Černý kontinent poutá stále větší pozornost českých exportérů. O praxi a možnostech komerčního exportního financování v tomto teritoriu jsme hovořili s Alešem Hrnčířem, vedoucím oddělení exportního financování Komerční banky.
Afrika je prostorem s velkým ekonomickým potenciálem, ale i vysokou politickou nestabilitou. Které její oblasti jsou pro export relativně nejbezpečnější?
Především některé země Maghrebu – frankofonní Tunisko a Alžírsko, Maroko a Gabon, z určitého hlediska také Ghana a samozřejmě také Jihoafrická republika. Mají poměrně vyspělou infrastrukturu a solidní podnikatelské podmínky. Nejlépe je na tom Tunisko, které se v žebříčku Doing Business pohybuje kolem třicátého místa, což je srovnatelné s Čínou, zatímco například Indie až kolem šedesátého.
Ale režimy v severní Africe nedávno destabilizovaly revoluce. Jak tato skutečnost zkomplikovala vyjednávací pozice z pohledu vaší banky?
Obtížně se orientujeme v často se měnících mocenských strukturách. Například loni jsme pracovali v Tunisku a během šesti měsíců se na jednom ministerstvu pětkrát změnil ministr. To je problém, protože odpovědnost se rozmělňuje a není ani ochota činit dlouhodobá rozhodnutí. Z hlediska platební morálky se však stále jedná o kvalitní stát.
Nepléduji pro autoritativní režimy, ale z obchodního hlediska je stabilita a kontinuita politických struktur důležitá. Tyto faktory byly po desetiletí jednou z významných předností severního pásu Afriky. Přední evropské a americké banky tam operují již léta a zahraniční exportní financování je u projektů z odvětví plynárenství, těžby a zpracování ropy, telekomunikací, dopravní infrastruktury a zdravotnictví běžné. Nad mnoha dalšími africkými zeměmi se však trvale vznáší velký otazník.
Jaký?
Je to Grant Element. Nástroj mezinárodních institucí, zejména Mezinárodního měnového fondu, uplatňovaný při schvalování a aplikaci podporovaných programů v nízkopříjmových zemích. Tento speciální režim sice brání hromadění neudržitelných dluhů, ale zároveň omezuje manévrovací prostor státu. Protože je v Africe exportní financování založeno na jeho ingerenci, záleží na ekonomických výsledcích země, smysluplnosti projektů a diplomatických schopnostech vládních představitelů, jaké podmínky si u nadnárodních finančních organizací vyjednají. Některé země, například Ghana, Keňa nebo Gabon, se tomu již naučily, ale většina zatím nebyla úspěšná.
Předností českého exportu je apolitičnost.
Situace a připravenost cílových zemí našeho exportu jsou fenomény, které musíme brát v potaz, ale nemůžeme je ovlivnit. Kde mají podle vás ještě rezervy v zahraničním obchodu čeští vývozci a stát?
Problematiku firem bych shrnul do tří hlavních bodů, které se však netýkají jen Afriky.
Za prvé je nezbytné respektovat kulturní zvyklosti daného teritoria. Nechtěl bych podceňovat schopnosti mladých pracovníků, ale v rozvojových zemích je seniorita chápána jinak než u nás. Jako partnera tam respektují jen starší a zkušené lidi, šediny tam budí úctu.
Za druhé považuji za nezbytné opírat aktivity v těchto destinacích o lokální kontakty. Bez člověka na místě, který tamější prostředí důvěrně zná, dlouhodobě a soustavně sleduje a ví, na koho se obrátit, je úspěch velmi málo pravděpodobný.
Za třetí bych zdůraznil kontinuitu v jednání, systematičnost a trpělivost. Právě význam kontinuity Češi často podceňují. Pokud projekt nevyjde, a ten napoprvé nevyjde téměř nikdy, na měsíce se odmlčí nebo to vzdají. Ale zahraniční partner očekává trvalý zájem.
Ale mít „svého“ stálého člověka ve vzdáleném teritoriu je pro menší exportéry příliš nákladné. Jaká opatření byste jim doporučil?
