Ukrajina a nový středověk: Chaos se stal normálemÚtěk k protinožcům nic nevyřeší

Svět prochází zásadní redefinicí ekonomických a politických vztahů. Konfliktů proto bude přibývat, čehož je ruská agrese na Ukrajině důkazem. Evropa by i díky ní měla najít společný, silný hlas. Bez toho se ve světě, kde hrají čím dál tím významnější roli nadnárodní firmy, náboženství nebo třeba privátní armády, stane figurkou na šachovnici mocných. O podrobnostech na platformě Alter Eko diskutovali její zakladatel, globální stratég Roman Chlupatý a vědecký pracovník působící na Univerzitě Karlově Bohumil Doboš.

Chlupatý: Nastupující období nového středověku má být (nejen) na poli mezinárodních vztahů plné volatility, krátkodobých aliancí a rostoucího vlivu nestátních hráčů. Do jaké míry ruský útok na Ukrajinu a vše, co s tím souvisí, tuto tezi potvrzuje?

Doboš: Současná situace na Ukrajině poměrně dobře vystihuje základní předpoklady teorie nového středověku. Ta vychází z evolučního přístupu k politickým institucím, který tvrdí, že se na politické instituce nesmíme dívat staticky. Stručně, je třeba reflektovat historický vývoj a kontext, což nám odhalí tři typy geopolitických celků: oblasti, kterým vládnou vestfálské moderní státy, jejichž reprezentanty jsou například Rusko a Čína; oblasti, kde státy přestaly do nemalé míry dbát o suverenitu, namísto toho se propojují a využívají ekonomické síly širšího trhu, jako například EU; a do třetice oblasti, ve kterých nedošlo k etablování stabilních teritoriálních politických komunit a dnes tam dochází k rozpadu státních struktur, což sledujeme v částech subsaharské Afriky.

Nevýhodou Ukrajiny je to, že leží na bodu dotyku prvních dvou popsaných prostorů. Ruska, které se snaží udržovat svůj vestfálský suverénní status, a EU, jež nabízí připojení k širšímu trhu, mezi státy, které sdílejí suverenitu. Tedy alternativu k Rusku. Rusko se tomu – rozšiřování EU – snaží bránit, v důsledku čehož hrozí státům na hranici mezi ním a Evropskou unií riziko nějaké agrese. Moskva se tak snaží zamezit rozšiřování konkurenčního geopolitického prostředí, které v podstatě neguje její světonázor.

Tlak v nárazníkových oblastech bude narůstat

Chlupatý: V důsledku hospodářského (a s ním souvisejícího politického) růstu rozvíjejících se států zažíváme na globální scéně mocenský rebalanc. Dá se čekat, že tlak – často z obou stran – na státy nacházející se v nárazníkových oblastech mezi popsanými geopolitickými celky bude narůstat. Bude tak přibývat konfliktů, jako je ten na Ukrajině?

Doboš: Konflikty budou různé. Záleží na tom, mezi jakými typy geopolitických prostorů, mezi jakými „světy“ k nim dojde. Pokud se zaměříme na střet té části světa, která je připravena se propojovat, a vestfálského prostoru, můžeme kromě postsovětského prostoru najít možná ohniska problémů ve východní Asii: Tchaj-wan, Japonsko a Jižní Korea se více napojují na, řekněme, sdílený prostor, zatímco státy jako Čína a Severní Korea si drží svoji tradiční pozici. Zároveň je možné čekat střety mezi méně stabilní částí světa, kde stát nikdy nebyl ukotven, a zbývajícími prostory. To jsou bezpečnostní hrozby, na něž se upozorňovalo hlavně po 11. září 2001 a které souvisejí s rozpadem státu, rozvojem terorismu, neřízenou migrací a podobně. Stručně, konfliktů v zónách dotyku bude asi přibývat, nebo budou dále pokračovat, ale kvalitativně různé, podle toho, o které prostory se jedná.

Chlupatý: To je tedy hrozba války nebo přinejmenším konfliktu. Jak bude naopak vypadat interakce mezi jednotlivými popsanými prostory, zejména pak mezi Ruskem a dalšími zeměmi, které vyznávají vestfálský model, a Evropskou unií a nebo obecněji Západem? Mluví se o zpřetrhání mnohých vazeb a takzvaném studeném míru. Co čekáte vy?

