V Izraeli nám nikdo nic zadarmo nedáAle máme před ostatními výhodu

Jiří Rak odletěl do Tel Avivu na podzim 2013 s úkolem otevřít a řídit zahraniční zastoupení CzechTrade. Strávil v této zemi pracovně pět let, a jak sám říká, naučil se tam neztrácet čas zbytečnými detaily a soustředit se na efektivitu. A navíc se mu Izrael vepsal do srdce.

Minulý rok vaše pracovní mise v Izraeli skončila. Stýská se vám? Po čem především?

Ano, na Izrael velmi rád vzpomínám a nejvíc mi samozřejmě chybí slunce, teplo a moře. Zvlášť nyní během dlouhé zimy si často s rodinou říkáme, jak příjemné bylo mírné středomořské klima.

Jaké stopy ve vás zanechal?

Moje první týdny v Tel Avivu nebyly jednoduché, protože i když se to navenek nezdá, úřední byrokracie existuje všude a ta izraelská je zvlášť sofistikovaná. Ale po krátké době začala naše kancelář CzechTrade běžně fungovat a jsem rád, že jsem ji svému nástupci mohl předat jako jednu z nejlépe hodnocených. A co mně Izrael přinesl? V pracovním životě asi jednoznačnou orientaci na efektivitu, rychlost a pragmatický přístup. Neztrácet čas nepodstatnými detaily a soustředit se na obsah, nikoliv na vnější formu.

Jak byste Izrael velice stručně charakterizoval? V čem je podle vás jedinečný?

Ještě než jsem přišel do agentury CzechTrade, tak jsem dlouhodobě pracoval v Johannesburgu, New Yorku i v Abú Zabí, ale nejvíc se mi líbilo právě v Izraeli. Je to země, kde se nenudíte, stále se něco děje, v zimě se můžete koupat v Mrtvém, na jaře v Rudém a v létě ve Středozemním moři. Máte jedinečnou příležitost cestovat a objevovat tamní nádhernou přírodu. Fascinující je historie země, a to jak ta opravdu hodně stará, tak i relativně nedávná. Na Golanských výšinách třeba stále vidíte zaminované území a zrezivělé tanky – připomínku arabsko-izraelské války z roku 1973.

S čím jste se těžko sžíval?

Není toho mnoho, snad jen vysoké ceny a určitá provázanost společnosti s judaismem. Během šábesu (od pátečního do sobotního západu slunce) například nejezdí městská hromadná doprava ani v sekulárním Tel Avivu, košer restaurace zavřou a v hotelích vypnou kávovary a výtahy zastavují automaticky v každém patře. To aby se ultraortodoxní věřící nemuseli dotknout čehokoliv, co je spojené s elektřinou. A při hlavním náboženském svátku Jom kipur se v Izraeli na celý den všechno úplně zastaví, a pokud nejste v ohrožení života, nesmíte ani jezdit autem.

A co Izraelci jako lidé? Jsou přátelští? Mají Česko rádi?

Řekl bych, že Izraelci jsou velmi otevření, neformální a povahově nám podobní. V celé své historii bojovali jako národ o přežití, byli několikrát vyhnáni ze svého území, přežili židovské pogromy i holocaust, a to je do určité míry zformovalo a sjednotilo. Česko mají rádi, o naší pomoci během jejich války o nezávislost v roce 1948 se asi učí ve škole, protože o tom mluví i mladší generace. Několikrát jsem slyšel, že nás považují za své nejbližší spojence v rámci Evropy.

Izraelci jsou tvrdí obchodníci

Dá se toho využít v byznysu? Jsou Izraelci opravdu tak tvrdí byznysmeni, jak se traduje?

Pro začátek to je výhoda, ale potom si to firma už musí vybojovat sama, zadarmo nám v Izraeli nikdo nic nedá. Několik let jsem pracoval pro soukromou firmu ve Spojených státech, a pokud mohu srovnávat, tak jako obchodníci jsou Izraelci ještě tvrdší než Američané. Dokážou vycítit slabé stránky svého obchodního partnera a ty pak využít ve svůj prospěch.