Naši menší exportéři nemohou jako sólisté soupeřit s velkými zahraničními firmami. Třeba Siemens si může dovolit vyslat do Afriky desítky lidí a vybudovat tam silnou základnu. Mohou však spojit své prostředky a postupovat koordinovaně. V Africe máme historickou výhodu: lidé tam mají dobré zkušenosti s československými výrobky a službami, mnohde ještě využívají repasované stroje a zařízení staré desítky let.
A co oživit nabídku stipendií studentům z rozvojových zemí?
Určitě ano. V lidech s vazbami na obou stranách se skrývá obrovský kapitál a na svém kontě mají řadu úspěšných obchodních případů. Vychovat si novou generaci studentů, kteří budou umět česky, mít na studijní léta tady hezké vzpomínky a zájem rozvíjet vzájemné obchodní vztahy by bylo efektivnější a mnohem levnější než prosazovat velké politické projekty nebo vytvářet složité a drahé struktury, jejichž návratnost je nejistá.
A co český stát a podpora exportu?
V uplynulých dvaceti letech se náš export orientoval především na trhy EU a země bývalého Sovětského svazu, což bylo logické a přirozené. Situace se však změnila a exportéři si „osahávají“ africké trhy a daří se jim uskutečňovat jednotlivé transakce. Mezi dvanácti prioritními zeměmi nové exportní strategie ČR není sice ani jedna africká, mezi dalšími pětadvaceti zájmovými jich už ale je osm. Ve strategických oblastech jsou sice naše šance proti velkým hráčům malé, ale například takové zdravotnictví nebo doprava prostor nabízí.
Česká ekonomická diplomacie je však v tomto teritoriu ještě slabá. Když srovnáme naši státní podporu exportu se zeměmi srovnatelné velikosti, jako jsou Rakousko nebo Belgie, je ta naše významně nižší. ČR nemá šanci konkurovat produktům velkých zemí, ať už jde třeba o půjčky, u nichž se nepředpokládá návratnost, nebo velkorysé infrastrukturní investice, ale to má i druhou stránku. Český stát a české firmy jsou vnímány jako neutrální partneři, kteří nepřicházejí s politickou agendou a neohrožují lokální zájmy a struktury.
Pokud projekt nevyjde, a ten napoprvé nevyjde téměř nikdy, české firmy se na měsíce odmlčí nebo to vzdají. Ale zahraniční partner očekává trvalý zájem.
Kritizujeme český stát, že nenabízí konkurenceschopnou podporu, ale co komerční banky? V médiích se občas objevují informace, že se z nedávné krize poučily a nerady uvolňují svou likviditu.
Specializuji se na exportní úvěrování a toto je jiná problematika, ale vnímám, že podle relevantních statistických údajů roste proúvěrovanost české ekonomiky i při poklesu průmyslových aktivit. Nám se může likvidnost a důvěryhodnost tuzemských bankovních subjektů jevit jako samozřejmost, ale ve světě tomu tak po finanční krizi není. Česká národní banka naštěstí učinila řadu razantních opatření, aby nedocházelo k přelévání likvidity mimo český trh.
Je tento stav udržitelný i na pozadí evropské dluhové krize?
Nic není bez rizik, ale bankovní krize začala v Evropě v roce 2009, máme konec roku 2012 a klíčové české banky rok za rokem generují svým zahraničním vlastníkům několik set milionů eur čistého zisku.
Nehrozí excesy, které poznamenaly fungování českých bank v devadesátých letech?
Podle mého názoru je jejich opakování velmi nepravděpodobné. České banky nic nevlastní, pouze půjčují peníze a jsou v evropském kontextu mimořádně ziskové. Z tohoto hlediska je také lepší, že banky vlastní zahraniční finanční skupiny, čímž je limitován vliv českých politiků.
A co to všechno znamená pro vaše klienty z řad malých a středních exportérů?
Jsme schopni ve srovnání se zahraničními bankami poskytnout velmi levné dlouhodobé financování a být plně konkurenceschopní.
I vůči Číně, která se v Africe velmi prosazuje?
Číňané jsou mnohdy jedinými solventními zájemci o koupi aktiv, velkoryse investují v zahraničí a neoperují lidskoprávní agendou. Africké vlády si však stále častěji uvědomují, že je pro ně v dlouhodobé perspektivě výhodnější jednat s Evropanem zdůrazňujícím demokratické principy a ochranu lidských práv, než se nechat třeba někým reálně koupit a nadlouho ztratit vliv na své národní záležitosti.