Doboš: Ono je to dobře vidět na příkladu Evropské unie, respektive jejího okolí, kde dochází k rozšiřování prostoru skrze přitažlivost modelu evropsko-unijní správy. EU prostě nabízí nějaké bohatství, svobody, které obyvatelé států, jež nejsou součástí bloku, vnímají pozitivně. Tlačí tak na svoje vlády, aby se tomuto modelu přizpůsobovaly. Jan Zielonka, profesor evropské politiky na Oxford University, toto nazývá novým imperialismem.

Tradiční vestfálský imperialismus probíhá tak, že dobudete nějaké území, což v současnosti můžeme vidět právě na Ukrajině, a to se snažíte nějakým způsobem fyzicky podrobit. Okupujete ho, nastolíte loutkovou vládu a podobně.

Nový nebo měkký imperialismus vychází z toho, že nastavíte tolik výhod, aby se dané území připojilo samo; jeho občané se připojí dobrovolně. A to může vést ke střetům. Pokud totiž vidíte svět prizmatem starého imperialismu, vnímáte každé rozšiřování ostatních jako ohrožení, protože když se „konkurence“ dostane na vaše hranice, bude, samozřejmě, chtít dobýt i vaše území. Tak to ale není. EU, pokud nebude mít sousední stát zájem se k ní připojit, ho nebude nutit. Ty světonázory jsou prostě diametrálně odlišné a z toho mohou vznikat další konflikty.

Kvantový stav mezinárodních vztahů

Chlupatý: Tohle je možné brát jako argument podporující názorový proud, podle něhož globalizace, její stávající kapitola, dosáhla vrcholu. Čeká nás deglobalizace, tedy zpřetrhání mnohých přeshraničních ekonomických vazeb stejně jako norem a pravidel, podle nichž se řídí přeshraniční toky zboží, služeb a lidí. Podle druhého názorového proudu má naopak většina států a významných nestátních hráčů stále zájem na tom, aby globalizace pokračovala. I nadále se tak svět bude propojovat. Bojuje se jen o to, v jakých oblastech a pod čí taktovkou. Podle mě přitom mají pravdu oba tábory. Pracovně si to nazývám kvantovým stavem mezinárodních vztahů, ve kterém v určitých oblastech bude docházet k dalšímu sbližování se, ke globalizaci, a v jiných k rozpadu globálního řádu, k deglobalizaci. Což způsobí obrovský chaos. Ke které tezi se kloníte vy?

Doboš: Já bych v podstatě souhlasil se čtením situace, které jste přednesl. Berte to tak, že i státy, které se stále řídí vestfálským paradigmatem, jako například Rusko a Čína, jsou poměrně výrazně ekonomicky závislé na funkční globální výměně zboží. Bez toho by se jejich ekonomiky zhroutily. Nikdo z těchto významných hráčů tak nemá zájem na tom, aby byla nějakým zásadním způsobem ekonomická globalizace potlačována. Co potlačují, jsou ostatní projevy globalizace, například v politické a kulturní rovině.

To je možné sledovat na příkladu Číny, která je plně navázána na globální obchod, je dokonce jedním z nejvýznamnějších hráčů, ale na druhou stranu se aktivně odpojuje od ostatních druhů přeshraničních toků. S pomocí takzvané Great Firewall se snaží vybudovat alternativní internetovou síť; snaží se vybudovat alternativní politický model, který umožní místní obyvatelstvo odstřihnout od jiných politických názorů.

Pokud tak vnímáme globalizaci jako celek, může to vypadat chaoticky. Když si ji ale rozdělíme na jednotlivé části, na politiku, kulturu, ekonomiku a tak dále, vyjde nám, že na ekonomické globalizaci mají všichni zájem, a tak se na ní nejspíš shodnou. Naopak, co se týče politické a kulturní roviny, tam je to problematičtější. Určitě najdeme části světa, kde to probíhá úplně bez problémů; části, které se snaží úplně odstřihnout; a části světa, které do toho v podstatě aktivně nezasahují, jelikož ještě nemají potřebnou sílu, nemají centralizovanou moc.

