Jairo Pinilla Gutiérrez: Největším rizikem v Kolumbii je, že když ji zažijete na vlastní kůži, nebude se vám třeba chtít vracet do Evropy

Shodou okolností žil zakladatel a majitel kolumbijské a dnes už i chilské pobočky Performia Jairo Pinilla Gutiérrez, rodák z Bucaramangy, téměř dvacet let na Slovensku a Evropu dobře zná. V čem se podle něj život Jihoameričanů a Evropanů nejvíc liší? „Na rozdíl od vás si ho umíme mnohem víc užívat,“ usmál se – a tak začalo naše povídání.

V Kolumbii získáte přátele za pár minut

Kdybyste měl jmenovat tři největší rozdíly v našich mentalitách, které by to byly?

Jak už jsem řekl, největší rozdíl na první pohled je empatie a přístup k životu všeobecně. Evropané berou v porovnání s Jihoameričany život někdy až příliš vážně. Zdá se, že ačkoli Jihoameričané mají často daleko větší (většinou materiální) problémy, umí si ho vychutnat mnohem víc. Když přijedu do střední Evropy, vždy mě znovu zarazí, jak jsou lidé často zamračení, i když na první pohled nemají materiální problémy. To, co naopak překvapuje Evropany, když přijedou do Kolumbie, je ochota místních jim se vším pomoct. Získat si tu přátele je otázkou pár minut. Opačným směrem je to daleko těžší. Když jsem studoval na Slovensku, trvalo to třeba i půl roku, než mě někdo pozval k sobě domů.

Další rozdíl s tím prvním trochu souvisí. Jihoameričané jsou mnohem dramatičtější. Intenzivněji prožíváme dobré i zlé zprávy, projevujeme emoce s větší hlasitostí a pohybem než Evropané. Je to příjemné, když jde o dobré zprávy (oslavy, tanec, křik, objetí, hlasitá hudba atd.), a naopak nepříjemné, když jde o problémy (z malého problému se rázem stává telenovela). Vy Evropané prožíváte vše mnohem více analyticky, spíše rozumově než emočně.

A třetím rozdílem, velmi výrazným, je úroveň pořádku. Evropan je velký plánovač a na všechno má technologické procesy a funkční normy. Jihoameričan plánuje mnohem méně, jeho prioritou je přítomný okamžik. Když si vydělal na dnešní den, proč by měl pracovat víc, když je zítra taky den? Zní to extrémně a nejednou jsem takový přístup viděl.

Jak se to projevuje v byznysu?

Projevuje se to v produktivitě. Firmy jsou tu méně zorganizované, normy existují, ale méně se respektují.

Naposledy jsme spolu pro TRADE NEWS hovořili před čtyřmi lety. Jak se za tu dobu změnila Kolumbie?

Velmi! Všechna auta jsou elektrická a polovina lidí se do práce teleportuje. Ne, to je samozřejmě vtip. Čtyři roky utekly jako voda a já vnímám Kolumbii mnohem víc než předtím jako krásnou zemi s neopakovatelnou přírodou a neskutečným počasím. To je ale spíš takový duchovní rozměr věci. Covid-19 bohužel zničil mnoho firem a změnil pracovní zvyky. Lidé na některých pozicích už například chtějí pracovat jen z domova.

Kolumbii musíte zažít na vlastní srdce.

Daří se kolumbijské ekonomice vzpamatovat se z celosvětové covidové pandemie?

Ano. To určitě, i když ne úplně dostatečně. Určitě máme rezervy.

Jako ředitel a zakladatel kolumbijské pobočky Performia působíte už od roku 2006. Nedávno jste se pustil se svými aktivitami i na chilský trh. Co vás k tomu vedlo?

Právě skutečnost, že se dnes dá byznys rozběhnout víceméně virtuálně téměř kdekoli, ale hlavně to, že chilská ekonomika je jedna z nejlepších v Jižní Americe.

Jak byste popsal současné Chile?

Je to krásná země, kde mají lidé ve španělštině krásný přízvuk, ale to asi není odpověď, kterou čekáte. Je to zralá ekonomika s velkou konkurencí.

Co byste poradil českým podnikatelům, kteří by chtěli proniknout na kolumbijský trh?

V Kolumbii je velký potenciál, pracovitost Kolumbijců je v porovnání s okolními zeměmi pověstná. Na druhou stranu pracovní síla je levná a investice vítané.

Co platí v Kolumbii, nemusí platit v Chile

Jsou nějaké rozdíly mezi kolumbijským a chilským pracovním trhem?

Je příliš brzy na to, abych dělal nějaké velké závěry, ale už vidím, že mentalita je opravdu jiná a to, co platí v Kolumbii, nemusí platit v Chile, třeba v marketingu. Chile je jižnější a chladnější země, a tím pádem jsou lidé přímější a mají rádi, když se věci říkají na rovinu. Velmi často slyšíte větu: „Řekni rovnou, o co ti jde.“

Jedna z otázek, které slyšíte, když u nás řeknete, že jedete do Kolumbie, je: A není to nebezpečné? Řekl byste, že je Kolumbie pro své návštěvníky nebezpečná?

Už jsem se bál, že se na to nezeptáte. Je to takový mýtus, který nám tu zanechal Pablo Escobar už v sedmdesátých letech. Dnes bych řekl, že v tomto se Kolumbie od ostatních zemí Jižní Ameriky příliš neliší. Já jsem tu už šestnáct let, hodně cestuji a pohybuji se venku a zatím se mi nic nestalo. Ale musíte to vyzkoušet na vlastní kůži (a na vlastní srdce). Říká se, že největším rizikem je to, že tu pak budete chtít žít. O pár takových případech vím.

Co na Kolumbii nejvíc milujete?

Uf! To je hodně věcí. Neskutečně srdeční lidé, nekonečně rozmanité čerstvé ovoce, všechny druhy počasí po celý rok, neuvěřitelná příroda, pocit svobody, který pocítíte, když cestujete po dlouhých a vylidněných oblastech země, fantastická hudba a s ní spojené emoce, různé přízvuky a ohromná rozmanitost jídla na každém rohu. Mám pokračovat?

A je něco, co obdivujete na České republice?

Mnoho věcí. Prahu, pořádek, bramborové knedlíky, nejlepší pivo a uzené koleno na světě, skoro nejkrásnější ženy (až po Slovenkách), tu vaši krásnou, dětsky znějící řeč, dochvilnost, dálnice, neskutečně krásná města, nejlepší dabing ve filmech, český unikátní humor a absenci materiální chudoby (té duchovní ještě máme všude hodně).

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv J. Pinilly