John Hudson: Nepřeceňujme roli politiků

Evropa má v podobě svých univerzit po celém kontinentu obrovský zdroj a motor ekonomického růstu, disponuje jedněmi z nejlepších vědců, ekonomů a politologů na světě. To tvrdí John Hudson, profesor ekonomie Univerzity v Bathu, s nímž jsme hovořili v Praze na půdě CERGE-EI.

Ve svém vystoupení na konferenci o ekonomických inovacích jste hovořil o tom, jak se inovace v současné době proměňují. Můžete to čtenářům TRADE NEWS přiblížit?

Tato proměna spočívá v tom, že tradiční model inovací, tedy postupný vývoj od základního výzkumu přes návrh, který je pak uváděn na trh, vyráběn a prodáván, uvažoval roli akademické sféry hned na začátku tohoto procesu. A vazby výzkumníků na komerční sféru, pokud vůbec nějaké existovaly, přicházely na řadu vždy až po skončení fáze základního výzkumu.

Dnes funguje odlišný model inovačního procesu, než je tento lineární model. Příkladem může být spolupráce v rámci trojúhelníku vláda/stát, firmy/komerční sféra a univerzity/akademická sféra. Firmy jsou nyní zapojeny v tomto procesu od samého začátku, tedy od primárního výzkumu. To znamená, že akademická sféra je v kontaktu se sférou komerční ještě před začátkem samotného výzkumu – což je jednoznačně dobře, jelikož výzkum by měl vždy sledovat konkrétní účel, například produktové inovace. Spolupráce univerzit však není omezena jen na firmy; existují tu silné vazby i na státní instituce, například v oblasti meteorologie nebo řízení dopravy, kdy vládní organizace využívají svou odbornost k tomu, aby pomohly výzkumníkům přijít na něco nového.

Akademická sféra se tedy do velké míry stává součástí nadnárodních společností.

Ano, a to je zásadní změna ve způsobu provádění výzkumu, vývoje a inovací. V návaznosti na to je v Británii a jinde po Evropě běžné, že vlády říkají univerzitám: „Dáváme vám spoustu peněz, co z toho na oplátku bude mít naše společnost?“ Typická odpověď akademiků na tuto otázku bývala: „Děláme výzkum pro dobro vědy.“ To je sice pádný argument, ale dnes už úplně neobstojí.

V Británii jsou nyní univerzity nuceny nejen průběžně hodnotit dopady své publikační činnosti, ale také praktický dopad své výzkumné činnosti na praxi. Výzkumné rady v UK musejí neustále dokazovat, jaký dopad měl jejich výzkum na ekonomiku, a podle toho jsou státem financovány.

Nejsem si úplně jistý, jak moc je tohle v ČR běžné, ale během příštích několika let to běžné bude. Hlavním kritériem pro úspěšnost výzkumu bude jeho dopad na ekonomický růst a na společnost jako celek.

Myslíte si, že EU tomu napomáhá? Podporují evropské fondy dostatečně vědu, výzkum a vývoj?

Podle mého názoru nikoli. Peníze jdou spíše jinam, například na zemědělství v méně rozvinutých oblastech. To je podle mne stav, kdy se vracíme v čase o dobrých 500 let nazpátek. Podpora zemědělců je užitečná věc, to je jasné. Všichni chceme utrácet peníze za dobré a užitečné věci, ale problém je nedostatek finančních zdrojů. A já se domnívám, že EU nemá správně nastavené priority. Peníze EU jsou tak do značné míry využívány k tomu, aby byl udržován tradiční způsob života, místo aby pomáhaly vytvářet způsob života pro budoucnost.

S tím úzce souvisí otázka inovací, které mají v rozvoji ekonomik zásadní roli. Pokud jde o menší státy jako Česká republika, jsou to právě inovace, co vám pomůže držet krok a být na stejné úrovni jako velké ekonomiky typu USA, Británie nebo Německa. Skvělým příkladem toho je Finsko nebo Jižní Korea.

Důležité je stát nohama na zemi

Zabýváte se také bankroty firem a jejich předvídáním. Jaká je jejich nejčastější příčina? Liší se příčiny u malých a středních a naproti tomu u velkých podniků? Jak se dají předvídat a jak je možné se jim vyhnout?

Na téma firemních bankrotů jsem napsal řadu studií, dokonce tolik, že mi jednu dobu začali kolegové ekonomové říkat „Doktor Smrt“. V těžkých dobách, kdy je hospodářství v útlumu, se stává, že nové firmy zakládají i lidé, kteří třeba nemají jinou možnost, ale za jiných okolností by podnikat nezačali. Tito lidé nemají potřebnou energii ani kompetence, a jejich firmy většinou rychle zbankrotují. Ostatně průzkumy ukazují, že většina takových firem se nedožije ani pěti let.

Pokud jde o obecné příčiny, nejčastěji jsou to pochopitelně nízké zisky, což je zase způsobeno nedostatečnou kompetencí lidí. Další příčinou mohou být šoky, například růst úrokové míry a neschopnost půjčovat si od banky nebo půjčky splácet. Navíc se často ukazuje, že bankrot jedné firmy může spustit sérii bankrotů obdobných firem v daném odvětví.

Když se každý bude snažit byť jen o deset procent víc, budeme se tu opravdu všichni brzy mít mnohem líp.

Co byste tedy firmám poradil?

Aby pilně pracovaly, aby nebyly příliš optimistické; je lepší být realista. Musejí umět využívat příležitosti realisticky, ne se do něčeho vrhat po hlavě. Vždy je potřeba si pořádně prostudovat data a ukazatele. Je taky potřeba si neustále hlídat cash flow, mít dobrý byznys plán a dodržovat ho a pochopitelně udržovat co nejlepší vztahy s bankou nebo bankami. Je také důležité se oprostit od osobního vztahu k firmě nebo podnikání – když vidíte, že vám to nefunguje, dejte od toho ruce pryč a zkuste podnikat v něčem jiném.

Politici to slíznou jako první

Českému byznysu se daří, hodně se exportuje, je tu opora v silných malých a středních firmách. Podnikatelé cítí, že jeden z klíčových problémů je špatná veřejná správa, což potvrzuje i zpráva o globální konkurenceschopnosti, kde se Češi umístili mezi národy s nejnižší důvěrou v politiky a instituce. Čím si to vysvětlujete? Je podle vás překryv mezi politikou a ekonomikou opravdu tak silný? Nebo je silnější v postkomunistických zemích než ve starých zemích EU?

Dělal jsem výzkum na téma kmenových vůdců v Súdánu – věřte tomu, nebo ne – a v rámci tohoto výzkumu se zjistilo, že postoje běžných lidí vůči těmto vůdcům závisí na procesu a na jeho výsledku, což dokládají i příklady z literatury o fungování západního systému. Neboli lidé se ptají, zda byl ten proces spravedlivý a zda mají z příslušného výsledku nějaký přínos. Jinými slovy, postoje lidí v Súdánu k jejich kmenovým vůdcům a postoje lidí na Západě k jejich politickým lídrům se nijak neliší. Ukazuje se tedy, že všude na světě, když odhlédneme od kulturních odlišností, tradic a jiných rozdílů, mají lidé podobné motivace – snaží se mít v životě co nejlépe.