Poraďte, jak v Izraeli obchodně uspět? Co nebo kdo má a naopak nemá šanci? Jaké chyby Češi v obchodování s Izraelci dělají?

Pracovat a jednat s Izraelci byla velká životní zkušenost a škola. Na jednání musíte přijít perfektně připraven a nenechat se vyvést z míry dotazy, které na vás okamžitě vypálí: proč si myslíte, že zrovna vy zde můžete uspět, v čem jste lepší než konkurence, proč kontaktujete zrovna nás, jak nás chcete zaujmout a podobně. Jednání trvají půl hodiny, maximálně hodinu a jde se přitom zpravidla hned na věc, žádné zdvořilostní fráze, jako tomu občas bývá v jiných zemích. Před schůzkou například chtějí znát nabídkové ceny, to, jestli vůbec má jednání smysl, a také se mi stalo, že domluvenou schůzku po obdržení orientačních cen zrušili, protože by to byla ztráta času pro obě strany. Ale jinak jsou v pohodě – neformálně oblečení chodí i ředitelé velkých firem, zásadně bez kravaty, oslovují vás křestním jménem… Musím říct, že se mi tato neformálnost líbila a velmi dobře se na ni zvykalo.

Státní systém podpory exportu je u nás efektivnější než v Izraeli.

Můžete přiblížit nějaké úspěchy českých firem na tamním trhu? A bylo těžké jich dosáhnout?

Český vývoz zboží do Izraele přesáhl v roce 2018 opět hranici jedné miliardy amerických dolarů, což znamená třetí místo v rámci mimoevropských zemí (po USA a Číně) a na tak relativně malý trh je to ohromné číslo. Ano, zhruba 57 % z toho tvoří vývoz osobních automobilů všech tří českých výrobců, ale i ta zbývající část je velmi zajímavá a podílí se na ní široké portfolio exportérů. Já jsem českým podnikatelům vždycky říkal: pokud máte minimální zkušenost s vývozem alespoň v rámci EU, pojďte to zkusit. I když to není jednoduchý trh, Izrael je na dovozech závislý, ze sousedních zemí nemá co nakupovat a hlavním zdrojem importu jsou pro něj země Evropské unie. A výše českého exportu tato slova potvrzuje.

Potravinářství i železnice

A jaké největší příležitosti tam vidíte nyní?

Příležitost vidím napříč celým spektrem výrobků, nechci to omezovat pouze na jeden nebo dva obory. Ale rád bych zmínil potravinářství, kde se naši producenti možná trochu zbytečně obávají košer certifikace, a tak jsou ve statistikách před námi nejenom tradiční exportéři, jako je Polsko nebo Maďarsko, ale i Rakousko, Litva, Lotyšsko a další. Dále třeba železniční infrastrukturu, která prochází výraznou modernizací, elektrifikací a rozšiřováním. Vždyť její základ pochází snad ještě z doby mandátní Palestiny a v minulosti stála ve stínu silniční přepravy.

Izraelci jsou známí tím, že se rádi chlubí a mluví o sobě pouze kladně. Je tedy něco, v čem jsou za námi pozadu? Co vám tam chybělo?

Ano, Izraelci jsou již od dětství vychováváni v umění prezentace. Dokonce už ve školce mají hodiny nazvané „Show and Tell“, kdy si přinesou z domova třeba oblíbenou hračku a tu představují spolužákům. Takže prezentovat se a prosadit, to umí dobře. Jsou ale jiné věci, ve kterých jsou za námi a mohou se od nás učit. Například již zmíněná železniční přeprava, nefunkční systém MHD ve velkých aglomeracích, přecpané silnice a nemožnost zaparkovat, třídění odpadu a tak dále. A jestli mohu trochu zabrousit do našeho ranku, tak i státní systém podpory exportu, který je u nás víc propracovaný a efektivnější.

Kdybyste si měl vybrat jen jedno místo v Izraeli, kam byste se mohl ještě podívat, které by to bylo a proč?

Mně by úplně stačilo posadit se do stínu některé zahradní restaurace v Tel Avivu a u kávy pozorovat denní cvrkot a ruch, ve kterém město i celá země permanentně žije.

Text: Jana Jenšíková

Foto: archiv Jiřího Raka