Podle předního českého sociologa Jana Kellera jsou drobní podnikatelé a živnostníci často v horším postavení než řadoví zaměstnanci. Trade News s ním debatovalo o tom, v čem spatřuje příčiny tohoto stavu, o roli střední třídy a souvislosti mezi kvalifikací a cenou práce.
Vlastnictví zavazuje?
Ještě v minulém století se říkávalo, že „vlastnictví zavazuje“. Firmy v přímém řízení, zejména malí a střední podnikatelé u nás, se tím řídí stále. Mohou vůbec s takovou filozofií obstát v globálním světě?
Velký problém vidím v tom, že menší a střední firmy se často stávají rukojmími jednak majitelů velkých peněz, jednak velkých nadnárodních firem. Na svých přednáškách vždy zdůrazňuji, že drobní podnikatelé a živnostníci jsou často v horším postavení než řadoví zaměstnanci. Zaměstnancům hrozí „jenom“ ztráta práce, živnostníkům bankroty a konkurzy, které je mohou snadno zruinovat i s celou rodinou. Státy se v rámci své investiční politiky až dojemně starají o největší firemní kolosy. Vůči drobným domácím firmám se až na výjimky chovají macešsky a vybízejí je, aby se na globalizovaném trhu chovaly samostatně. Pro majitele večerky je přímo k nezaplacení rada, aby se vůči obchodnímu řetězci choval jako rovný k rovnému. Velké nadnárodní firmy jejich obrovské majetky nezavazují k ničemu. Po vypršení daňových prázdnin často ze země odcházejí rýžovat výhody zase jinam. Malé a střední podniky se takto nezávazně chovat nemohou, ani kdyby chtěly.
Tomáš Baťa říkával, že když se firmě daří, první, kdo to má pocítit na vlastní kůži, jsou její zaměstnanci. Když se nedaří, tak její šéfové. Může takové opatření zaručit firmě dobré hospodářské výsledky?
U menších a středních firem je takový postup určitě příkladný. Naopak velké nadnárodní společnosti a velké finanční instituce většinou postupují přesně opačně. Ani když se firmě nedaří, nenechají se její top manažeři připravit o zlaté padáky. Když se jí daří, zpravidla to vůbec nepocítí její dodavatelé a subdodavatelé, tedy často právě menší a střední podniky, které jsou v síťové ekonomice s firmou spojeny v nerovném postavení. Navíc má velká firma potenciál své dodavatele vydírat.
,,Pro majitele večerky je přímo k nezaplacení rada, aby se vůči obchodnímu řetězci choval jako rovný k rovnému.“
Co by Baťa podle vás doporučil Čechům, kteří koketují s myšlenkou pustit se do podnikání?
To je otázka pro Tomáše Baťu. Domnívám se, že by jim doporučil, aby zvýšili svou sílu tím, že namísto vzájemné konkurence budou postupovat svorně vůči velkým kolosům, které z jejich konkurence v poslední instanci těží. V současné době to funguje tak, že velcí a silní spolupracují a rozdělují si světové trhy, zatímco ty menší pobízejí k tomu, aby si tvrdě konkurovali a šli do velkých rizik. Prostě přestávají platit zákonitosti, podle nichž fungoval klasický kapitalismus. Tehdy byl zisk podnikatele odměnou za riziko, které podstupoval. V současné době je to naopak: oč menší riziko velké firmy podstupují, o to větší mají zisky. A ti drobní, na něž se váha tržních rizik přenáší, mají zisky o to nižší a nejistější.
,,Prostě přestávají platit zákonitosti, podle nichž fungoval klasický kapitalismus.“
Hrozí nám pracující chudoba
Nedávno jste na Dvojce Českého rozhlasu zmínil termín dekonverze. Jak byste ho definoval?
Francouzský sociolog Robert Castel jím označil situaci, kdy v důsledku prudkých změn ve společnosti chybí pozice, se kterými je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání. V takové společnosti se množí počty lidí, kteří marně hledají uplatnění. Jako kdyby pro ně ve společnosti nebylo místo.
Jak dlouho je tento jev patrný v západní Evropě a do jaké míry se týká České republiky?
Castel použil tento výraz poprvé ve své knize z roku 1995. Reagoval tím na diskuzi o sociálním vyloučení, která ve Francii intenzivně probíhala především od konce 80. let. Právě v té době už bylo zřejmé, že proces vyloučení odstartovaly změny na trhu práce. Narostla dlouhodobá nezaměstnanost a rozšiřovaly se formy tzv. prekérní práce, tedy práce, která je nejen málo placená, ale především nejistá. Těm, kdo ji vykonávají, neumožňuje výrazněji se vzdálit od prahu chudoby. U nás k těmto změnám dochází s určitým fázovým zpožděním.
Znamená to tedy, že je na trhu obecně málo práce?