Na ekonomické globalizaci mají všichni zájem, a tak se na ní nejspíš shodnou.

Před nebezpečím těžko někam utečeme. Na Novém Zélandu nás může zaskočit Čína

Chlupatý: I v případě ekonomické globalizace, na které se většina států bezesporu shodne, se nicméně dá čekat snaha o změnu zažitých pravidel hry. To souvisí s růstem vlivu Číny, Indie a dalších, z pohledu Západu konkurenčních režimů, což ostatně válka na Ukrajině potvrzuje. Oblíbená teze, že „jedinou jistotou je nejistota“, tak s velkou pravděpodobností bude nabývat na relevanci. Co to pro obyvatele Česka znamená, respektive bude znamenat?

Doboš: Že instituce státu už není tou jedinou, kterou musíme brát v potaz, když se snažíme pochopit mezinárodní dění. Zároveň to znamená, že v našem prostoru budou hrát čím dál tím významnější roli přeshraniční toky a různé mezinárodní a nadnárodní organizace. Protitlak, tlak na suverenitu České republiky, by nás vytrhával z geopolitického prostředí, ve kterém se nacházíme. (V tomto kontextu je dobré připomenout, že tam, kde se nacházejí dělicí linie mezi jednotlivými geopolitickými prostory, je větší šance, že vypukne nějaký konflikt.) A v neposlední řadě si možná díky tomu uvědomíme, že mezinárodní politika je mnohem komplexnější než v období studené války, kdy byly jasně stanovené bloky, které spolu soupeřily. Těch sil, které v tuhle chvíli hrají roli, je velké množství.

Pokud chceme pochopit konkrétní konflikt, problém, oblast, musíme se zaměřit na regionální specifika.

Pokud chceme pochopit konkrétní konflikt, problém, oblast, musíme se zaměřit na regionální specifika. Na to, kdo tam hraje jakou roli, proč tam je, jaká je místní politická organizace prostoru, jakou roli tam hraje stát a jakou nestátní aktéři a tak dále. Není možné se na každý stát nebo region dívat prizmatem jednoduché politické mapy: tady je Čad vedle Súdánu a funguje to úplně stejně jako Ukrajina vedle Ruska. Tak se dopustíme velkých zjednodušení a nepochopíme, o co v jednotlivých konfliktech skutečně jde.

Chlupatý: Vracíme se tak k vyslovené tezi, že konfliktů bude přibývat. Mnozí i v Česku právě proto, respektive v reakci na válku na Ukrajině, začali spekulovat o bezpečných přístavech. Mezinárodní žebříčky i mé vlastní zkušenosti na jejich pomyslnou špici řadí Nový Zéland (někdo také Austrálii, ale to je vzhledem k dopadu globálního oteplování na tamní zemědělství v delším horizontu přinejmenším diskutabilní). Kam byste radil zamířit vy?

Doboš: Pokud bude i nadále pokračovat budování evropské identity a subsidiárního modelu správy (rozhodování o jednotlivých otázkách probíhá na úrovni, která je pro to nejefektivnější: nadnárodní, národní, regionální, případně individuální), není výsledek očekávaného dalšího vývoje, tedy důsledek nového středověku, pro nás nikterak „divoký“. Jsme totiž usazeni bezpečně uvnitř jednoho z geopolitických prostorů, a případné střety se nás tak budou dotýkat úplně stejně, jako kdybychom byli položeni dále na západ v rámci Evropy, a nebo třeba v Austrálii v případě nějakého ozbrojeného konfliktu ve východním Pacifiku. Stručně, pokud nedojde k apokalyptickému scénáři v podobě užití jaderných zbraní na území Evropy, nevidím důvod nikam utíkat. Určitá rizika jsou totiž přítomna kdekoliv po světě; jednoho konkrétního protivníka (v Evropě jde o Rusko) tak jen nahradíme jiným (v případě Austrálie a Nového Zélandu Čínou).

Zdroj: Alter Eko

Celou diskuzi globálního stratéga Romana Chlupatého s vědeckým pracovníkem z Univerzity Karlovy Bohumilem Dobošem najdete na YouTube stránce AlterEkoCZ