Jan Čuřík: Mezi Českem a Íránem funguje oboustranná intuitivní náklonnost

V rozhovoru pro TRADE NEWS před téměř dvěma lety vyslovil arabista Jan Čuřík názor, že Írán je poslední velkou šancí Západu na Blízkém východě. V poměrně krátké době jeho myšlenka začala nabývat reálné podoby. Jak hodnotí dnes vývoj obchodních vztahů mezi Evropskou unií a Íránem a šance českých firem, zejména malých a středních, v tomto teritoriu?

Jindy opatrná česká ekonomická diplomacie, tuzemská podnikatelská komunita i bankéři jsou v případě Íránu velmi aktivní. Jak si to vysvětlujete?

Podobný vývoj mě překvapil, zejména když současnou vnitropolitickou atmosféru v Česku charakterizuje totální negace všeho, co je spojeno s islámskými zeměmi. Na Íránce, s nimiž mám možnost během svého pracovního pobytu na Blízkém východě hovořit, ať již přímo v Íránu anebo ve Spojených arabských emirátech, působí aktivní přístup naší zahraniční politiky vůči Íránu koncentrovaně a vnímají jej jako signál, že víme, co chceme.

Do vzájemného vztahu Čechů a Íránců se však promítá také oboustranná intuitivní náklonnost. V počáteční fázi obnovování kontaktů a rozjíždění byznysu bych se však přimlouval za kritický optimismus.

Kartami mohou zamíchat i formy vlastnictví

Jaké faktory budoucí spolupráce bychom neměli opomíjet?

Zahraničním obchodníkům pohybujícím se v Íránu například zcela unikají specifika vlastnické struktury íránské ekonomiky. Sami Íránci hovoří o čtyřech sektorech své ekonomiky, mezi nimiž bychom měli vnímat zejména tři. Za prvé silný státní sektor. Za druhé soukromý sektor, který často vznikal podobně jako v Evropě metamorfózou státního sektoru, přesunem kapitálu a lidí do soukromých společností a bank. Mimořádně důležitou roli pak v Íránu hraje tzv. polostátní sektor. Ten se utvářel především v souvislosti s demografickými změnami po skončení íránsko-irácké války v devadesátých letech dvacátého století. Tvoří ho řada nadací a penzijních fondů (Fond sociálního zabezpečení), které v současné době figurují jako přímí vlastníci bank, výrobních podniků a soukromých společností po celém Íránu. Pro budoucí vývoj íránské ekonomiky bude podle mého názoru vývoj podoby polostátního sektoru stěžejní.

Většina menších a středních českých firem však nejspíš nebude usilovat o přímý kapitálový vstup do země, ale zaměří se na klasický export. Kde tedy spatřujete rizika?

Íránci s vysokou pravděpodobností projeví zájem, aby český partner přenesl alespoň část výroby do Íránu nebo tam založil joint venture. V takovém případě budou naše firmy často narážet na to, že majetkové vlastnictví v íránských společnostech je velmi roztříštěné a v jejich představenstvech jsou kromě fyzických osob zastoupeny různé typy polostátních nadací a fondů. Za takových podmínek bude vždy nejednoduché dosáhnout ucelené strategie rozvoje íránských podniků. Tamější ekonomika totiž prošla za poslední tři desetiletí procesem masivní vlastnické fragmentace, která ještě na dlouho ovlivní kvalitu spolupráce se zahraničními investory.

Rizika šedých zón

Írán nedávno schválil návrh Ruské federace na zřízení společné rusko-íránské banky, která bude financovat konkrétní investiční projekty. Na jaké úrovni se nacházejí současné vztahy mezi západoevropskými a íránskými bankami?

Manažeři íránských soukromých bank jednají se svými evropskými protějšky o technických parametrech opětovného začlenění Íránu do mezinárodního platebního systému SWIFT a formách budoucí spolupráce zhruba od pozdního jara 2015. Znovuoživení swiftových kanálů je v případě schválení krokem na pár dnů. Dá se očekávat v horizontu tří až čtyř měsíců. Pro íránské banky se jedná o mimořádně důležitý krok. Velké evropské korporace a především nadnárodní britské, německé a francouzské banky se však budou do obchodních vztahů s Íránem začleňovat spíše až v druhé vlně. Obecně si myslím, že je nesmyslné očekávat nějakou formu dne D, kdy padnou všechna omezení a vše se přes noc znormalizuje. V následujících dvou letech naopak počítám s etablováním šedé zóny, ve které budou západní společnosti nuceny improvizovat, hledat ad hoc řešení a celkově být kreativní.

V počáteční fázi obnovování kontaktů a rozjíždění byznysu bych se přimlouval za opatrný optimismus.

Jak velký náskok před českými firmami mají německé a italské firmy, které se udržely na íránském trhu i po vyhlášení sankcí v roce 2007?

Z rozhovorů s manažery íránských korporací a vlastních poznatků jsem nabyl dojmu, že ze segmentu středně velkých firem, které íránský trh buď nikdy neopustily, nebo se tam vrátily po roce 2013, jsou na něm zdaleka nejsilněji zastoupeni Italové. Konkrétně mám na mysli severoitalské rodinné strojírenské firmy, které byly v posledních dvou třech letech schopny přistoupit na Íránci nabízený platební modus a dodávat jim technologie v hodnotách kolem 1,5 až 3 milion y eur. Nezapomeňme však, že íránský korporátní sektor spolupráce s jejich evropskými partnery zatěžovala vysokými nároky na platby předem. Proto se v současné době mnoho íránských importérů těchto technologií potýká s finančními problémy.

Významné zastoupení ve strojírenských oborech mají díky početné íránské diaspoře na svém území Rakušané. V případě německých firem je možné poukázat na aktuální údaje smíšené Německo-íránské obchodní komory, podle níž v polovině roku 2015 v Íránu aktivně působilo 75 německých společností, v drtivé většině menších rodinných firem, v oborech zdravotnictví a stavebnictví, které nemají žádnou expozici na americký trh. Írán je dost velký trh na to, aby se na něm uplatnil každý, komu nechybí drive, vytrvalost a promyšlená exportní strategie.

Jak vypadá segment malého a středního podnikání v Íránu v typickém českém exportním oboru, což je strojírenství, a jak může jeho struktura a kapitálová vybavenost ovlivnit budoucí kooperaci se zahraničními partnery?

Tento segment je na úrovni Turecka a mnohem lepší než v ostatních blízkovýchodních státech. V zemi působí velký počet malých a středních výrobních subjektů, které by podle naší definice MSP rámcově spadaly do kategorie malých společností. Zaměstnávají 10 až 15 pracovníků, dosahují minimálního obratu, finanční výkazy sestavují sporadicky. Je to téma, které je na Blízkém východě obecně trvale velmi živé. Emirátští a ománští bankéři si po celou dobu posledních deseti let, kdy se s touto komunitou stýkám, kladou otázku, jak přistupovat k financování sektoru domácích MSP a následně z něj profitovat. Blízkovýchodní ekonomiky jsou obecně vysoce polarizované. Na jedné straně je veliký objem ekonomického výkonu realizován v malých rodinných podnicích či výrobách manufakturního typu, zatímco na straně druhé pak stojí velké importní nebo výrobní společnosti, pečlivě hýčkané bankami, s přístupem ke státním zakázkám a vytvářející vysokou marži.