Tak to právě není, to by bylo nedorozumění. Práce, kterou by bylo třeba vykonat, je samozřejmě dost. Potíž je v tom, že se nedostává pracovních příležitostí, které by umožňovaly udržovat životní úroveň středních vrstev. Mluví se v této souvislosti o tzv. pracující chudobě. Zhruba pětina Francouzů dnes vykonává práci tak málo odměňovanou, že je to činí závislými na sociálních dávkách. Tyto tzv. neplnohodnotné formy pracovních kontraktů mohou být vhodné pro studenty, kteří si přivydělávají při studiu, anebo pro mladé maminky, které nechtějí pracovat plnou pracovní dobu. Tyto kontrakty jsou však nabízeny stále víc hlavním živitelům rodin, kteří by chtěli pracovat plnou pracovní dobu. Tento jev se do Evropy šíří z USA. Tam začal za vlády prezidenta Clintona kolovat vtip: Dva byznysmeni si na pracovním obědě pochvalují výhody nestandardních pracovních kontraktů, které zavedly jejich firmy. Číšníkovi, který je obsluhuje, to nedá, aby na jejich debatu nezareagoval: „Máte úplnou pravdu, pánové, sám mám tři částečné pracovní kontrakty. Potíž je v tom, že ani tak nejsem schopen uživit rodinu.“
Americký antropolog David Graeber ve své knize „Dluh: prvních pět tisíc let“, ale i někteří jeho kolegové ekonomové tvrdí, že dluh vznikl dříve než peníze a v zájmu zdravého vývoje společnosti docházelo čas od času k oddlužení dlužníků. Viděl byste to jako realistické řešení pro státy topící se v dluzích mimo jiné i proto, že saturovaly spekulující bankovní instituce?
Řada ekonomů, s nimiž se stýkám, tvrdí, že zoufale předlužené státy už své závazky stejně splatit nemohou. Když by se jim prominuly, dopadlo by to stejně, jako když se na nich bude trvat. Problém bych viděl v tom, že to může podlomit ochotu budoucích dlužníků splácet své závazky. Odvolají se na to, že jiným byly prominuty. Další problém spočívá v tom, že by se tak otevřel velký prostor pro korupci u toho, kdo by rozhodoval, komu se dluhy prominou a komu ne.
Konkurovat můžeme kvalifikovanou pracovní silou
České pracovní síly již nejsou ani levné, ani dost kvalifikované. Řada našich firem si však za krize udržela konkurenceschopnost proto, že si ohlídala jednotkové náklady práce. Neměli bychom přijmout fakt, že jsme možná v globální ekonomice drazí?
To si nemyslím. Hodinová cena práce u nás činí 10,5 eura. V Bulharsku to dělá 3,5 eura, zatímco ve Švédsku 39 eur. Naše pracovní síla je tedy drahá oproti Bulharsku, ale pořád poměrně levná proti Švédsku. V parametru mezd to znamená, že tři až čtyři čeští dělníci v automobilce se podělí o výplatu jednoho německého dělníka. Zároveň za plat jednoho Čecha pracuje v asijských automobilkách pět Číňanů.
,,Měli bychom konkurovat kvalifikovaností pracovní síly než pouze její cenou.“
Myslím si, že Německo nedoženeme, když bude třeba osm českých dělníků pracovat za plat jednoho Němce. Naším cílem by nemělo být ani to, aby se platy českých dělníků snížily na úroveň Číňanů, kteří pracují v takzvaných robotárnách. Spíše bychom měli konkurovat kvalifikovaností pracovní síly než pouze její cenou.
Absolventů učebních oborů, zejména technických, je však kritický nedostatek. Vláda by měla pro spolupráci firem a škol nastavit jasné právní normy a parlament odsouhlasit daňová zvýhodnění pro firmy jako partnery škol. Výsledky by se ale mohly dostavit nejdříve za pět let. Jak hodnotíte návrhy těchto opatření a jejich reálnost?
Osobně se domnívám, že vyšší vzdělání neznamená automaticky vyšší kvalifikovanost. Historicky jsme měli velmi rozvinuté střední průmyslové školství a kvalitní učňovské školství. Školství jsme však zreformovali do takové podoby, že mnozí absolventi přestali být schopni a ochotni vykonávat kvalifikovanou práci fyzickou, aniž by začali být schopni konat práci duševní. I proto nám bude stále více hrozit, že se průmyslová výroba či její segmenty budou přesouvat do zemí s levnější cenou práce, zatímco pro jiné formy aktivit nebudeme mít vhodnou kvalifikaci. Ke stabilizaci ekonomiky a společnosti nám pak nepomůže ani to, že budeme odbourávat sociální systém a snižovat cenu práce.
Co se vám vybaví, když si přečtete větu: „Všechno má svou cenu, ale už ne hodnotu“?
Vybaví se mi spousta věcí. Od klobás a párků vyráběných z chcíplých zvířat přes pančovaný alkohol až po vzdělání, o kterém ani studenti netuší, k čemu by tak asi mohlo být dobré. Obecně je problém dán tím, že cenu čehokoliv lze stanovit podle vcelku jasných pravidel, na hodnotě spousty věcí se už tak snadno nedohodneme. A ne vždy musí jít o hodnotu zápornou, jako je tomu v případech, které jsem uvedl. Otevírat lidem oči a poskytovat pravdivé a ověřené informace určitě svou hodnotu má.
