Izraelci drží při sobě za všech okolností

Občas slyšíme, že Češi a Izraelci jsou si mentálně podobní. Jenže každé srovnání pokulhává. Manažer výrobní jednotky společnosti Assa Abloy Czech and Slovakia David Korecki strávil se svým týmem na pracovním pobytu v Izraeli několik měsíců. Zajímali jsme se o to, čím ho tato země a její obyvatelé zaujali a překvapili.

Kdy vás Izrael překvapil poprvé?

Hned cestou z letiště. Země má velmi moderní, ale zároveň neuvěřitelně přetíženou silniční síť. Izraelský styl jízdy je od našeho dost odlišný a pohyb na vozovce se mi jevil jako chaos. Když jsme se na světlech nerozjeli již mezi oranžovou a zelenou, ozvalo se ze všech stran troubení. Trochu jsem znejistěl, co je špatně. Jiří Rak, tehdejší ředitel izraelského zastoupení agentury CzechTrade, nás však uklidnil, že místní řidiči tak jen dávají o sobě vědět.

Technologickou velmoc Blízkého východu si představuji jako dokonale zorganizovanou entitu, fungující podle striktních pravidel. Takže to tak úplně není?

Z našeho pohledu není a vysvětluji si to hlavně jejich netrpělivostí. Překvapil mě i poměrně velký nepořádek ve veřejném prostoru, který může souviset se středovýchodní mentalitou, v níž se prolínají prvky židovské s arabskými, a nevyřešenými problémy odpadového hospodářství.

Komunita nadevše

Izraelci prý příkladně drží pospolu a pomáhají si, když nastane výjimečná, život ohrožující situace, ale v každodenním provozu nejsou k sobě zrovna ohleduplní. Měl jste také ten pocit?

Měl, ale určitým omezením v pochopení atmosféry pro mě byla neznalost hebrejštiny. Má naprosto jiný zvukový ráz než indoevropské jazyky a konverzace v ní se nám jeví dramaticky, i když může jít o banální debatu. Místní navíc přecházejí spontánně i během obchodního jednání třeba z angličtiny do hebrejštiny, aniž by se omluvili, což je pro nás nezvyklé.

Izraelci se ve světě hodně sdružují a pomáhají si i ekonomicky a finančně. Jeden můj izraelský známý mi vyprávěl, že mezi nimi platí nepsaná dohoda, že si ve svých komunitách půjčují peníze pouze bezúročně. Pokud někdo z nich podniká a prokazatelně bez vlastní viny zkrachuje, vysvětlí svou situaci představiteli komunity, ten vezme tužku, škrtne jeho dluh vůči společenství a podá mu ji na znamení nového podnikatelského začátku.

Jiří Rak ve svém rozhovoru do tohoto čísla zmínil, že navzdory velmi tvrdému stylu obchodního vyjednávání mají nás – Čechy a Slováky – velmi rádi a již ve škole si stále připomínají náš historicky vstřícný vztah. Také jste to zaznamenal?

V byznysu zůstávají jen obtížně zdolatelnými protějšky, ale Čechoslováky mají skutečně z Evropanů nejradši. Dodnes jim jsou vděční za respekt a pomoc, kdy jim šlo o bytí a nebytí. Jsou velice příjemní, přátelští a rádi si popovídají třeba v ruštině, která je tam vzhledem k obrovskému počtu ruských imigrantů třetím nejfrekventovanějším jazykem. Na ulici si naše jazyky pletou.

V byznysu jim nestačíme

Takže v byznysu jdou veškeré sympatie stranou?

Jím oni žijí a vždycky u něj nakonec skončí i veškerá soukromá konverzace. Jsou mimořádně inteligentní a vždy výborně připravení. Během hodinky se zorientují ve firemní prezentaci, kterou vidí poprvé, a klidně se dokáží vrátit k tomu, co viděli před půl hodinou na druhém slidu z osmdesáti. Mile mě překvapilo, že ženy tam běžně najdete i na vysokých pozicích ve firmách a státní správě. Například ředitelkou naší partnerské strojírenské společnosti byla žena.

Jenže to jde jen v podmínkách dobře fungujícího systému sociálních služeb pro matky s dětmi.

Mateřská dovolená trvá v Izraeli půl roku, pak jde dítě do jeslí. Ty najdete spolu se školkou na každém třetím rohu. Z vyprávění vím, že velmi dbají i na kvalitní základní školství a další náročné vzdělání. Již prvňáčci mají vyučování od osmi do sedmnácti hodin. Byl jsem překvapen, jak jsou tamější děti samostatné a intelektuálně a konverzačně zdatné. S osmiletou dcerkou jednoho z našich izraelských kolegů jsem si mohl popovídat na jakékoli téma.

Jsou známí svým vstřícným vztahem k technice. Nehraje v něm také roli povinná vojenská služba i pro ženy?

Určitě. Armádu mají Izraelci ve velké úctě a jsou oddaní vlastenci. Nastupují do ní hned po střední škole – muži na tři, ženy na dva roky – a poté zhruba pět měsíců zpravidla cestují po světě. Tím si do jisté míry kompenzují určitou izolovanost své země, obklopené nepřátelskými státy.

K Judaismu přistupujme s velkým respektem

Judaismus jako kulturní, sociální a náboženský systém se dodnes prolíná každou stránkou života obyvatel Izraele. Ovlivnil i váš pobyt?

Samozřejmě. Zaujaly nás a někdy i zaskočily židovské svátky, které se v Izraeli poměrně striktně dodržují. Zejména v září, kdy měli naši pracovníci projít závěrečnými testy, zda jsou získané know-how a nabyté dovednosti schopni uplatnit v praxi. Měla to být jakási zkouška ohněm. Jenomže kvůli četným svátkům v tomto měsíci se šlo do práce třeba jen dva dny v týdnu a cestovat na tři čtyři dny domů nemělo smysl. Tak přišli kolegové k příjemné, byť neplánované dovolené.

Také nás třeba překvapilo, že o některých svátcích se tam nedá koupit žádné pečivo, pak se například drží svátek, kdy se nesmí jezdit autem. Veškerý život v Izraeli se na dva dny zastaví, ulice se zaplní dětmi, které běhají a jezdí na kolech, dospělí se procházejí, grilují, posedávají u stolků a diskutují. Nebo šabat, kdy by se Izraelci neměli dotknout žádného elektrického zařízení, nesmí zacházet s ohněm a vůbec pracovat, ani na zahrádce, ani v domácnosti. Prostě musíte relaxovat. Pochopil jsem však, že přísná pravidla svátků časem doznala v praktickém životě jistého změkčení.

Jak vzpomínáte na pracovníky telavivské kanceláře agentury CzechTrade?

Jako na dobré sousedy, na něž jsme se mohli obrátit s prosbou o radu a pomoc vždy, když jsme si v cizím prostředí nevěděli rady nebo si nebyli jisti.

Text: Věra Vortelová

Foto: Marek Jenšík