastových technologií pro vodohospodářství, plynárenství a odpadní hospodářství.

Přední odborník na podnikové strategie, marketing a tvorbu cen Hermann Simon v jednom z rozhovorů pro TRADE NEWS upozornil na to, že příliš mnoho firem v ČR vlastní zahraniční společnosti a nedostatečnou podporu dostávají takzvaní skrytí šampioni, malé a střední inovativní firmy s českými vlastníky. Jak je to s podporou firem s národními vlastníky na Novém Zélandu?

I tady, podobně jako jinde ve světě, je většina firem vlastněna nadnárodním kapitálem. V mém oboru převážně z Evropy. Subjektů s domácími vlastníky, kteří působí v průmyslu a službách, je tu jen pár.

Pořád platí, že Češi jsou schopní a pracovití. Chytnou se všude

Co vám kromě odvahy umožnilo jít do podnikatelského rizika a úspěšně se uchytit na vysoce konkurenčním trhu?

Unikátnost, sofistikovanost a propojení na přední světové firmy v oboru plastových systémů pro inženýrské sítě. Spolupracuji totiž se světovými špičkami v oboru s dlouhou byznysovou historií, jimž dominují německé společnosti. Mou výhodou je také osobní znalost podnikatelského prostředí v zemích EU i států Pacifiku a osobní vazby v mezinárodní odvětvové komunitě.

Podnikáte jako solitér, nebo jste součástí nějaké odvětvové komunity?

Jsem již dvacet let členem Sdružení pro vodní a odpadní hospodářství pro oblast Pacifiku (Pacific Water & Wastes Association), což je regionální nezisková organizace, jejíž členskou základnu tvoří společnosti zaměřené na vodní a odpadní hospodářství na tichomořských ostrovech, místní i nadnárodní vodohospodářské úřady, privátní společnosti dodávající vybavení a služby a konzultační subjekty. Na každoroční konferenci se zabýváme jak strategickými plány sdružení, tak konkrétními projekty. Na některých z nich se podílí také moje poradenská společnost.

Letos jsem vás zastihla na jednom z tichomořských ostrovů. Nakolik je pro vaši společnost tato logisticky obtížněji uchopitelná oblast významná?

Není ani tak významná počtem, velikostí a lukrativností projektů jako jejich smysluplností. Tyto ostrovní státečky jsou odkázány na příjmy z turistického ruchu, zemědělství a rybolovu a většina z nich je silně zadlužena. Například Království Tonga zbankrotovalo a už ho „vlastní“ Čína. Ta využila poklesu investičních aktivit Austrálie a Nového Zélandu do slabých ostrovních ekonomik a v uplynulých dvaceti letech sem masivně pronikl čínský kapitál a čínské firmy. Jak jsem se mohl sám přesvědčit v oboru, v němž podnikám, kvalita práce, kterou tu odvádějí, nezřídka neodpovídá zavedeným lokálním standardům. Projekty na ostrovech nejsou sice finančně zajímavé, ale žijí na nich skromní a velmi přátelští lidé a rád toto teritorium navštěvuji.

Vedle lukrativnosti projektů mě zajímá jejich smysluplnost.

Celková spotřeba energie ve světě dlouhodobě stoupá. Největší podíl na spotřebě mají Asie a Austrálie – celkem 43 procent. Podíl Evropy na celosvětové spotřebě energie je 15 procent, přičemž v samotné Evropské unii je to 12 procent. Jak se k této problematice staví novozélandská vláda?

Hlavním energetickým zdrojem Nového Zélandu jsou hydroelektrárny, které dodávají 75 procent energie. Je to světová rarita. Ale ani tento šťastný kus světa není ušetřen klimatických změn. Loňské léto bylo velmi teplé, v zimě nesněžilo, ledovcové přehrady na Jižním ostrově se začínají vypařovat a s poklesem objemu vody se snižuje také výroba elektřiny. Zbylých pětadvacet procent energetického výkonu připadá z 15 procent na zemní plyn, pět procent na uhlí a zbylých pět procent na větrné a solární elektrárny.

Takové problémy s dopravou jsem ještě nezažil

V říjnu 2019, kdy jsme spolu hovořili naposledy, jste mimo jiné zmínil náročnost přepravy zboží od dodavatelů k zákazníkům. Zákazníci ve vašem teritoriu byli tehdy ochotni zaplatit vysoké ceny za letecké dodávky a servis do 24 hodin. Jak zamíchal covid logistickými kartami?

Byly to zlaté časy, kdy lodní přeprava od mých evropských partnerů sem na jižní polokouli trvala 10 až 12 týdnů a letadlem se nám díky časovému posunu a okamžité reakci dodavatele dařilo řešit problém u klienta již druhý den. Od té doby se logistika stala jedním z největších problémů světového obchodu a pociťujeme to všichni. Ceny za dopravu vzrostly třikrát až čtyřikrát, je nedostatek kontejnerů i pracovníků v přístavech.

Jeden příklad za všechny. Zhruba od poloviny loňského prosince jsem na Zélandu čekal na paletu komponentů z australského Brisbane až do poloviny března. K tomu se přidala, navíc při výrazném zdražení, ještě nouze o stavební materiály. V obchodní síti, donedávna skvěle zásobované zbožím z celého světa, se nedostává nábytku, bílé techniky, automobilů a podobně. V období lockdownu, kdy Novozélanďané nemohli cestovat, se navzdory vyšší cenové hladině, než je v Evropě, zaměřili na nákup nemovitostí, automobilů, lodí, bílé techniky a dalšího finančně náročnějšího sortimentu, a tak v současné době je problém sehnat i běžný nábytek. Zdá se, že bude ještě nějakou dobu trvat, než se nabídka s poptávkou vyrovná.

Evropské státy včetně České republiky za koronavirové pandemie plošně a poměrně masivně podporovaly firmy i obyvatelstvo. Časem se ukázalo, že většina lidí v obavách z nejisté budoucnosti peníze spořila. Novozélanďané nepociťují strach z nejisté budoucnosti?

Evropská a novozélandská mentalita se liší. Evropskou formovaly zkušenosti zejména ze dvou světových válek. Postkomunistické země prošly po roce osmdesát devět nelehkým obdobím transformace na tržní ekonomiku.

Novozélandská historie se odehrávala jinak. Novozélandské expediční síly sice bojovaly v první světové válce a 120 tisíc vojáků přispělo k obraně Británie za druhé světové války, ale to se naštěstí nedotklo jejich území. Tato skutečnost se u místních obyvatel promítá do jejich myšlení, životního stylu i vztahu ke světu. Nový Zéland je navíc nejen soběstačný v základních komoditách – v energiích a potravinách, ale ještě je vyváží. Jeho největším obchodním partnerem je Čína, s níž uzavřel jako první západní země dohodu o volném obchodu, ze které profituje.

V bohatších společnostech se pozornost obrací k ekologii. Jaké priority mají Novozélanďané žijící po desetiletí v nadbytku?

O kvalitě životního prostředí se tady hovoří hodně, ale ve skutečnosti obyvatele teritoria, blížícího se rozlohou Velké Británii, s řídkým osídlením (pět milionů obyvatel) uprostřed oceánu, jeho stav moc nepálí. Podle mého názoru je nejvíc baví utrácet a žít pohodlný život. Ne náhodou na Novém Zélandu připadá na tisíc obyvatel více automobilů než ve Spojených státech.

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv P. Šudomy